Vytěžit nebo obohatit aneb o životě mezi (firemními) příběhy.
Žijeme zase jednou v období, kdy se lámou epochy.
To, čemu jsme věřili včera, dnes přestává platit. Čemu věřit zítra ale ještě nevíme. Do toho je tu najednou několik hrozeb, kterým jsme jako lidstvo nuceni čelit. Na čem stál starý a na čem bude stát nový příběh?
Jaký byl a jaký bude příběh firmy?
Známým faktem je, že člověk byl původně bezvýznamný tvor z prostředka potravinové pyramidy. Za to, že se našim předkům podařilo vyšvihnout až do role šéfa planety, vděčíme na prvním místě lidské schopnosti vyprávět příběhy a příběhům věřit. To nám umožňuje spolupracovat s miliony lidí, které osobně neznáme. Žádný jiný druh na planetě toto nedokáže.
Příběh dává věcem smysl a řád, definuje, co je normální a tedy společností akceptovatelné. Každý příběh má svou trvanlivost, tj. věříme mu jen po určitou dobu. Ať už to byla zprvu víra v nadpřirozeno, později v křesťanství, otrokářství, kolonialismus, pak ve fašismus, komunismus, dnes ve volný trh. někdy to trvá staletí, jindy měsíce do chvíle než víra ve starý příběh vyprší a je třeba přijít s jiným.
Je jedno, jestli jsou příběhy pravdivé nebo smyšlené. Důležité je, že dávají životu řád. Jejich trvanlivost je dána především stavem lidského vědomí. Vždy, když se lidské vědomí přehoupne na vyšší úroveň, víra ve starý příběh zmizí. Než se ale objeví nový příběh, lidé pociťují nejistotu, strach úzkost, nicotu. K revolucím a následným společenským změnám, dochází právě v obdobích „mezi příběhy“.
Dnes jsme se mezi příběhy ocitli znovu.
Opět pociťujeme nespokojenost, nejistototu, strach a úzkost. Na příčinách se ale zatím neshodneme: Demagogičtí politici, sociální sítě a nedostatek kritického myšlení zamezuje pochopení skutečných příčin a místo toho hledá viníky v islámu, migrantech, neschopných politicích nebo třeba v domnělém diktátu zlé Evropské unie. Objevuje se nostalgie po “starých časech” a do módy přichází kult tvrdé ruky.
O co vlastně šlo v tom starém příběhu?
Vyprávělo se, že jsme oddělení od všeho živého, tj. od ostatních lidí, zvířat, rostlin, od Země a dokonce i od sebe sama.
Věřili jsme, že jsme „homo economicus”, tj. chladně vypočítavý, výhradně na své zájmy zaměřený, za všech okolností, svůj vlastní užitek maximalizující jedinec.
Věřili jsme, že Země je pro nás bezednou lednicí a bezedným odpadkový košem.
Věřili jsme v nutnost nikdy nekončícího ekonomického růstu. Růst byl vnímán jako úspěch a stagnace jako selhání.
Mysleli jsme si, že pro všechny není na planetě všeho dost a ostatní jsme tak vnímali jako konkurenci, kterou je třeba trvale porážet. V životě je třeba vyhrát, daleko to dotáhnout, stát se někým. Teprve to zajistí přijetí ostatními. To je považováno za úspěch. Úspěch je tím, co na druhých obdivujeme a za co jeden druhému tleskáme. Společnost postavená na nedostatku, soutěži a konkurenci se dělí na vítěze a poražené.
Věřili jsme, že být můžeme pouze, když máme, a že čím víc máme, tím víc jsme. Proto jsme začali toužit… a pak ještě víc a zase víc toužit… po více věcech, radovánkách, více letech života, větší osobní důležitosti. Mít více a rychleji bylo podle tohoto příběhu smyslem bytí.
Hlavním měřítkem úspěchu se staly peníze. Snahou je proto život, co nejvíce zpeněžit, tak aby peněz, slávy a moci, tj. osobní důležitosti a přijetí okolím bylo co nejvíc. Věřili jsme, že potom, bude život věčný a my tak unikneme ze spárů smrti.
