K čemu je ekonomická demokracie?

22.2.2018, Naďa Johanisová

K čemu je ekonomická demokracie?

(Poznámka editora: Tento text, z pera české ekologické ekonomky Nadi Johanisové, vyšel původně v Kulturních novinách  12/2017 (zde), ale považujeme ho za natolik zásadní pro pochopení toho, na co se zaměřit dál, že ho se svolením autorky publikujeme i na našem blogu).

Ekonomická demokracie je principem, jehož promyšlená aplikace by mohla změnit kontrolu ekonomické moci. Analogicky s politickou demokracií tu jde o podpoření práva všech, kdo se chtějí aktivně podílet na řízení a ovlivňování věcí ekonomických, a to nejen v úzkém pojetí zaměstnanecké participace.

Kdysi dávno, ještě před osmdesátým devátým, jsem jezdila z práce na kole českobudějovickým sídlištěm, v jehož centru se tyčila socha prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda. Jednou byl kolem pomníku na náměstí nezvyklý shluk lidí. Hrála kapela, pak vše ztichlo a řečník pronášel projev. Kléma měl asi výročí. Vzpomínám si, jak jsem opatrně objela pomník, jela dále a přemýšlela, jestli ti lidé tam stojí jen z musu, či zda skutečně mají ještě nějaký vztah k ideálům, které snad kdysi prýštily živou mízou, nyní jsou ale vyschlé a zdeformované politickou praxí. Praxí, která pozapomněla, že každá nekontrolovaná moc bubří a bují, plodí nespravedlnost a boří ideály, z nichž vzešla.

Po revoluci byl poměrně záhy prezident odstraněn a zůstal po něm podstavec. Prázdný. Co by mělo Klému na náměstí nahradit? Komu či čemu postavit sochu? Nebo jinak: Jaké jsou vlastně naše ideály po svržení starého režimu? Tyhle otázky se mi tehdy honily hlavou.

Je to demokracie? Skutečně, demokracie pro nás byla od začátku velkou hodnotou a ideálem. Průhledné řízení institucí, obcí i státu, jasné pravomoci a odpovědnost, možnost dovolat se práva… Jinými slovy: systém kontrol politické moci a podpora práva všech občanů – nehledě na politický názor, sociální status, etnikum či pohlaví – aktivně se podílet na řízení a ovlivňování věcí veřejných. Říkat svobodně svůj názor, číst a psát a sdružovat se beze strachu, že přijdu o práci či že mě zavřou.

KDO SE SMĚJE NAPOSLED…?

Bylo úžasné sledovat, jak moc komunistů taje jako led na slunci. Pamatuji se, jak jsem se smála, když se během pár dnů či týdnů převratu deník Rudé právo, oficiální noviny KSČ, smrskl na stejnou velikost, jakou měly ostatní deníky. Ozbrojené hlídky, které dříve stály před krajskými výbory KSČ, zmizely. Pak se ale objevila ozbrojená ostraha před bankami. Bohatí komunisté se transformovali v bohaté podnikatele a objevila se nová, nedostatečně kontrolovaná moc. Ne už moc politická v podobě stranických buněk na pracovištích či obávaných telefonátů z krajského výboru strany. Tato málo kontrolovaná moc, která začala bujet a bubřit, plodit nespravedlnosti a bořit ideály, byla moc ekonomická. Moc šéfů velkých firem nad svými zaměstnanci. Moc supermarketů nad svými dodavateli. Moc bohatých vlastníků nad médii, moc korporátních lobbistů nad politiky, zástupci justice i policie. A nejneuchopitelnější ze všech, moc neviditelné ruky trhu nad námi všemi.

Jestliže stará moc byla poněkud nedokonale vyfutrovaná odvarem z marxismu, resp. leninismu, kterým už skoro nikdo nevěřil, je ideologická vycpávka nové moci o něco sofistikovanější. Spočívá nicméně také v odvaru, tentokrát z neoklasické ekonomie. Tato teorie společnosti se podobně jako byvší marxismy a vědecké komunismy, jimiž mou generaci krmili od základky po vysokou, vyučuje na školách, a během sedmadvaceti let, které uplynuly od sametové revoluce, prosákl její odvar nenápadně do hlav a srdcí velké části naší populace. Hlavně té mladší a vzdělanější. Zbarvuje náš jazyk, legislativu i veřejné politiky. Našimi ideály, spíše nežli demokracie, jsou dnes pojmy vzešlé z oné „pochmurné vědy“ (jak ji kdysi nazval anglický myslitel Thomas Carlyle): efektivnost, mobilita, prosperita, ekonomický růst a – samozřejmě – konkurenceschopnost.

Současná středoproudá ekonomie a ideologie z ní vzešlé mají ovšem své kritiky. A není jich málo. Zde se však soustředím na jedinou kritiku: Ekonomická teorie, jak je dnes vyučována na většině našich vysokých škol, nemá příliš rozpracovaný koncept ekonomické moci, a už vůbec ne způsoby její kontroly. A v optice ekonomistické ideologie jsou si všichni hráči v ekonomických prostorech rovni. Stačí jim zajistit tzv. rovné hrací pole, tedy všem naměřit stejnou mírou, a oni si už poradí. A vše bude fér. Ale opravdu stačí místnímu sportovnímu klubu na jedné straně a reprezentačnímu týmu na straně druhé nalinkovat rovné hrací pole, aby se mohli utkat ve férovém zápase?

NÁHRADA DĚLNICKÉHO PREZIDENTA

Nejenom že velcí hráči na ekonomickém poli mají větší moc nežli ti malí. Jak už jsem zmínila, oni ji také neváhají využít, a zdaleka ne vždy v duchu fair play. A vlastně jim ve světě, kde panuje ideologie volného obchodu a vlády házejí ručník do ringu, ani nic moc jiného nezbývá. Protože pokud by dost nezmáčkli své zaměstnance, pokud by dost nepodmazali politiky, pokud by dostatečně „neoptimalizovali“ svá daňová přiznání, mohlo by se stát, že je z jejich ekonomické pozice vystrnadí firma ještě bezohlednější – že už nebudou „konkurenceschopné“.

A tak si po sedmadvaceti letech myslím, že už bych měla kandidáta na piedestal, který zůstal po komunistickém předákovi. Vlastně kandidátku. Vlastně dvě kandidátky. Byly by to dvě ženské postavy symbolizující nejen tu známou, běžnou demokracii, kterou budu nazývat demokracií politickou, ale také její méně známou sestru – demokracii ekonomickou.

Co je to ekonomická demokracie? Zkusme se na ni podívat podrobněji. Nejčastěji je ekonomická demokracie spojována, poněkud úzce, s demokratickým rozhodováním na pracovišti. A svým způsobem je skutečně zvláštní, že západní společnosti, vzývající politickou demokracii, přijímají bez komentáře vzdálené vlastníky a nevolené hierarchie ve většině soudobých firem. Alternativa ovšem existuje, a začíná se znovu připomínat. Zředěnou formou ekonomické demokracie na pracovišti je tzv. zaměstnanecká participace, kdy zaměstnanci současně drží část akcií firmy. Pokud jsou ale zaměstnanci vlastníky jen malé části akcií, nerozhodují o směřování firmy a zaměstnanecká participace může být jen zástěrkou, resp. formou zaměstnaneckých bonusů (v podobě dividend), a ne cestou ke skutečně demokratickému pracovišti. Autentičtějšími demokratickými pracovišti mohou být družstva – pokud zde skutečně členové rozhodují, účastní se schůzí, volí a kontrolují vedení. Každý člen tu totiž má, na rozdíl od akciovky, jeden hlas. Je stále ještě málo známé, že před druhou světovou válkou bylo Československo družstevní velmocí: v roce 1938 tu bylo přes šestnáct tisíc aktivních družstev.

Hlubší proměna ekonomických subjektů, a to nejenom k větší demokratické účasti těch, kdo v nich figurují, je velkým tématem dneška (viz též autorčin text v KN 48/2015). Potenciál pojmu „ekonomická demokracie“ je nicméně daleko širší, a je škoda, že se o něm dosud nevede širší diskuse. Zkusme se podívat, jak by taková diskuse mohla vypadat.

EKONOMICKÁ DEMOKRACIE A ELEKTRONICKÁ EVIDENCE TRŽEB

Víra v ekonomickou demokracii by mohla vést například k prosazování rozmanitosti – plurality – ekonomických forem. Tak to viděli někteří meziváleční středoevropští ekonomové, mezi nimi český družstevní činovník a exilový ministr financí Ladislav Feierabend, jenž v roce 1944 prezidentu Benešovi nastínil svou vizi ekonomiky poválečného Československa, sestávající ze tří rovnocenných sektorů: družstevního, soukromého a veřejného. Rozmanitost ekonomických forem se může vztahovat i na měřítko a stupeň industrializace: podle indické myslitelky Vandany Shivy by měl spotřebitel mít možnost nakupovat nejen ve velkých supermarketech, ale i v malých rodinných prodejnách. A výrobce by zase měl mít možnost zaměřit se i na řemeslnou výrobu, či obhospodařovat malou rodinnou farmu.

V realitě mají ovšem velké podniky tendenci převálcovat ty malé. Velké měřítko se vyplácí vinou výnosů z rozsahu a problematické aplikace ekonomické moci, o které jsme již hovořili. Vyplácí se však i proto, že státní regulace, vycházející z ideologie rovného hracího pole, dopadají zdánlivě stejně na malé jako na velké, ve skutečnosti však deptají mnohem více malé hráče na ekonomických kolbištích.

Uveďme si jako příklad v současné době masově zaváděnou veřejnou politiku elektronické evidence tržeb – EET. Je patrné, že náklady pro malého podnikatele – drobného prodejce či drobného řemeslníka – jsou relativně mnohem vyšší nežli pro velkou firmu. Vedle nákupu vybavení a získání know-how je to i cena údržby a připojení na internet, jež výrazně zvýší náklady, a které mohly znamenat právě ten rozdíl mezi ziskem a ztrátou, bytím a nebytím, jenž nedávno vedl řadu malých podnikatelů k ukončení činnosti. Z hlediska ideálu ekonomické demokracie je EET špatnou veřejnou politikou, protože namísto aby podporovala malé hráče a vyrovnávala tak ekonomickou moc, neúměrně zatěžuje ty malé a tak nerovnováhu ekonomické moci ještě posiluje.

Pokud bychom pochopili ekonomickou demokracii především jako promyšlený systém kontroly ekonomické moci, získalo by naše politické myšlení jinou dimenzi nežli jen tu pravolevou. Ta se pohybuje mezi póly trhu a státu. Přemýšlení v intencích ekonomické demokracie naopak zviditelňuje místní komunity, rozvoj zdola, mikropodnikání, malé a střední podniky a obce, demokratické a sociální podnikání, a obecně rozdílnosti v měřítku a důležitost podpory malých a znevýhodněných ekonomických hráčů. Ano, efektivita je důležitá. Stejně důležité jsou ale zaměstnanost, důstojný život a možnost smysluplné práce. A ty se lépe zachovávají tam, kde se malí hráči na hřišti cíleně zvýhodňují a velcí hráči dobře kontrolují.

Vymáhání daní by se pak logicky soustředilo na velké hráče a jejich daňové ráje. Mezinárodní dohody o volném obchodě, posilující již tak zbytnělou ekonomickou moc nadnárodních korporací, by byly jednoznačně out. Zdanění spekulace, posílení funkcí antimonopolních úřadů i odborů, zastropování zemědělských dotací a odměn výkonných ředitelů by byly naopak in. To není státní socialismus, ale pouhá kontrola ekonomické moci.

NENÍ DEMOKRACIE JAKO DEMOKRACIE

Analogicky s politickou demokracií lze chápat ekonomickou demokracii třeba i jako podpoření práva všech, kdo se chtějí aktivně podílet na řízení a ovlivňování věcí ekonomických. Například být nejen spotřebitelem, ale i producentem, i když nemám velký kapitál. Vstup do podnikání mohou usnadnit různé instituce poskytující levné kapitály, resp. výrobní prostředky. Třeba obecní inkubátory: prostory, kde si může začínající podnikatel zařídit dílnu. Nebo obecní pronajímatelné kuchyně, kde lze vyrábět marmelády na prodej. Nebo nadace pronajímající půdu začínajícím zemědělcům, kteří se zaváží hospodařit šetrně k přírodě (viz například nadaci Pro půdu). Samozřejmě, důležitý je nejen přístup ke kapitálům, ale i možnost odbytu. I zde by mohly pomoci veřejné politiky a legislativa umožňující veřejné zakázky cílené na místní a drobné podnikatele.

Pravda je, že ekonomická demokracie, stejně jako ta politická, se nedá jednoznačně definovat. I v tom je ale její potenciál – je to obecný princip, zásada, o níž lze diskutovat, kterou lze rozvíjet, která může inspirovat, a jejímž prizmatem můžeme hodnotit konkrétní politické a ekonomické priority, přístupy a veřejné politiky.

Možná bychom mohli obě postavy na hypotetickém podstavci našich ideálů, politickou a ekonomickou demokracii, pojmout jako dvojčata, která se drží za ruce. Jsou totiž navzájem hodně propojené. Jedna vlastně nemůže tak úplně existovat bez druhé. Že je stále méně členů politických stran? Že lidé nechodí k volbám ani na politické mítinky? Že ze zoufalství volí machistické populisty, kteří místo skutečných řešení nabízejí nenávist k tomu „druhému“? Možná je to i proto, že se podvědomě cítí podvedeni: politická moc, která nedokáže kontrolovat ekonomickou moc, se sama stává bezmocnou.

Od Nadi Johanisové doporučujeme knihy: Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem a Ekonomičtí disidenti

P.S.: Možná už víte o jarním pokračování série setkání s názvem Exkurze do budoucnosti. Pokud ne, zde je to, co připravujeme: Demystifikace Matrixu (21.3.), Marketing bez manipulace (26.4.’18), Svoboda v práci (24.5.’18) a Kmeny (19.6.’18).

newsletter

Buďte první, komu od nás cca jednou měsíčně přistanou do schránky zprávy a další informace.

Vaše e-mailová adresa zůstává pouze u nás.

Kontakt

E-mail:

lenka@slusnafirma.cz

 

Doručovací adresa:

Boženy Jandlové 3, Praha 4 – Komořany, 140 00

 

Fakturační údaje:

Tomáš Hajzler Boženy Jandlové 3, Praha 4 – Komořany, 140 00
IČ: 61026280 | DIČ: CZ7105263704

 

Bankovní spojení:

FIO banka, a. s. 2500405273/2010

Napište nám

  • This field is for validation purposes and should be left unchanged.
×

Zůstaňme v kontaktu

Chcete-li od nás 1x za 4 - 8 týdnů zprávu o tom, na čem pracujeme, nechte na sebe kontakt. Díky!