Boj o 1,5 stupně Celsia

V posledních týdnech snad každý zaznamenal alarmující studii Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC) při OSN, která jasně poukazuje na fatální důsledky zvýšení teploty nad 1,5°C. Přitom na šibeniční hodnotu oteplení o 1,5°C se podle studie aktuální koncentrace skleníkových plynů v atmosféře dostaneme již v roce 2030. Za 12 let! Co s tím? Tížená změna je pro současnou konzumní společnost tak těžko představitelná, že asi dál poběžíme náš bezohledný závod za zisky a radovánkami, nebo ne?

Lidstvo má 12 let na to, aby učinilo zásadní změny, které by vedly ke zmírnění dopadů klimatických změn. To je poměrně jasný deadline, který by měl vyburcovat společnost k nutným změnám. Současná studie tak opravdu bije na poplach, neboť pomyslné hodiny ukazují jen pár minut do dvanácté.

Lidstvo má 12 let na to, aby učinilo zásadní změny, které by vedly ke zmírnění dopadů klimatických změn.

Tik, tik, tik… Nebo taky Tck Tck Tck – Time for Climate Justice, právě tak se jmenovala kampaň v roce 2009 před globální konferencí v Kodani, v rámci které OSN vyzývala k uzavření účinné mezinárodní dohody o ochraně klimatu (více o tom zde). Vznikl tak povedený remake na legendární skladbu Beds Are Burning od Midnight Oil, ve kterém světové osobnosti vyzývali k akci.

Kdo je za to zodpovědný?

Zmíněná kampaň pouze ilustruje celou řadu apelů na změnu chování společnosti v souvislosti s globálním oteplováním, kterou poměrně hezky zachycuje časová osa na webu ČT24. Problém těchto apelů ale vidím v tom, že neoznačují přímé viníky a neříkají konkrétní kroky, které by se měly dít, které by politici po celém světě měli přijmout.

Takže to ve výsledku vedlo k tomu, že se změny dějí spíše na úrovni jednotlivců a v nastartování obecného povědomí o tom, že je třeba se chovat zodpovědně, jak naznačuji i ve svém článku Jaro nezastaví! Ale celospolečenská změna na takové úrovni, kterou bychom potřebovali, je dosažitelná za velmi dlouhý časový úsek. Ten už jako lidstvo nemáme.

Neoliberalistická praxe nedotknutelnosti kapitalistického jednání v nás zaryla představu, že do soukromého podnikání by stát (a veřejnost) neměl zasahovat. Když jsme s kolegy z FSV UK a Ipsosu vedli kampaň za zákaz kouření v restauracích opírající se o veřejné mínění a zdravotní aspekty, tak prakticky jediný protiargument, na který jsme naráželi, byl právě ten, že by stát neměl diktovat podnikatelům, jak mají podnikat. Že prý si to vyřeší trh sám. A v tom je jádro problému i na úrovni znečišťování planety.

Trh si to sám nevyřeší, neboť podle starých definic je podnikání činnost za účelem maximalizace zisku. To už nemůže dál platit. Každé podnikání by mělo být v první řadě takové, aby prospívalo společnosti, což zisk samozřejmě nevylučuje. Zodpovědné firmy musí být ziskové, aby jejich podnikání bylo dlouhodobě udržitelné. Nesmíme ale zisk stavět na první místo. Pro většinu korporací je to ale bohužel dennodenní mantra.

Zodpovědné firmy musí být ziskové, aby jejich podnikání bylo dlouhodobě udržitelné. Nesmíme ale zisk stavět na první místo.

A tak jsme dospěli do fáze, kdy je zodpovědnost za stav planety házena na každého z nás, na jednotlivce. Řešení? Víc recyklujte, vyměňte si žárovky a tak dále a tak dále…

Neudržitelnost konzumní společnosti

Pro konzumní společnost je přes její masovost typická hyperindividualizace. I přes propojení společnosti sociálními sítěmi jsme byli odpojeni od celku. Neustále slýcháme, jak jsme každý jedinečný. Konkrétní deodorant, sprchový gel, vložky nebo toaletní papír nás udělají ještě víc jedinečným. Dnes a denně se to na nás valí ze všech stran.

Právě hyperindividualizace společnosti vede k tomu, že je nám lhostejné, co se děje se společností, s planetou, pokud nám to přímo nezasahuje do našeho života. A tak ti zodpovědní z nás svědomitě nakupují BIO produkty, jsou vegany či alespoň vegetariány, snaží se o zero waste domácnost, mají doma vermikompostér, podporují zodpovědné firmy a neziskovky…

Hyperindividualizace společnosti vede k tomu, že je nám lhostejné, co se děje se společností, s planetou, pokud nám to přímo nezasahuje do našeho života.

Bylo by krásné, kdyby se tak chovala celá společnost, to by pak opravdu zafungovala síla trhu a pro nezodpovědnost by nebylo místo. Bohužel nežijeme v ideálním světě, a tak nezodpovědnost vidíme na každém kroku – od odhození nedopalku přes silně konzumní chování až po zločinnost.