Na úrovni firmy se dlouho vyprávělo, že jejím smyslem je maximalizovat zisk pro vlastníky. Tento příběh firmy ignoruje potřeby všech ostatních zainteresovaných stran, kterých se podnikání firmy dotýká, tj. zaměstnanců, zákazníků, komunit a planety. Škody, které každé podnikání nevyhnutelně působí se tzv. externalizují, tj. přenáší na druhé. Za zničené zdraví a duše lidí, ani za poničenou přírodu nenese firma zodpovědnost.
V systému centrálních měn, musí firma růst. Nejčastěji se organizuje jako akciová či jiná obchodní společnost a uvnitř funguje jako diktatura postavená na mocenské pyramidě pod- a nad-řízenosti. Cílem korporace (velké centralizované firmy) je proto trvale těžit hodnotu od zaměstnanců, zákazníků a komunit, kde působí. Cílem korporace není dlouhodobá prosperita v místech podnikání. Velká firma je lepší než malá, a tak se firma tzv. škáluje a ty největší trvale skupují ty menší. S růstem ekonomické moci, roste i moc politická a s ní i možnosti přizpůsobovat si pravidla hry ve vlastní prospěch.
Od svého vzniku v pozdním středověku se dnes korporace stala středobodem našich životů: Je místem, kde nakupujeme většinu toho, co potřebujeme, kde na většinu našich potřeb vyděláváme, kam se obracíme, když se cítíme osamělí, a je entitou, která určuje i pravidla fungování našeho vzdělávacího a politického systému. Podle integrální teorie se jedná o tzv. žlutou a oranžovou fázi vědomí.
Nový příběh existuje zatím pouze na okraji, daleko od mainstreamu. V tomto příběhu už nejsme oddělení od druhých, které jsme se dřív snažili porazit, ani od Země, kterou jsme chtěli totálně vytěžit a už vůbec ne od sebe sama. Uvědomujeme si, že jsme součástí celku. Proto se cítíme dobře, je-li druhým dobře a naopak. To platí pro druhé lidi, ostatní živočišné i rostlinné druhy i planetu Zemi jako celek. Proto dnes tolik lidí pociťuje enviromentální žal a hluboké pocity nespravedlnosti.
V novém příběhu pro nás Země už není bezednou lednicí a odpadkovým košem, ale „Matkou“, ze které vzešlo všechno živé. Víme, že podstatou života je bytí, a že člověk nepotřebuje mít stále víc, aby mohl být. Víme, že více a rychleji neznamená vždy lépe. Místo více hledáme správnou míru. Víme, že úspěch je umělý, nic neznamenající konstrukt. V životě jde o užitek, smysl a radost. Modem vivendi tak už není nahánění radovánek, ale kultivace dlouhodobé radosti. Ta příchází v napojení na vyšší smyl ze souladu se sebou samým, z možnosti tvořit s blízkými lidmi to, co je pro druhé užitečné.
Víme, že pro všechny je všeho dost. Sjednocujícím smyslem je pro nás všechny udržení a zlepšování života na Zemi. Ostatní jsou partneři, už ne konkurence. Spolupracuje se, nesoutěží a společnost se proto nedělí na vítěze a poražené. Pokud se soutěží, tak ve smyslu přátelského poměřování sil, ne s cílem druhé podrobit nebo zničit. Mezi základní hodnoty patří rovné příležitosti a spravedlnost, neboť bez spravedlnosti není mír a bez míru není dlouhodobě život možný.
V novém příběhu je smyslem firmy řešit skutečné problémy skutečných lidí. Firma už tedy není nástroj, který má vlastníkům těžit hodnotu. Cílem firmy podle nového příběhu je propojovat a obohacovat lidi v místě podnikání. Anita Roddicková, zakladatelka firmy The Body Shop vystihla smysl firmy v novém příběhu mottem: „obohatit, ne vytěžit“. Firma tedy vedle potřeb vlastníků respektuje potřeby všech zainteresovaných stran, tj. zaměstnanců, zákazníků, sousedských komunit a planety a přebírá zodpovědnost za dopady svého podnikání na všechny dotčené – vedle finančního zdraví usiluje o důstojné pracovní podmínky zaměstnanců, co nejkvalitnější produkty prodávané bez marketingové manipulace, spolupráci a zapojení sousedských komunit, neutrální CO2 bilanci, minimum spotřebované energie a produkce odpadů.
Tyto firmy jsou organizované demokraticky, na principech sdíleného smyslu a sebe-řízení. Spíše než akciovou společnost nebo platformový monopol zde najdete družstevní, spolkovou strukturu či kooperativní platformy. Podle integrální teorie se jedná o tyrkysovou (teal) fázi vědomí.
Čím více na nás doléhají hrozby doby (nejpalčivěji klimatická, technologická a atomová), tím více lidem dochází, jak moc byl starý příběh destruktivní. Korporace – aby dostály svému účelu těžit rok od roku více hodnoty – musí na tuto změnu vnímání reagovat. Ve valné většině případů se ale smysl, cíl i anatomie firmy nemění, a tak se v duchu filozfie „obohatit, ne vytěžit“ jedná o manipulaci reality.
Novým cílem byznysu je přesvědčit zákazníky, že kromě stoprocentní nabídky je korporace nově i ochráncem planety, dělníků v rozvojových zemích, chudých dětí, opuštěných starých lidí, kultury a sportu. Pro tyto snahy se vžil termín „Společenská odpovědnost firem“ (CSR), jehož cílem je budovat v očích ostatních co nejpozitivnější obraz korporace. V angličtině se těmto snahám přemalovávajícím realitu vžil termín „washing“ (čilí mytí, praní). Mezi nejčastější snahy patří green-washing (předstírání, že firma ochraňuje životní prostředí), good-washing (předstírání, že firma prospívá obecnému dobru) a pink-washing (tvrzení, že firma bojuje proti rakovině a za práva sexuálních menšin). Vzhledem k raketovému rozvoji umělé inteligence a znalostem lidské biologie je manipulace lidské mysli stále snažší. Nejobecnějším cílem všech těchto snah je odvést pozornost od podstaty, kterou zůstává maximalizace těžby od zaměstnanců, zákazníků a komunit v místech, kde firma působí a externalizace škod.
Jak víme, nikdy v historii jsme nebyli tak blízko globální katastrofě. Faktem je, že hlavním důvodem současné krize je na prvním místě právě zmiňovaný těžařský model nerespektující principy dobrého života ani planetární limity. Situace je vážná a mnoho času zvrátit nejtoxičtější trendy, nezbývá. Předstírat, že těžba hodnoty ničící planetu, lidské zdraví a duši je ve skutečnosti obohacením života ochraňující přírodu, je mnohonásobně horší než nedělat nic. Hlavní problém falešného CSR je v tom, že nás ukolébává v nečinnosti a připravuje nás o drahocenný čas.
Projekt Slušná firma jsme v roce 2016 založili proto, abychom přispěli k převyprávění podnikatelského příběhu směrem od těžby a CSR-washingu k propojování a obohacení lidí. A také proto, abychom vyhledávali, propojovali a podporovali firmy, které již na novém příběhu staví nebo k němu směřují, tj. existují, aby propojovaly a obohacovaly lidi a přispívali k řešení problémů, kterým čelíme.
Souzníte-li, pomozte nám vyhledat další spojence a převyprávět příběh podnikání. Situace je vážná, každá pomoc se počítá.
Tomáš Hajzler
Slušná firma
srpen 2020
Komunita firem a neziskovek usilující o změnu toho, jak se u nás podniká a pracuje: Od jednostranné kumulace zisku a externalizace škod, k obecné prospěšnosti a zodpovědnosti.
E-mail: zuzka@slusnafirma.cz
