Poručíme větru, dešti, sněhu!

Stavoval jsem se včera v jednom z lyžařských krámů u nás v Modřanech. Naprosto mě tam ohromily davy lidí, kteří si tam kupovali či půjčovali lyže. Už pár let totiž posmutněle pozoruji, jak se ze sjezdovek staly ski-resorty, ski-parky, případně fun-parky (či jiné parky) a z původně panenského sportu vznikl zábavní průmysl se všemi důsledky na životní prostředí a lidské zdraví.
Vrátil jsem se teď od rodičů z Orlických hor (Čenkovice), kde vydatně sněžilo. Firma, která provozuje většinu místních sjezdovek však non-stop „zasněžovala“. Napadlo mě, že tito dnešní „sněžní podnikatelé“ (v Čenkovicích Ski resort Buková Hora – SKIPARK ČERVENÁ VODA s.r.o.) by nám mohli posloužit jako dokonalý kontrast k slušnému, udržitelnému podnikání.
V knize Třináct tisíc dní jsem o tomto tématu psal. Divil jsem se, že se tomu, jak jsme začali přistupovat ke sjezdnovému lyžování, nikdo nediví…

„Stále oblíbenější lyžování v severní Itálii má řadu stálic, mezi které patří i středisko Paganella vysoko nad údolím Adiže. Užijete si tu dlouhých sjezdů i nádherných výhledů na Dolomity a na své si přijdou i rodiny s dětmi. A kdyby vás na chvíli omrzely lyže, můžete se vydat objevovat historické Trento.“ To je úryvek z článku „Paganella: lyžařská jistota, kterou Češi milují“ v Mladé frontě DNES z prosince 2013.

Prosinec roku 2013 byl 341. po sobě jdoucím nejteplejším měsícem na planetě Zemi od února 1985. V prosincové Praze teplota pod nulu v tomto roce přes den prakticky neklesá. Jsou dny, kdy ven vyrážíme v jarní bundě nebo ve svetru. Bez čepice, bez rukavic, jen tak. Ani v Alpách to není o moc jiné. Chtěli jsme ještě před Vánoci vyrazit někam na lyže. Přepážková pracovnice v jedné z cestovek nám doporučuje právě Paganellu. Ptám se na sníh. Na internetu vidím, že ve většině severní Itálie není ani vločka sněhu. Paní ale tvrdí, že na Paganelle se vesele lyžuje, přestože to není žádný ledovec. Prý zasněžují.

Když jsem byl malý, lyžovalo se, jen když nasněžilo. A když sníh nebyl, dělali jsme něco jiného. Hlavní hodnotou dneška je ale svoboda bez odkladu, pohodlí. Věříme, že bychom si měli sami rozhodovat o tom, co, kdy, kde a s kým budeme dělat. Stejně jako chceme třeba jahody v lednu, co se týče lyžování, nebudeme přece čekat, až se příroda uráčí. A že ona se v tomto ohledu uráčuje stále méně a hlavně stále méně předvídatelně. A tak si vyrábíme sníh sami! A pokud žijeme v části světa, kde je běžně čtyřicet stupňů nad nulou nebo tam jednoduše nesněží, postavíme si obří chladničku. Jediné, co rozhoduje, jsou finanční možnosti. Jestli žijeme v podmínkách, kdy v zimě klesají teploty pod nulu, obestavíme sjezdovky tzv. sněžnými děly, a když začne jenom trochu mrznout, „sněžíme“. Komunističtí vizionáři snili svého času o tom, že „poručí větru, dešti“. Jejich sen se dnes stal skutečností. A navíc přibyl ještě sníh.

Vyrostl jsem v podhůří Orlických hor a Jeseníků. Lyžovat jsem tak začal zanedlouho potom, co jsem se naučil chodit. Na běžkách, sjezdovkách, později na snowboardu. Vlastně miluju zimu především právě proto, že je to období, kdy je možné lyžovat, bruslit, stavět sněhuláky a koulovat se. Do lyžování, toho sjezdového, se mi ale rok od roku chce méně a méně.

Býval to sport, ve kterém člověk mohl snadno otestovat své limity, vychutnat si rychlost, vyzkoušet, jaké je to v řidším vzduchu, a vnímat krásu hor. Zdá se mi ale, že ze sportu a krásy hor se stal jeden ze zdrojů relativně dostupné pohodlné zábavy a zisk maximalizující „byznys“. Hory se tak staly dalším místem, kam dorazil „turistický průmysl“. Jedno středisko vedle druhého se sobě začínají podobat jako vejce vejci. Servírují se tu předpřipravené produkty tak, aby vše bylo především pohodlné a zábavné. „Ski school“, „funpark“, „aprés-ski“, bary a samozřejmě povinná obří parkoviště… „maximum zábavy“. V Čenkovicích, kde mají moji rodiče chatu, bývaly dříve sjezdovky. Tak jsme tomu říkali. Dnes tomu říkají skipark, skiresort nebo skiareál. Když přijíždíte do vedlejšího „Skiparku Červená voda“, vítá vás billboard se čtyřmi „vyretušovanými“ dívkami v bikinách se snowboardem na nohou, jak sedí na vleku. Vedle jejich fotky je nápis „Vyhřívaná sedačka s bublinou. JEDINÁ V ČR!“ Když je pod nulou, hučí tu 24 hodin denně všech několik desítek „děl“. Vodní nádrž, z které děla čerpají a kterou postavili v mém dětství starousedlíci jako bazén pro obyvatele a návštěvníky Čenkovic, je v zimě zoufale prázdná a v létě je před ní (pro mě zcela nepochopitelná) cedule „koupání zakázáno“. Rolby potom ten „nasněžený“ led rozhrnují do míst, kam dělo nedostříkne…

Pokaždé, když jsem u rodičů na chatě a uprostřed noci mě vzbudí hučící dělo nebo jdu před chatu a vrátím se celý od ledu, přemýšlím, jaký vliv má toto tzv. na místní i globální vodní zdroje a na zdraví místních obyvatel. Zkuste si někdy spát v domě třeba i kilometr i víc od sjezdovky, na které celou noc hučí sněžná děla. Je to zajímavý experiment. Já si po takové noci (rodiče mají chatu 150 metrů od nejbližší sjezdovky) připadám podobně utahaný, jako kdybych vstával celou noc k dítěti. Existují studie upozorňující na to, že toto zaledovávání poškozuje nenávratně místní flóru a snižuje biodiverzitu. Phytobakterie, součást aditiv, která se přidávají do vodních děl, jsou rostlinnými patogeny a podle některých odborníků mohou přispívat k ničení rostlinstva. Podle Karla Mozeckého z miniaturního skiareálu Hraběšice u Šumperka spotřebuje sněžné dělo za minutu až 500 litrů vody. „Denně spálíme až čtyři megawatty elektřiny, zatímco běžná domácnost nespotřebuje ani jeden megawatt za rok. A to máme jen jedno dělo a dvě tyče.“

V naší zemi pochází přibližně 90 % elektrické energie ze spalování fosilních paliv a uranu. Kromě toho, že skoro 3 miliardy lidí na Zemi už mají minimálně měsíc v roce ztížený přístup k pitné vodě, rovněž čeští vědci varují, že i v ČR hrozí fatální nedostatek vody. Za vrchol absurdity považuji, když se teplota drží třeba 4–5 dní pod nulou a vlekaři 24 hodin denně, nonstop zasněžují, aby si udělali sníh do zásoby. Pak přijde obleva, teploty vyskočí nad deset stupňů a během několika dní je velká část sněhu pryč. Nebo se i drží, ale protože místo sněžení prší, na sjezdovce s puštěným vlekem jezdí pár (desítek) lidí a většina sedaček je prázdných.

Pozoruji to a divím se, že se tomu (prakticky) nikdo nediví.

Jak je možné, že když náš oblíbený skipark dá v prosinci na Facebook fotku svých vodních děl se zprávou „zasněžujeme“, nespočet lidí lajkuje jako o život?

Proč se neptáme na cenu a důsledky toho všeho pro přírodu, místní lidi a vodní zdroje?

Proč je ekonomika (vyplatí se zasněžovat, nebo nevyplatí?) to jediné, co nás přitom zajímá?

Kde berou provozovatelé vleků odvahu žádat stát, tj. nás občany o to, abychom jim zaplatili při špatné zimě jejich ztráty?

V zemi, kde chybí školky pro děti a kde máme potíže s nancováním zdravotní péče nebo škol, si budeme platit umělý sníh? Třicet tisíc litrů pitné vody za hodinu z jednoho děla, aby se pár lidí mohlo trochu pobavit?

To jako vážně?!

FacebookLinkedInEmail