Jako jednotlivci tenhle problém nevyřešíme. Jako společnost ano, změnou systému hry. Neboť už musí být všem nadmíru jasné, že současná konzumní společnost je nadále neudržitelná. Proto označme ty skutečné viníky – nezodpovědné společnosti, které škodí lidem a Zemi, a politiky, kteří jim to umožňují.

Potřebujeme účinné zákony, které povedou znečišťovatele k zodpovědnosti a média, která o problematice globálních změn budou informovat v celé šířce a označovat viníky, jak se o tom mluví i v tomto videu:

Media and climate change: Why we need a total overhaul. pic.twitter.com/cmzs3CJN0R

— The Listening Post (@AJListeningPost) October 22, 2018

Doporučuji také článek Martina Lukacse z videa výše na Guradianu, kde právě pojednává o problematice přenášení zodpovědnosti na individualizovanou společnost, zatímco znečišťovatelé dělají jakoby nic…

Byznys jako motor změn

Věřím tomu, že když nás globální byznys uvedl do letargie konzumní společnosti a na pokraj globálního přehřátí, tak nás z toho dokáže zase vyvést. Musíme ale změnit podnikatelské paradigma.

Každé podnikání by mělo být obecně prospěšné. Nereálné? Nikoliv. Jsem šťastný, že existují společnosti, které mohou být svým zodpovědným chováním příkladem pro ostatní. Zmíním například mé oblíbence: Weleda, Sonnentor, PROBIO, Bemagro nebo Patagonia. Spoustu skvělých českých firem pak sdružuje Slušná firma. Ti všichni dokazují, že jde podnikat zodpovědně a přitom ziskově.

Takové podnikatele obdivuji a rád bych se jednou mezi ně přidal. Právě oni dokazují, že byznys může dávat svět zase do pořádku, neboť konzumní společnost se honbou za nízkými cenami/maximálními zisky dostala na pokraj zhroucení.

A tak jsme zavaleni nekvalitními či dokonce toxickými produkty a zamořujeme si náš domov – Zemi. Musíme se probudit ze žabomyších válek, a začít řešit tu nejdůležitější výzvu naší generace. Musíme ochránit náš domov pro další generace. Musíme si tu uklidit, vyvětrat, a najít společnou harmonii, po které tato krize volá. Všichni jsme na jedné lodi. Nemůžeme spolu dál hrát hru „my vs. oni“.

Všichni jsme na jedné lodi. Nemůžeme spolu dál hrát hru „my vs. oni“.

Právě zodpovědné podnikání staví na harmonii s člověkem a přírodou. Pomyslným protipólem – pohádkovými saněmi chrlící oheň jsou nadnárodní korporace, které už na tohle v honbě za ziskem dávno zapomněly. Některé se to marně snaží suplovat svými CSR programy, které ale ve většině případů řeší až následky problémů. My potřebujeme řešit příčiny.

Neupadejme do letargie

Máme 12 let na to, aby se globální společenství lidí začalo chovat zodpovědně. Na úrovni jednotlivců je taková změna otázkou několika generací. Musí se tedy změnit systém, ve kterém fungujeme.  Politici se musí chopit své zodpovědnosti a nastavit taková pravidla, která budou minimalizovat či znemožňovat další znečišťování planety a budou podporovat zodpovědné podnikání.

Nejde jen o emise skleníkových plynů, ale o předcházení vzniku odpadů, kvalitu produktů, férové zaměstnanecké podmínky…. a tak dále, že by to bylo na další samostatné články. Obecně jde o to, abychom se opět naučili žít v souladu s přírodou. Nic dokonalejšího nikdy nevymyslíme.
Tyto myšlenkové pochody ve mně už dlouho bublají. Naplno probublaly letos, když jsem se vydal na volnou nohu (více: Můj příběh). Řekl jsem si, že bych chtěl své zkušenosti využívat k tomu, abych pomáhal firmám dělat dobro – chovat se zodpovědně. A také pomáhat těm, kteří už dobro dělají, aby to uměli lépe odkomunikovat. Tak o to se teď budu snažit (více: Moje služby). 🙂

Obecně jde o to, abychom se opět naučili žít v souladu s přírodou. Nic dokonalejšího nikdy nevymyslíme.

Neupadejme tedy do letargie a chovejme se dál zodpovědně a nabádejme k zodpovědnosti ostatní.  Podporujme ty zodpovědné a zatracujme ty špatné. Volme politiky, kteří mají program pro zodpovědnou budoucnost. A třeba změňme i zaměstnání, či lépe vyměňme zaměstnání za povolání, poslání. Vždyť jednání každého z nás je důležité.

Každý jsme kapkou a kapky tvoří oceán. 🙂

Napsal Miroslav Slíž na svém blogu:
https://www.mireksliz.cz/2018/10/boj-o-jeden-a-pul-stupne-celsia/