Proč kupuji Nový prostor a ne MFDnes

Nový prostor (NP) se k projektu Slušná firma přidal mezi prvními, hned zkraje tohoto roku. Vážím si toho nesmírně, neboť se jedná o organizaci, která se u nás věnuje jedné z nejabsurdnějších stinných stránek (ekonomického) systému, který jsme si i v naší části světa zvolili.
V tomto textu bych se chtěl pokusit zamyslet na tím, čím se NP zabývá z trochu jiného úhlu, než jsme zvyklí. Mluvili jsme o tom nedávno i s Dášou Kocmánkovou a Jakubem Yellenem z Nového prostoru (zaposlouchejte se výše).

Homeless vs. People’s

Fakt je ten, že v Evropě bylo v roce 2014 přes jedenáct milionů prázdných domů nebo bytů a zhruba pět miliónů lidí bez domova (zdroj zde) – tj. dvakrát tolik, kolik by stačilo k tomu, aby měli všichni Evropané kde složit hlavu. Ve Spojených státech bylo prázdných domů dokonce šestkrát víc než lidí bez domova (zde). V ČR to bylo v roce 2013 skoro 700 tisíc prázdných bytů (zde), tj. 5,5 krát víc než je u nás lidí na ulici (zde). Trendy se od té doby nezměnily, jen se vše ještě zrychlilo – tj. (ne)poměr se s největší pravděpodobností stále rychleji prohlubuje.

V ČR bylo v roce 2013 bezmála šestkrát víc volných bytů než kolik je lidí bez domova. Dnes bude tento nepoměr ještě vyšší.

Neo-liberální kapitalismus

Už jsem psal výše, že bez-domovectví je jedním z nejextrémnějších důsledků dnešní tzv. neoliberální (či „friedmanovské„) formy kapitalismu, která se od sedmdesátých let min. století začala šířit nejprve v Chile a v Argentině a po nástupu Ronalda Reagana v USA a Margaret Tchatcherové ve Velké Británii k moci, postupně prakticky po celém světě. My jsme na tuto víru naskočili pod taktovkou velkého fanouška friedmanismu Václava Klause hned zkraje 90. let. Nechali jsme si namluvit, že všechno veřejné, společné, státní či sociální znamená komunistické a tedy totalitní. Po letech totality jsme na to skočili jako slepice na flus. Uvěřili jsme, že jedinou správnou cestou vpřed je privatizace všeho, minimální (nebo raději žádná) role státu, naopak maximální role trhu, jehož tzv. neviditelná ruka trhu se o vše postará.

Jedním z rysů neoliberálního kapitalismu v každé společnosti, která si ho zvolila jako rámec, je úzká skupinka „über-bohatých“ a na druhé straně 25-65 % chudých.

O co se neviditelná ruka po pár desetiletích postarala – tam, kde jí dali volný průchod, můžeme pozorovat od Santiaga de Chile, přes Washington, napříč Evropou, Rusko, Jižní Afriku, Írák až třeba jihovýchodní Asii. V každé zemi, která si zvolila cestu tohoto „nejčistšího“ kapitalismu se objevila úzká skupina hyper-bohatých, zatímco 25-65% obyvatel se propadlo do chudoby (zdroj: Šoková doktrína, Naomi Kleinová). V celosvětovém měřítku tak dnes například už pouhých 62 lidí vlastní tolik majetku kolik polovina zbylých obyvatel planety (zdroj: zde). Když se podíváme do našich luhů a hájů, vidíte 59% domácností, které jedou na dluh a milión lidí, kteří mají (vzhledem k neschopnosti dostát svým závazkům) přímou zkušenost se ztrátou majetku. Až čtyřicent procent Čechů přežívá od měsíce k měsíci (zde). A to jsou pouze ekonomická čísla. Štěstí a psychickou pohodu (či spíše ne-pohodu, strach, úzkost a  deprese) tak snadno nezměříte a zdraví (či nemoci) plus zničenou přírodu si většina lidí s neviditelnou rukou trhu spojit nedokáže. Logicky! Je přece neviditelná.

Čím je ve společnosti nižší tzv. GINI index, tj. rozdíl mezi chudými a bohatými, tím je vyšší kvalita života (zdraví, zaměstnanost, důvěra, kriminalita, sociální mobilita,..) a naopak – viz např. zde. Už to je důvod, proč by současné statistiky chudoby v ČR i ve světě měly zajímat nás všechny.

Málokdo na této planetě umí vysvětlit, jak dnešní hospodářský systém funguje, tak srozumitelně jako Naomi Kleinová – např. ve své knize Šoková doktrína. Přečtěte si třeba tuto její knihu a pochopíte, co se snažím říct. Pokud neradi čtete a nevadí vám angličtina, podívejte se na dokumentání film, který podle této knihy vznikl:

Kapitalismus vs. socialismus

Pozoruji, že my ve střední a východní Evropě to máme mnohem obtížnější než to mají kolegové na západ od Aše. Zažili jsme tu totalitní komunismus a většina našinců proto považuje ještě dnes kapitalismus za jedinou správnou cestu. Mnozí nemají ponětí, kolik odstínů šedi ale v každém systému existuje, a že západo-evropský kapitalismus se větší část druhé poloviny 20. století (zde) od toho dnešního friedmanovského nemohl lišit víc. Bylo to jako nebe a dudy. Mnozí hovoří dokonce o demokratickém socialismu či sociálním kapitalismu. My v post-komunistické části světa jsme, cokoli sociálního, na pospolitosti či na komunitě postaveného, začali považovat za totalitní a raději jsme tak „vylili vaničku i s dítětem“ a mnohé samozřejmosti života před rokem 1989 dnes složitě znovu-objevujeme (sousedskou pospolitost, zhrádkaření, domácí výrobu, bezodpadovost, komunitní život,…)

Mimochodem, zde je nejvtipnější (i když černo-bílé) popsání rozdílů mezi socialismem a kapitalismem, na které jsem zatím narazil:

Bez-domovectví

Ale zpět k tématu. Mám pocit, že čím víc si zjistíte o tom, jak funguje náš dnešní společensko-ekonomický systém, tím spíše přestanete věřit mnoha dnešním mýtům. Například právě tomu o bez-domovcích jako o „odpudivé lůze“, která si za svůj osud může sama. Dojde vám, že bez-domovectví, stejně tak jako třeba alkoholismus a jiné druhy závislostí či většina forem kriminality není problémem jednotlivců – tj. oněch zlých „alkoholiků“, „gamblerů“ či „zlodějů“, ale daleko spíš je selháním systému, důsledkem rozbitých rodin a komunit, součástí života v systému, který staví individuální prospěch a vlastnictví nad společný blahobyt a vztahy. Studií, které toto tvrzení dokládají, je nespočet – například nedávno publikovaný srovnávací výzkum dvojčat, který potvrdil, že společnost, v které žijeme, ovlivňuje naše chování a tedy naše pojetí toho, kdo jsme, z osmdesáti procent. Jinými slovy – stejný člověk by v Bhútánu, v Japonsku, v USA nebo v Česku prožil celkem jistě úplně, ale úplně jiný život.

Bez-domovectví není problémem jednotlivců – tedy oněch „ztroskotanců“, ale daleko spíš je selháním systému, důsledkem rozbitých rodin a komunit, součástí života v systému, který staví individuální prospěch a vlastnictví nad společný blahobyt a vztahy.

Všímám si, že málokdo je ochotný se nad těmito souvislostmi zamyslet, získat si informace a následně si seskládat A a B. Navíc v naší Orwellovské společnosti je „válka mír, svoboda otroctví, a nevědomost síla“. Těžko se zorientovat v tom, co je co. Pročtěte si třeba facebook a twitter Andreje Babiše (či jeho Lidovky, MFDnes či další média) a porovnejte si to s tím, co si o jeho aktivitách zjistíte z nezávislých zdrojů. I relativně povrchní rešerše dovede spolehlivě otevřít oči.

Nový prostor

Proto všechno, co tu píši, jsem už léta vděčným obdivovatelem party lidí okolo Nového prostoru (a všech dalších lidí, kteří se podobným tématům věnují). Pro mě to jsou totiž právě oni, kdo především v Praze, svým časopisem pomáhají mnoha lidem z extrémní chudoby a hlavně nás svými aktivitami dnes a denně upozorňují na selhání našeho ekonomického systému (a jako vedlejší produkt jejich činnosti nás každý měsíc zásobují inspirativním čtením).

MF Dnes vs. Nový prostor

Už je let, co jsem jel naposledy vlakem od Regiojet. Dnes se jim snažím vyhýbat a kde to jde, jedu s Českými drahami. Nelíbí se mi ten jejich přetlak všehochuti „zdarma“, který tam na vás „hrnou buldozerem“. Ještě se ani nerozjedete a steward ve vlaku už pod tlakem roznáší takřka povinnou (a v roce 2017 zcela absurdní) plastovou lahvičku vody. Do toho MF Dnes, Lidovky, Hospodářské noviny a další tiskoviny z dílen českých zbohatlíků (MF Dnes, Lidovky – Babiš), Hospodářské noviny (Bakala). Já tyto tiskoviny považuji za toxické “reklamní letáky”/továrny na chamtivost a na strach – dvě vlastnosti, o které já nestojím. Když se nad tím zamyslíte, nejspíš si všimnete, že tyto tiskoviny existují ze třech důvodů. Mají: 1) maximalizovat zisk pro vlastníka; 2) propagovat jeho zájmy, 3) odvést pozornost od potenciálních nepříjemností jeho firmy. Samozřejmě čest výjimkám. Obecný vzorec je však tento.

Mám pocit, že když si vedle sebe položím právě třeba Nový prostor a MFDnes nebo Lidovky, moje volba je jasná – obzvlášť v situaci, kdy mám v peněžence pár korun a chuť sáhnout po nějaké tiskovině s cílem inspirovat se něčími postřehy, pohledy a názory. Všiml jsem si, že můžu těmi pár korunami pomoct někomu k tomu, aby se mohl vyspat v posteli, osprchovat se a přidat se k dalším lidem, kterým tato oblast naší společnosti není ukradená nebo můžu na druhou stranu pomoci našim oligarchům k tomu, aby měli ještě víc moci (a my ostatní bez-moci).

Nový prostor jako Tyrkysová organizace

Kromě toho, že se Nový prostor věnuje velmi důležité oblasti naší společnosti, pro nás, kteří přemýšlíme o budoucnosti podnikání, je do i příkladem tyrkysové organizace, tj. ukázkou toho, jak budouvat organizace budoucnosti. Organizace, která nevznila za účelem množení zisku, ale proto, aby řešila nějaký problém, aby něčemu a někomu prospěla.

Jsem jim za to vděčný!

P.S.: O tomto tématu jsem psal už ve své knize Třináct tisíc dní – viz ukázka: „To není můj problém!“

P.S.: Náš newsletter si můžete objednat zde. Můj fejsbuk zde.