O tom, jak se z hrobníka a faráře stal obří byznys aneb, jak vzniká závislost na nakupování a vydělávání
V dnešním blogu chci vysvětlit dva důležité fenomény: „komodifikaci života“ a „modernizaci chudoby“. Pochopení obou patří k základům toho, abychom se zorientovali v současném ekonomickém systému a našli k němu možné alter-nativy. Jedná se o upravený úryvek z připravované knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.
Komodifikaci chci vysvětlit na pohřebnictví, neboť proměna tohoto oboru je mimořádně ilustrativní. Příklad zmiňuje Naďa Johanisová v odkazu na práci rakouského filozofa Ivana Illiche. Úmrtí ještě donedávna znamenalo potřebu pouze dvou profesionálů: kněze a hrobníka. Kněz tělu požehnal a hrobník tělo zakopal. O zbytek rituálů se postarala rodina. Pak se objevily pohřební ústavy. Zkraje měly nouzi o zákazníky, časem ale získaly kontrolu nad hřbitovy, začaly nabízet akční nabídky, slevy a balíčky služeb. Pohřby je dnes možné pořídit na splátky, a dokonce si i vlastní pohřeb pojistit (zde). Tzv. Death Care Industry, tj. průmysl péče o smrt dosáhl ve Spojených státech v roce 2019 objemu 21 miliardy dolarů (zde). Právě Spojené státy jsou místem, kam se podívat na to, kam až může tato proměna vést. Ve výroční zprávě Service Corporation International (provozují 1500 krematorií a 400 hřbitovů) s bezmála dvaceti tisíci zaměstnanci a obratem 2 miliardy dolarů (2015) máte pocit, že si čtete výroční zprávu Coca-Coly. Hovoří se tu o značkách, segmentech, dynamice trhu, marketingových strategiích, globálním trhu, růstu nebo poklesu příjmů, konkurenci a dividendách. Smrt je v této branži úspěchem a příslibem dividend a bonusů (zde). Stává se tak, že pohřební korporace jsou například, po slabé zimě, nuceny akcionářům oznamovat pokles prodejů, neboť umřelo méně lidí než kolik se plánovalo (zde). Současná vlna epidemie koronaviru je pro ně naopak požehnáním.
Většina dnešních oborů prošla, a dále prochází, podobnou proměnou.
Komodifikace je termín, kterým se nazývá financializace či zpeněžnění mezilidských vztahů a přírody. Úspěchem komodifikace mezilidských vztahů – kterou jsme si popsali výše na příkladu s pohřebnictvím – je situace, kdy si už lidé neumějí nebo nemohou vyrobit a vzájemně poskytovat, co potřebují k životu sami či tak, že si navzájem pomohou. Místo toho jsou odkázaní na to, aby kupovali průmyslové náhražky a co si dříve dokázali udělat sami či společně „si nechali udělat od firem” (za peníze). Podívejte se na dva obrázky níže: Pyramida soběstačnosti se mění na pyramidu závislosti na konzumu.
Illich upozorňuje na to, že komodifikace redukuje život na produkci a spotřebu a vede k zásadní ztrátě svobody. Člověk tím totiž padá do bludného kruhu: Čím více potřebuje nakupovat, tím více musí vydělávat. Čím víc musí vydělávat, tím spíš bude odjíždět do nějakého neradostného a neužitečného zaměstnání, kde bude vyměňovat čas (tj. život) za peníze (z předchozí kapitoly víme, že čím méně prospěšná je práce, tím více je zpravidla honorovaná). Čím zbytečnější práce, tím více vyčerpává a čím více času trávíme mimo domov, tím méně příležitostí navazovat a rozvíjet vztahy se sousedy. Ti se tak pro nás stávají „cizími lidmi“, kteří nám “vajíčko nepůjčí a děcko nepohlídají”, čímž je vlastně proces komodifikace zpečetěný. Člověk se stává závislým na nakupování. Možnost život žít se smrskává a nutnost na něj (většinu času pouze) vydělávat naopak bobtná. V mnoha městech tak máte pocit, že někdo vyhlásil zákaz vycházení. Doma jsou většinu času pouze matky na mateřské dovolené, staří a nemocní lidé. Všichni ostatní odjeli vydělávat na život. Domů se přijíždějí pouze vyspat.
Komodifikace redukuje život na produkci a spotřebu a vede k zásadní ztrátě svobody. Ivan Illich
Pokud je situace taková jako například v postkomunistické Evropě, kdy je 80 % maloobchodu v rukou nadnárodních a oligarchy vlastněných řetězců (viz zde), peníze odtékají z domova na účty neznámo kam a místní ekonomika chátrá (o dopadech takto extrémní distribuce zde). Navíc – pokud se člověk do komodifikovaného světa už narodí (jako u nás ti narození po roce 1990), považuje ho dost často za ten jediný možný.
Kromě přeměny života na vydělávání na život (což – jak víme – jsou dvě zcela odlišné polohy) probíhá ještě další, velmi důležitý na první pohled neviditelný trend, kterým je tzv. modernizace chudoby. Platí totiž, že kdo si již neumí nebo nemůže zajistit své potřeby, svépomocí nebo výpomocí, případně s využitím přírody, v rodině či se sousedy a nemá prostředky k zaplacení těchto věcí či služeb, postupně chudne a ztrácí autonomii. Kromě materiální chudoby se přidává i chudoba vztahová. Společné zajišťování potravy, budování obydlí, správa veřejného majetku a prostoru, společné rituály s jídlem spojené, byly odnepaměti tím nejzákladnějším tmelem vztahů mezi lidmi, zdrojem jistoty a způsobem, jak si udržet autonomii a svobodu ve svých životech. Bez blízkých vztahů s lidmi není možné se z bludného kruhu vydělávání na život vymanit.
Kdo si již neumí nebo nemůže zajistit své potřeby, svépomocí nebo výpomocí, případně s využitím přírody, v rodině či se sousedy a nemá prostředky k zaplacení těchto věcí či služeb, postupně chudne a ztrácí autonomii. Kromě materiální chudoby se přidává i chudoba vztahová.
Jedním z rozšířených mýtů dnešní doby je to, že „za chudobu si člověk může sám“, protože se málo snažil nebo nebyl dost bystrý a schopný. Možná též shlížíte k lidem, kteří se protloukají životem, jsou v exekuci nebo propadli dokonce až na ulici, s despektem a myslíte si, že se měli víc snažit, že měli přemýšlet, nepodepisovat nevýhodné smlouvy, získat lepší vzdělání, nekupovat zbytečné věci, „nechlastat“ nebo nekouřit… Je to jeden z nejhlouběji zakořeněných mýtů. Málokdo jsme vůči němu imunní.
Fenomény komodifikace života a modernizace chudoby vysvětlují, že je to jinak. Ukazují, že chudoba a rozevřené nůžky jsou systémový problém stejně tak jako chudoba „rozvojového světa“ není důsledkem toho, že by na jihu žijí hloupí a líní lidé, ale že je to důsledek staletí systémových změn, který obohatil menšinu tím, že obral většinu.
A takto je to dnes – potom, co se zkomodifikoval život a zmodernizovala chudoba. Rovnice dnes vypadá takto: (Tužby = potřeby), tj. toužit = nakoupit = vydělat = vyhodit = víc toužit = víc nakoupit = víc vydělat = víc vyhodit. A tak stále dokola. Tomuto stylu života se někdy říká „krysí závod“, jindy prostě „osamělost“ a „neštěstí“.
Na tento článek, tj. na komodifikací života a modernizaci chudoby navazuje přímo text věnovaný tzv. konviviálním aktivitám. Velmi doporučuji též k přečtení: Konviviální aktivity a jejich renesance v době epidemie aneb, jak se člověk učí od člověka.
P.S.: Ekonomický systém je pro moderní lidskou společnost tím, čím je operační systém pro počítač či rychlý telefon: Jeho jednotlivé verze určují fungování jednotlivých aplikací a programů, tj. v lidské společnosti institucí a jednotlivců. Dnešní ekonomický systém stojí na ideologii úzké skupinky bílých mužů z 18.-20.století. Povážlivě tedy zastaral, až tak, že náš druh přivedl na pokraj katastrofy: Potřeba trvalého růstu, HDP jako měřítko blaha, fenomén externalit, sílící nadvláda korporátně-státního propletence, prekarizace práce,… to je jen několik málo příkladů toho, co je dnes destruktivní a co je nutné urychleně změnit.
Bohužel málokdo fungování našeho „operačního systému“ rozumí natolik, aby to dokázal vysvětlit ostatním. Ekologická ekonomka Naďa Johanisová a antropoložka Kateřina Varhaník Wildová mezi těch několik málo lidí patří. A nejenom to: Kromě pomoci s pochopením toho, jak funguje dnešek, není v Česku pravděpobně mnoho lidí s lepším přehledem o možných alternativách, což je to hlavní, co potřebujeme, abychom se posunuli dál. Práce těchto dvou žen se stala mimořádně aktuální obzvlášť v době koronavirové epidemie, kdy se rozhoduje o tom, jaká bude naše budoucnost. To je důvod, proč doporučuji jejich tři knihy dostupné v cenově zvýhodněním balíčku s názvem Alternativní ekonomika:
