Renesance otrocké práce aneb stále moderní způsob, jak (ještě víc) srazit náklady

Stavte se v některé z prodejen IKEA, Kika nebo H&M, podívejte se, co mají právě „v akci“, a zamyslete se nad tím, jak je možné, že hrníček prodávají za 9 Kč, tričko za 50 Kč nebo bundu za 120 Kč. Když jsem se na to poprvé ptal svých dětí, nevěděly. Řekl jsem jim, že za to někdo nedostal zaplaceno tak, aby z toho mohl vyžít. „Jak je to možné?“ vykulily oči. „Za prvé to vyrobil někdo buď úplně zadarmo, nebo za sumu, ze které nedokáže pokrýt životní náklady své rodiny. Za druhé si firmy »vzaly« též zadarmo nebo za pakatel suroviny z přírody tam, kde nemají zákony, které by místní lidi chránily před zneužíváním a jedovatými látkami z výroby,“ odpověděl jsem jim. Nebyly z toho moudré, ale bylo to poprvé, co se dozvěděly o „moderním otroctví“.

Většina z nás je v dnešním firemním Milgramově experimentu „učitelem“ (tím, kdo mačká tlačítka s elektrošoky) – ať už v roli zákazníka nebo zaměstnance. V globalizovaném světě zřídkakdy víme, kdo jsou naši žáci (ti, kteří elektrošoky dostávají). Málokdo v bohatých státech tuší, že na nás pracuje odhadem 40 milionů otroků a že polovina z nich jsou děti zde, zde, zde. To je nejvíc v celé lidské historii, je to skoro třikrát více, než na kolik se odhaduje počet Afričanů prodaných do otroctví během období transatlantického otrokářství. Novodobé otroky najdeme po celém světě na polích, v továrnách, v restauracích, v dolech, v domovech bohatých lidí, v bordelech, v armádách… Otrocká práce, tedy práce z přinucení, je zdokumentována v dodavatelských řetězcích zcela běžných položek, jako jsou bavlna, čaj, kakao, cukr, rýže, koberce, oblečení, drahé kameny, zlato, cihly, zábavná pyrotechnika nebo vzácné kovy (jako například tantal používaný k výrobě mobilních telefonů).

Málokdo v bohatých zemích tuší, že na nás pracuje odhadem 40 milionů otroků a že polovina z nich jsou děti. To je nejvíc v celé lidské historii, je to skoro třikrát více, než na kolik se odhaduje počet Afričanů prodaných do otroctví během období transatlantického otrokářství.

Otroctví je staré jako naše historie. Víme o něm už z období vzniku prvních měst v Mezopotámii v pátém století před Kristem (zde). První loď s Afričany k prodeji do otroctví do západní Evropy přivezli v roce 1444 portugalští obchodníci. Trvalo dlouhých 350 let, než západní země obchod s otroky zrušily (1807). O 140 let později, v roce 1948, sepsala OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv, kde stojí mimo jiné toto: „Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázá- ny.“ (zde). Jenomže jak podotýká prezident organizace Free the Slaves (Osvoboďte otroky) Kevin Bales: „To, že se něco stane ilegálním, ještě neznamená, že to přestane existovat.“ A k tomu dodává: „Obecně platí, že čím větší je kde bída, tím větší procento lidí najdete v nějaké formě otroctví. V Brazílii vyrábějí dřevěné uhlí, v Dominikánské republice sklízejí cukrovou třtinu, v Barmě budují infrastrukturu, v čínských vězeňských koncentračních táborech vyrábějí hračky, v Súdánu zabíjejí ve válce, v Thajsku pracují jako prostitut- ky, ve Spojených arabských emirátech jako žokejové, v Indii jako sluhové.“ (Mezi moderní otroky patří také zahraniční dělníci (Migrant Workers), kterým jsou v mnoha zemích, kde pracují, odebírány pasy, mají naprosté minimum práv nebo žádná, jsou nuceni k práci 6–7 dní v týdnu, 12–16 hodin: denně ve zdraví nebezpečných podmínkách. Přespávají v napěchovaných, hygienicky nevyhovujících ubytovnách. Epidemie COVID-19 odkryla i tuto část stínu bohatých zemí: stovky tisíc nakažených v Saudské Arábii, v Kataru, v Singapuru, v dalších bohatých zemích, tj. i v Česku se rekrutují právě z laciné námezdní síly živořící v přecpaných, nehygienických ubytovnách – např. zde).

Poptávku po otrocké práci zvyšuje znatelně globalizace. Od poloviny 80. let se schopnost jednotlivých vlád regulovat pracovní podmínky podřídila lákání nadnárodních korporací (kapitálu) do země. Nedostatek regulace v globálních komoditách snížil ceny a miliony malých nezávislých zemědělců z chudých zemí vystavil konkurenci obřích, státem dotovaných zemědělských korporací z bohatých zemí. Chronická zadluženost zemí způsobuje, že místo do veřejných služeb jde většina příjmů na splátky dluhů.

Toto jsou hlavní důvody, které stojí za rekordním množstvím otrocké práce, ať už jsou lidé do otroctví chyceni, narozeni, prodáni jako majetek druhých lidí (angl. chattel slavery) nebo častěji uvrženi nesplatitelnými dluhy (tzv. vázaná nebo dluhová práce). Dále existují různé formy zakázkové práce, ve které je otroctví skryté pod rouškou zaměstnaneckých smluv, a nucené práce, kdy je člověk k otroctví přinucen nějakou státní institucí pod hrozbou trestů. Všechny druhy otroctví jsou definovány tím, že je člověk ovládán násilím, hrozbou násilí nebo psychickým nátlakem, že nemá možnost vlastního rozhodování a volného pohybu, je ekonomicky zneužíván a placen pod úroveň obživy.

Lidé jsou do otroctví chyceni, narozeni či prodáni jako majetek druhých lidí (angl. chattel slavery), uvrženi nesplatitelnými dluhy (tzv. vázaná nebo dluhová práce) nebo pracují v různých formách zakázkové práce, ve kterých je otroctví skryté pod rouškou zaměstnaneckých smluv, a nucené práce, kdy je člověk k otroctví přinucen nějakou státní institucí pod hrozbou trestů.

Mnoho forem moderního otroctví obnáší obchod s lidmi. ILO (Mezinárodní organizace práce při OSN) v roce 2017 odhadovala, že v nějaké formě otrocké práce je 40 milionů lidí a 152 milionů dětí v dětské práci (zde). Odhaduje se, že každoroční zisk z prodeje lidí je 31,7 miliard dolarů, což je více než zisk z nelegálního prodeje drog, a pokud se trendy nezmění, brzy to bude více než z globálního obchodu se zbraněmi (zde).

Odhaduje se, že každoroční zisk z prodeje lidí je 31,7 miliard dolarů, což je více než zisk z nelegálního prodeje drog, a pokud se trendy nezmění, brzy to bude více než z globálního obchodu se zbraněmi.

Speciální kategorií jsou děti. Podle údajů nevládní organizace pro pomoc dětem Terre des Hommes (Země lidí) pracují děti často v hornictví, v kamenolomech nebo jako sluhové a služky. Část jich pracuje jako dětští vojáci, část je zaměstnána v sexuálním průmyslu.

P. S.: Zcela specifickou formou zneužívání dětské práce je influencerství na sociálních sítích: Ryan, sedm let, 17,8 mil. fanoušků na YouTube, roční příjem 22 mil. dolarů; Fashion_Laerta, osm let, 1,1 mil. fanoušků na Instagramu; osmiletá Stella Bennettová a její šestiletá sestra Blaise mají na Instagramu 67 700 fanoušků… i pro tyto malé děti existuje žebříček „top ten influencerů do deseti let“ (zde). Zmiňované děti jsou de facto malými reklamními agenturami. Sestry Bennettovy pracují pro H&M, Converse, Hershey’s nebo Aldi. Ryan se věnuje recenzím na hračky od Lega, přes Disneyho až po Play-Doh. Tyto děti, respektive jejich zaměstnavatelé (zpravidla rodiče), vydělávají z každého příspěvku 100 dolarů na 1 000 fanoušků.

H&M se zavazuje, že bude platit mzdy, ze kterých je možné (pře)žít

Fakt moderního otroctví patří k těm nejutajovanějším vlastnostem pana Hyda dnešního světa. Valná většina obyvatel bohatých zemí se o otroctví učila v hodinách dějepisu a myslí si, že už dávno neexistuje. Máme za to, že jsme toto temné období naší historie dávno překonali, a nedovedeme si představit, že by nám ještě dnes sloužili otroci. Většině z nás by to připadalo nedůstojné. Jenomže se ukazuje, že otroctví se nikdy nedařilo líp a nepředstavitelný fakt je běžnou skutečností. I ve 21. století nám slouží otroci zcela běžně, jenom je nemáme na očích.

Vraťme se v tématu otrocké práce k příkladu textilního průmyslu, konkrétně k H&Mku (O H&M více zde), což je velmi ilustrativní příklad korporace, která se stále vehementněji hlásí k etickým principům a verbálně uznává práva všech zbylých čtyř sourozenců/entit, ale zůstává většinou pouze u slov. Jak jsem již psal, je to dobrý příklad i proto, že pan Hyde textilní branže je už dobře zmapovaný a informace o otřesných podmínkách textilních dělníků v Bangladéši, Barmě, Indii a dalších zemích, především jihovýchodní Asie, získáte na pár kliknutí myší. Notoricky známé jsou už zmiňované starvation wages, tj. mzdy, ze kterých není možné uživit rodinu. Dělníci z továren v Dillí živoří a pracují v horších špeluňkách, než v jakých žijí hospodářská zvířata. Ví se o mladých matkách v Barmě, které se rozhodují mezi tím, zda poslat své děti do školy nebo je nakrmit. V Bangladéši i jinde sedí šičky za strojem přes sto hodin týdně, žijí v naprosto otřesných podmínkách, a přesto jim výplata nevystačí ani na to nejzákladnější živobytí…

V reakci na katastrofu v Rana Plaza (zde) vyhlásili v H&Mku v listopadu 2013 závazek, že do konce roku 2018 zaplatí všem svým 850 tisícům pracovníků v 750 továrnách tzv. fair living wage, doslovně férovou mzdu k žití (zde). Koncept living wage se do češtiny překládá jako „důstojná mzda“, tedy taková výplata, která by měla pokrýt stravu, bydlení, zdravotní péči, vzdělání, oblečení, dopravu, a ještě by měl být člověk schopen část výdělku ušetřit pro případ, že by mu příjem vypadl (zde).

„Naší vizí bylo vždy to, aby textilní dělníci byli schopni ze své mzdy žít,“ (zde) zaznělo koncem roku 2013 v prohlášení H&Mka o plánu navýšit mzdy dělníků. „Vývoj mezd řízený vládami jednotlivých zemí je příliš pomalý, a tak se chceme zapojit a vybídnout i ostatní, aby nás následovali. S velikostí přichází zodpovědnost a my máme možnost přispět ke změně.“ V roce 2017 se však rétorika firmy změnila a původně smělý závazek se z ní začal vytrácet: „V roce 2018 je naším cílem zlepšení managementu systému mezd u dodavatelů, kteří pro nás vyrábějí více než 50 % objemu.“ (zde)

Že by oblíbené CSR?

Ani šest let se po katastrofě v Rana Plaza se tedy mnoho nezměnilo. Obrovské počty mladých žen napříč jihovýchodní Asií se dál šest až sedm dní v týdnu hrbí za strojem, za což dostanou částku, ze které stejně nemohou žít, a jejich životní podmínky se tak trvale zhoršují (např. dokument norské televize – zde). Nazma Akterová, zakladatelka nadace Awaj, k tomu navíc dodává toto: „Textilní dělnice přijíždějí do Dháky z vesnic. Ve čtyřiceti nebo pětačtyřiceti z práce odcházejí, protože už nestačí požadovanému výrobnímu tempu. Tlak je příliš velký, jídla málo, jsou podvyživené. Většinu svého mládí stráví v oděvním průmyslu pro nadnárodní řetězce, a ve čtyřiceti je s podlomeným zdravím vyhodí.“ (zde)

„Textilní dělnice přijíždějí do Dháky z vesnic. Ve čtyřiceti nebo pětačtyřiceti z práce odcházejí, protože už nestačí požadovanému výrobnímu tempu. Tlak je příliš velký, jídla málo, jsou podvyživené. Většinu svého mládí stráví v oděvním průmyslu pro nadnárodní řetězce, a ve čtyřiceti je s podlomeným zdravím vyhodí.“ Nazma Akterová

Specifickým druhem otrocké práce je zaměstnávání vězňů. To je velmi dobře etablované ve Spojených státech, kde žije pět procent světové populace, ale skoro čtvrtina všech vězňů. Vězni tam mají povinnost pracovat, pokud nechtějí horší podmínky trestu. V řadě států dostanou vězni okolo dolaru na hodinu, v Texasu dokonce nic. Vězně přitom najdete mezi zaměstnanci McDonald’s, Victoria’s Secret, Walmart, Microsoft, Starbucks, Target nebo JCPenney. Tyto firmy jsou všechny nějakým způsobem spojeny s organizací ALEC, která od 80. let prolobbovala zákony zpřísňující tresty. Nepřímo si tak zajistila levnou či bezplatnou otrockou sílu. Skoro čtyřicet procent vězňů tvoří Afroameričané, kteří představují jen čtrnáct procent americké populace. Jak upozorňuje Ava DuVernayová, Afroameričanů, kteří jsou vězněni či pod supervizí soudu, je dnes více než otroků v roce 1850 (zde, s. 124-126).

Specifickým druhem otrocké práce je zaměstnávání vězňů. Ve Spojených státech mají vězni povinnost pracovat, pokud nechtějí horší podmínky trestu. V řadě států dostanou vězni okolo dolaru na hodinu, v Texasu dokonce nic. Vězně přitom najdete mezi zaměstnanci McDonald’s, Victoria’s Secret, Walmart, Microsoft, Starbucks, Target nebo JCPenney. Tyto firmy jsou všechny nějakým způsobem spojeny s organizací ALEC, která od 80. let prolobbovala zákony zpřísňující tresty. Nepřímo si tak zajistila levnou či bezplatnou otrockou sílu.

V mém rodném Lanškrouně, v desetitisícovém městě, ve kterém se komunistický elektronický gigant TESLA zkraje 90. let rozpadl na desítky, možná stovky větších či menších montoven, z nichž některé jsou pobočkami nadnárodních korporací (AVX, Schott, BB Electronics a další), je možné 24 hodin denně, sedm dní v týdnu pozorovat autobusy, které ze širokého okolí do firem a zpět svážejí dělníky. Ti ve směnném, často velmi nezdravém provozu obsluhují stroje produkující elektronické součástky pro velkou část planety. Vzpomeňte si na mou tetu, které jsem se ptal, k čemu slouží součástky, které jejich továrna vyrábí: „Nevím. Prý to jde někam do Salvadoru.“ Vždy, když tyto autobusy míjím, vzpomenu si na banánové plantáže v Panamě, kde nadnárodní zemědělské koncerny Chiquita a Dole dopravovaly podobným způsobem plantážní dělníky, nebo na Singapur nebo Dubaj, kde za svítání a před západem slunce potkáváte náklaďáky či dodávky s korbami napěchovanými klimbajícími dělníky. Ve všech případech mám pocit, že nevidím lidi, ale trosky.

Podle Tomáše Ervína Dombrovského z LMC „jsme zemí směnných provozů“ – polovina českých zaměstnanců v nějaké formě směnného provozu pracuje. Světová zdravotnická organizace přitom řadí noční směnný provoz mezi karcinogeny (zde, zde). U žen zvyšuje směnný provoz pravděpodobnost rakoviny až o 30 % (zde). Problém tkví v ignorování tzv. vnitřních hodin čili cirkadiánního rytmu těla. Stále hlasitěji se tak ozývají hlasy, které o nočních směnách hovoří jako o zločinu proti lidskosti a poukazují na to, že jsou sice do určité míry nutné, například ve zdravotnictví, ale rozhodně ne ve výrobě věcí. Já řadím noční směnný provoz ve výrobě mezi neudržitelné, neetické formy práce. Jedno z mnohých překvapení, na která jsem přišel během rešerší pro tuto knihu, bylo zjištění, že (na rozdíl od detailně zdokumentovaného fungování oděvní branže) prakticky chybí jakékoliv informace o tom, jak to funguje uvnitř moderních továren na elektroniku, na moderních průmyslových plantážích nebo na stavbách v zemích Perského zálivu a samozřejmě i u nás (jedna z prvních vlašťovek zde).

Vzpomeňte si na ojedinělou snahu švédského filmaře Fredrika Gerttena zdokumentovat práci nikaragujských dělníků na plantážích americké nadnárodní korporace Dole (zde). Podobně sporadické jsou také informace o otrocké práci v Česku, na Slovensku a potažmo v celé EU. Můžeme se jenom domnívat, kolik lidí pracuje v Evropě pod výhrůžkou násilí. Podle dostupných statistik exekucí a obecně chudoby usuzuji, že značný počet lidí je zaměstnán, protože nad sebou má bič toho, že jinak skončí na ulici. Víme, že v exekucích bylo v Česku k polovině roku 2019 milion lidí a důstojnou mzdu nepobírali lidé ve více než polovině českých domácností.

__________________________________

Tomáš Hajzler: LinkTree, FB, IG, Li, YT, Zprávy ze života, Knihy
Zdroj: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti