TEDx Bratislava aneb 10 přání na organizátory konferencí

Sedím ve vlaku z Bratislavy. Léta jsem se tam toužil podívat na jejich TEDx. Předevčírem se mi to konečně podařilo. Slyšel jsem o nich samé superlativy a to, co jsem měl možnost sledovat na dálku, vypadalo vždy jako světová třída. Navíc, moje vlastní subjektivní zkušenost je taková, že Slováci dovedou obecně svoje konference „vytůnit“ ještě o pár úrovní výš než my Češi.

A jaké to tedy v neděli bylo? Třikrát jsem brečel, třikrát tleskal ve stoje a vydržel tam od nevidím do nevidím.

Namátkou… když to vezmu od konce, asi nejvíc mě dostala Eva Mosnáková. Představil jsem si, že v devadesáti řečním před 800 lidma. Musel jsem hluboce smeknout. Její otázka: “Komu pomáháte?” se mi vryla do paměti.
Už dlouho jsem neviděl někoho, kdy by koulel očima a máchal rukama jako Tomáš Brngál, když vysvětloval budoucnost výuky medicíny. Paráda!
Scott Bedley: Mám obrovskou chuť se u nás ve škole s dětmi věnovat tématu falešných zpráv.
Hluboce smekám před Patrícií Černákovou nejenom za její moudrost a humor, ale i za to, že tu prezentaci – chvíli před porodem – vůbec udýchala.
Jarmila Bednaříková: další slzy, další zásobník moudrosti. Nemůžu se dočkat na video.
Lucia Molnár Satinská – po jejím povídání si ještě víc přeju, aby se Bratislava nebo Praha dokázaly zmultikulturnit tak jako to tu bylo už třeba ve dvacátých letech minulého století.
Iveta Chovancová – myslím, že na lidi pracující v sexuálním průmyslu se už nikdy nedokážu podívat jako dřív. Díky jí za to.

Když se zpětně dívám do programu, nevidím slabé místo. Geniální projevy. Vypointované pointy, jasná struktura, vášeň, jistota, přirozenost. Bez výjimky. Umělci paráda. TEDx videa: skvěle vybraný. Celková dramaturgie a provázanost bez chyby. A třešnička na dortu navíc: žen tu řečnilo tentokrát víc než mužů.

Z pořádání našich konferencí vím, jak důležitá je role moderátora. Před těmi nedělními bratislavskými smekám do jednoho. Každý měl svůj styl. Všichni byli vtipní, nikdo na sílu, bez trapných chvilek. Líbilo se mi, jak uměli uvést, navázat, provázat a mluvit tak akorát.

Technicky taky vše na 100%. Alespoň já si žádných haprů nevšiml. Místo: Slovenské Národné Divadlo –  moc fajn prostor, co by kamenem dohodil od majestátního Dunaje.

Po loňském pražském TEDexu jsem sedl a sepsal pár (kritických) postřehů s názvem „Slova nebo skutky?„. Podobně jako teď v Bratislavě jsem totiž i v Praze byl nadšený z programu a vystupujících. Jenomže výkony na jevišti mi jaksi neladily s tím, co se pak odehrávalo v zákulisí a ve foyer. I z Bratislavy jsem odjel s tímto pocitem.

Jinak, aby bylo jasno, proč o tom vlastně píšu: Já TEDxy považuji za důležitý nástroj změny světa okolo nás, a že změnu potřebujeme v mnoha oblastech jako prase drbání. Čím lépe budou fungovat, tím lépe pro nás všechny. Proto mě trápí, když vidím, že se na pódiu vykládá A a ve foyer se simultánně děje B. Vím totiž, že tyhle nesoulady mezi děláním a mluvením vedou k nedůvěře a bez důvěry se toho moc nenadělá.

Na aktivistických konferencích typu TEDx, které mají ve svém DNA snahu o změnu, mě trápí, když vidím, že se na pódiu něco říká a ve foyer se děje často přesný opak.

Přál bych si proto, aby naše TEDexy byly rok od roku jaksi „celistvější“ a celkově zodpovědnější. Přál bych si, aby jejich organizátoři dokázali rok od roku lépe a lépe „propojovat pódium se zázemím“, aby přemýšleli víc o dopadu celého jejich „podniku“ na lidské zdraví a na přírodu. Přál bych si, aby nepřipravovali „jenom“ skvělou konferenci, ale aby ještě důsledněji „měnili svět“. Pro nás pro všechny.

Zkusil jsem v tomto blogu sepsat deset přání (bez ladu a skladu tak, jak mě napadají), které by – dle mého – mohly zvýšit dopad našich TEDxů a dalších podobných konferencí a zároveň snížit škody, které každá taková sešlost nevyhnutelně naseká.

1) „Proč to děláte?“ Pokud bych si mohl přát, začal bych touto otázkou a byl bych k sobě náročný. Zodpověděl bych si, zda chci „udělat super konferenci“ nebo zda chci (tou konferencí) „v něčem zlepšit svět“, zda chci přispět k nějaké změně chování. Já TED(x)y chápu jako to druhé.

2) Hrnek/lahev s sebou – Od roku 2014 žádáme na většině našich setkání, aby si lidi přinesli svou lahev/sklenici (na vodu) a hrnek (na kafe/čaj) a jde to. Samozřejmě je třeba připravit si „backup“, protože ne všichni si to samozřejmě přinesou. Každopádně tento drobný detail nás pravidelně zbavuje hory odpadků.

3) Kohoutkovka – Přál bych si karafy s vodou z kohoutku (nebo jiné „nádrže“ či pítka) na několika stanovištích s dobrovolníky, kteří je průběžně doplňují. Za mě bez ledu (je to zdravější, vyžaduje to méně energie a logistiky) a hlavně bez dnes módního citrónu (běžný citrón = minimálně 4 toxické herbicidy). Zbavíte se hromady prázdných petek, nákladů na výrobu, dopravu, všechno CO2 a my do našich těl nedostaneme ftaláty, bisfenol A a další podobné chuťovky. Díky!

4) Nejednorázové talíře a příbory – Zatímco v Praze se jedlo ve velkém z plastového, papírového a já nevím jakéhoještě jednorázového nádobí, v Bratislavě to zvládli s porcelánem kovovými přibory. My to bez jednorázovosti zvládli s přehledem u 500 lidí. I s mytím na místě. V Bratislavě to dali pro 750. Musí to jít proto i v Praze u bezmála tisícovky. Moc bych si to přál.

Přál bych si, aby organizátoři našich TEDexů dokázali rok od roku lépe a lépe „propojovat pódium a zázemí“, aby přemýšleli víc a víc o dopadu celého jejich „podniku“ na lidské zdraví,  na přírodu a celkově na společnost.

5) Bez propagačních dárků – Z tohohle jsem se vloni v Praze rozbrečel. Zatímco Kamila Vodochodská řečnila z pódia o tom, že jedno tričko znamená 25 vylitých van a 200 toxických chemikálií navíc (viz níže), vedle každého z nás stála na zemi reklamní taška s logem TEDx. A protože to byl můj už sedmý ročník, doma jich mám už sedm (???). Včera v Bratislavě vylili dalších cca 40 tisíc van vody – dostali jsme černou chemo-tašku a červené chemo-tričko. Černá barva je navíc nejtoxičtější ze všech barev.
Umíte mi někdo vysvětlit tu hromadu zbytečných, toxických, přírodu a lidské zdraví ničících a v roce 2017 zcela absurdních reklamních dárků? Na sjezdu zaměstanců spořitelny nebo třeba Penty bych se nedivil, ale na TEDxu? K čemu? Proč v době, kdy má každý našinec doma několikanásobně víc krámů, než kdy použije, jim cpát něco dalšího? K čemu mi je sedm tašek s logem TEDx Praha?

P.S.: Pokud chceme lidi mermomocí obdarovat, co něco upcyklovaného, bez pesticidů a dalších jedů a hlavně s možností výběru pro ty, kteří o to opravdu stojí. Šlo by to takhle?

6) Učitelé za pakatel – Nevím, jak na Slovensku, v Čechách se stydím za to, jak oceňujeme práci učitelů. To samé platí pro lidi z mnoha oblastí nezikového sektoru. Pro většinu těchto lidí, bez nichž by náš svět byl velmi jiný, je vstupenka na denní konferenci za skoro 2000 Kč příliš. Proč nevzít všechny ty peníze, které se každý rok cpou do zbytečných dárků nebo třeba do zmiňovaných lahviček s vodou, do tištěných programů nebo i do některých zahraničních řečníků – a nedat je na „hyper-dotované“ vstupné pro učitele („za půl“ – dle mého – nestačí)? Případně se to dá doplnit modelem „zavěšené kafe„, kdy movitější mohou koupit vstupenku méně movitým? Šlo by tohle?

8) Jídlo, ne (p)otraviny –  Ikona světoho horolezectví a zodpovědného podnikání, zakladatel firmy Patagonia (více o nich např. zde) Yvon Chouinard říká: “Dnes už nemůžete živit svou rodinu ze supermarketu. Je třeba znát svého sedláka.”
Co tím míní? Stačí si zjistit, jak funguje dnešní průmyslové zemědělství, podívat se do technických listů chemických hnojiv a pesticidů a pak si zjistit, jaký vliv má ta která látka na lidské zdraví a na přírodu. Pokud budete číst pozorně, na catering na většině konferenci si možná necháte zajít chuť.
Potom, co tyhle souvislosti došly mně, si od naší poslední konference Svoboda Naživo už dáváme záležet na tom, abychom se drželi toho, co říká Yvon Chouinard, tj. abychom pokaždé našli lidi, kteří  milují jídlo tak, že ho dokážou vypěstovat, vychovat a připravit šetrně k přírodě i k lidskému zdraví. Kromě toho, že tak už nikomu neničíme zdraví, hlasujeme tím (i ve foyer) pro svět, o kterém se řeční na pódiu.

Co se týče jídla, my se snažíme o to, aby bylo: A) bez pesticidů – tj. z eko-zemědělství, B) místní – aby zbytečně necestovalo, C) bez průmyslového zpracování, tj. bez dalších přidaných látek, D) bez obalu – aby jídlo neznamenalo hromadu odpadu navíc, F) s láskou a péčí pěstované a připravené – aby bylo od lidí, pro které je jídlo vášeň. Zde pár fotografií (od Nikola Bruncová) z několika našich posledních sešlostí:

9) E-program – V roce 2017, kdy snad už každý vlastní nějakou elektronickou hračku, bych navrhoval vytisknout na každé dveře plakát s programem a zbytek bych dal lidem v pdf. Častý argument, který slyším na TEDexex pro tištěný program, je to, že lidé si chtějí program/brožurku s řečníky odnést domů jako suvenýr. Pokud ano, chtělo by to ale doma po všech těch TEDexech na tyhle knížky s programem extra knihovnu. Dle mého je to dnes už zbytečné. Zbytečný náklad navíc, zbytečné škody navíc.

10) Sponzoři – Říká se: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. Každý dar zavazuje. Včera jsem mezi sponzory zahlédl jména, která mně osobně k TEDxu hrubě nesedí – například Babišův Penam.
Je to věc vkusu, já bych panu Babišovi a jemu podobným zavázaný být nechtěl. My jsme naše konference financovali vždy z 98% ze vstupného. Vím tedy, že to jde. Na příkladu médií vidím, že jsou taková, která podporují jejich čtenáři, posluchači nebo diváci. Vidím také, že jsou i média, která financuje nějaký oligarcha či anonymní korporace. Vidím, že ta první média se od těch druhých odlišují jako nebe od dudů. Vím, že je to krapet filozofické téma, ale jsem přesvědčený, že i toto je oblast hodná bedlivějšího zvážení.

Tolik k mým přáním.

S díky všem TEDexům a dalším aktivistickým sešlostem za všechnu jejich důležitou práci.

Třeba mezi těmi body bude něco někomu k něčemu. Přál bych si to. Vím, že konference dokáže změnit svět a jsem přesvědčený o tom, že konference, která dokáže sladit pódium s foyer má násobně větší dopad.