Šikana v práci: Mnohem, mnohem častější jev, než by se mohlo zdát
Zmiňoval jsem před koncem roku, na svém osobním blogu, svou čerstvou zkušenost se šikanou ve státním školství. „Hollywoodská“ kampaň #metoo patří k mým velkým údivům loňského roku. Navrhoval jsem, aby někdo něco podobného vykopl i v našem státním školství, potažmo pak ve zdravotnictví, ve státní správě a samozřejmě ve firmách.
Bohužel – jako všechno časté, je i šikana neviditelná. Nebýt #metoo, nemáme ponětí o tom, kolik celebrit, ke kterým tolik vzhlížíme, jsou vlastně oplzlí násilníci. Stejně tak dnes nevíme, kolik (na první dobrou úspěšných) ředitelů škol, firem nebo nemocnic jsou ve své podstatě lidé, kteří by měli někde „za zdí“ třeba lepit pytlíky (pokud by si spravedlnost měla přijít na své).
Šikana není v naší společnosti ani zdaleka doménou znuděných výrostků. Mezi dospělými je mnohem, mnohem častější, než bychom si dokázali představit.
Šikana má několik společných jmenovatelů. Tím hlavním je mocenská hierarchie, která rozlišuje lidi na mocné, méně-mocné a bez-mocné tak, že organizace funguje jako jeden velký Milgramův experiment (zde), případně, když se moc zvrtne jako Zimbardův vězeňský (zde). Jazykem Frederica Lalouxe (Budoucnost organizací) najdete šikanu v „červených„ (dnešní gangy a mafie), „žlutých“ (církve, armády a školy) a v „oranžových“ (korporace) organizacích. Dle mého je tedy jediným dlouhodobým, udržitelným řešením budovat organizace z jiných stavebních materiálů než je nad- a pod-řízenost, cukr, bič a povinnost. Prostě se posunout ve vývoji dál. I proto se věnujeme projektu Slušná firma nebo Svoboda v práci.
Pokud vás téma zviditelnění a postupné eliminace šikany zajímá, zaposlouchejte se do rozhovoru s Michaelou Švejdovu z Mobbing Free Institutu a jestli si myslíte, že se vás téma týká osobně, využijte tento jejich dotazník – doslovně popisuje, oč kráčí:
