Podpora místních obchodníků jako klíčový krok k přechodu k prosperující společnosti

Zdroj: unsplash.com
Souvislosti / 27. 2. 2018 /

Když nakupujete od malého nezávislého podnikatele, nepřispíváte nějakému anonymnímu generálnímu řediteli na to, aby si koupil třetí chatu. Přispíváte malé holčičce na taneční kroužek, malému klukovi na týmový dres a mámě s tátou na jídlo, které večer přinesou na stůl.

Vyhnout se řetězcům a na všechno si najít své konkrétní dodavatele, ideálně v místě svého domova, považuji za jednu z klíčových věcí, které mohou změnit náš svět. Je to zároveň jednodušší než fungovat třeba „Zerowaste/bezobalu“ a může to udělat každý z nás. Psal jsem o tom už nespočetněkrát (např. Podpoř svého vinaře, Podpoř svého kavárníka nebo Od marketů zpět k obchodníkům) a protože mám momentálně čerstvé každodenní zážitky z Maroka, nemůžu se nepodělit. V textu navazuji na článek o ekonomické demokracii z pera Nadi Johanisové z minulého týdne, který velmi doporučuji.

Matematika je to velmi jednoduchá. Kdykoli nakupujeme místní zboží, podporujeme vlastně sami sebe. Peníze zůstávají doma. Kvalita života se zvyšuje. Když nakupujeme výrobky korporací, posíláme peníze pryč. Kvalita života se snižuje.

Momentálně jsme ve městě Meknés, na severu Maroka. Ubytovali jsme se v okrajové čtvrti, polohou něco jako pražské Modřany/Komořany. Kdykoli tu ale vyjdu před dům, připomenu si, že poloha je to jediné, co tyto čtvrti spojuje. Když chci u nás doma v Komořanech (katastrálně součást Modřan) sehnat něco k jídlu, chce se mi brečet. Do půl kilometru mám na výběr z tří vietnamských večerek a jedněch českých potravin. Podnikatelský model těch vietnamských je levně nakoupit v akci v Kauflandu a draze přeprodat. Ve dvou se  za pultem povalují nepřítomní vietnamští prodavači sledující většinu času na počítači nějaký vietnamský film. Třetí večerka je zbudována v neútulném kontejneru, kam se zatím neodvažuji. V nabídce je základní sortiment průmyslově zpracovaných chemo-potravin korporátního původu. Jediná česká prodejna má sortiment podobný, s výjimkou piva z jednoho místního pivovaru a několika bulharských specialit. Dostat se do jedné z večerek a do českých potravin znamená navíc překonat jednu z nejfrekventovanějších silnic na jihu Prahy.

V Komořanech máme tři vietnamské večerky. V nabídce mají základní sortiment průmyslově zpracovaných chemo-potravin. Podnikatelský model je levně nakoupit v akci v Kauflandu výrobky korporací a ty pak draze přeprodat.

Za socialismu postavili v Komořanech sámošku. Víte, jak se to tenkrát dělalo, že jo!? Na určitý počet paneláků se vybudovala vždy i samoobsluha, školka, škola, zdravotní středisko, případně kulturní dům. Kvalita života měla navrch. V Komořanech je tedy jedna sámoška z té doby. Posledním provozovatelem byl český řetězec Hruška, ale ten se jí rozhodl nedávno zavřít. Většina sousedů totiž raději jezdila za vidinou akcí do obřího modřanském Kauflandu, případně do Billy a Lidlu. Autem. Stále větší počet lidí využívá služeb typu rohlik.cz. Další auta. Ještě větší anonymita. Další podpora korporací a další odčerpávání peněz z místních ekonomik.

V Komořanech je i jedna čeká sámoška. Posledním provozovatelem byl český řetězec Hruška, ale ten se jí rozhodl nedávno zavřít. Většina sousedů totiž raději jezdila do vedlejších Modřan za vidinou akcí do Kauflandu, Billy a Lidlu. Hruška zkrachovala.

V Meknésu vyjdu z domu a než ujdu sto metrů na jakoukoli stranu, projdu okolo několika hokynářů, zelinářů, pekaře, masny, drogerie a několika kaváren. Kromě toho, že je to tu hlava na hlavě, nabídka je vždy prvotřídní a cenově více než dostupná. Krámky totiž nejsou součástí žádné nad-národní ani oligarchovy korporace. Provozují je „sousedé pro sousedy“. A už z podstaty, soused souseda neošidí. Pokud by ošidil, ať už mizernou kvalitou nebo na penězích, neměl by šanci. Všichni by si to řekli. Kouzelné je ale především to, že peníze zůstávají ve čtvrti a nekončí na účtech vlastníků nebo manažerů korporací neznámo kde. Čtvrť bohatne s tím, jak bohatnou její obchodníci a další obyvatelé. Drobné obchody jsou místem, kde se potkávají sousedé a vzniká tu tak tolik potřebný sociální kapitál – tj. vztahy a důvěra. O co více důvěry, o to bezpečnější a radostnější život. Žádná cizá, podezřelá individua, jen známí sousedé. O tomto tématu jsem už psal do sytosti – např. zde: Co takhle zrušit zákaz vycházení?  Bydlet nebo žít? aneb o tom nejdůležitějším, co potřebujeme v naší společnosti změnit.

Nabídka v místních obchodech je vždy prvotřídní a cenově více než dostupná. Krámky totiž nejsou součástí žádné nad-národní nebo oligarchovy korporace. Provozují je sousedé pro sousedy. A už z podstaty, soused souseda neošidí.

Je geniální si na podobných místech připomenout, jak to fungovalo ještě do konce čtyřicátých let minulého století u nás. Jenomže v roce 1939, jak všichni víme, se nám to tu krapet zvrtlo. Vlezli nám sem nacisti a vyhnali nám všechny židovské obchodníky. Pak přišli Češi a vyhnali všechny německé. Nakonec se k moci prodrala KSČ a vyhnala ty české. Po generace budovanou, vzájemnou propletenost vztahů, místní soběstačnost a podporu jednoho s druhým, vystřídaly na dlouhých čtyřicet let socialistické sámošky, rajky a další unifikované, centrálně řízené obchody. V roce 1990 přišly ještě centralizovanější super, hyper, mega a giga markety prodávají z velké míry vysoce průmyslově zpracované potravinové výrobky (všechno, jen ne jídlo) nadnárodních korporací. Co se týče jídla, nabídka se dramaticky rozšířila, ale kvalita a dostupnost zůstala buď stejná nebo se spíše zhoršila. Úsměvným příkladem dokládajícím mé tvrzení je stále rostoucí popularita tzv. “retro-potravin”, které si některé supermarkety nechávají připravit podle socialistických receptur.

Přiznejme si to. Ve 20. století jsme měli krapet smůlu. Po roce 1940 jsme přišli o všechny židovské obchodníky. V roce 1945 o všechny německé. Po roce 1948 o všechny české.
Pak přišla na dlouhých 40 let komunistická uniformita. Po roce 1989 to tu převzaly nadnárodní super, hyper a mega markety v kombinaci s vietnamskými večerkami stavícími na modelu levně zkoupit, draze přeprodat (korporátní chemopotraviny).

Cesty do zemí jako je Maroko jsou nostalgickou exkurzí. Jsou ale také nadějí, že i v dnešní korpokracii je něco takového možné. Jsou ale především ukázkou toho, k čemu se musíme vrátit i v místech jako jsou pražské Komořany. Velkou nadějí v tomto ohledu je pro mě velká česká bezobalová revoluce, kdy se v Česku prakticky každý týden otevírá nějaký nezávislý, místní bezobalový krámek s jídlem. Know-how v Česku máme, kapitálově to není nic náročného, je to móda a hlavně super zajímavá a užitečná práce, která propojuje lidi zase zpátky s jídlem a jednoho s druhým.

Kdo jste někdy zažil – vylézt z domu a hned dole mít možnost navštívit svého pekaře, svého hokynáře nebo svého kavárníka, kteří nabízejí kvalitní místní jídlo, úsměv a kus řeči a kde se potkáte se svými sousedy a prohodíte pár slov, víte, že to je život. Víte, že kvalita takového života je s dnešním českým standardem neporovnatelná.

Na závěr – zde je několik fotek ze včerejška z naší čtvrtě v Meknésu. Připomínám, nejsou to žádné pražské Vinohrady, Karlín nebo Letná. Jsou to pražské Modřany, Jižní město nebo Stodůlky. Prostě nevábná okrajová část, kde jsou především podlažní domy. Na rozdíl od Česka je tu ale jeden zásadní rodíl: V přízemí každého domu najdete vždy i prostor pro obchod. A kvalita života je tu tím naprosto jiná. Není nutné tu vlastnit automobil a za vším dojíždět. Je tu možné žít (a vědět, že každý nákupem podpoříte správnou věc).

P.S.: K tématu moderního byznysu potravin si přečtěte Farmagedon. Možná to může být první krůček k tomu přestat jezdit do marketů.

P.S.2: Možná už víte o jarním pokračování série setkání s názvem Exkurze do budoucnosti. Pokud ne, zde je to, co připravujeme: Demystifikace Matrixu (21.3.), Marketing bez manipulace (26.4.’18), Svoboda v práci (24.5.’18) a Kmeny (19.6.’18).

FacebookLinkedInEmail