Pokud jsme solidární s lidmi, měli bychom být solidární také s přírodou

Markéta Vinkelhoferová, expertka MPSV a předsedkyně Fair & Bio pražírna položila několik otázek ekologické ekonomce Nadě Johanisové, jedné z mála lidí, kteří v Česku umí vysvětlit složitý ekonomický systém (nutnost růstu, vznik peněz,…) slovy, kterým rozumí i dítě. Naďa je ale především velkým propagátorem ekonomiky postavené na vztazích mezi lidmi a péči o planetu, kde peníz jsou prostředkem a ne cílem jako je nové družstevnictví, etické bankovnictví, spolkové podnikání, KPZ-ky, místně ukotvené podnikání, místní měny a další. 

Od Nadi si na našem blogu přečtěte stať o Ekonomické demokracii nebo Nové družstevnictví aneb renesance demokratického vlastnictví a řízení: historie, principy & fungování.

A zde už zmiňovaných několik otázek:

Ve svém nedávném úvodním textu k seriálu o environmentálním sociálním podnikání Podnikání pro lidi a planetu hovořím o inspiraci, kterou jste svou letitou činností poskytla pro vznik environmentálního sociálního podniku. Proč si myslíte, že je potřebné, aby takové iniciativy vznikaly?

Myslím, že jsme jako společnost trošku zabloudili, když jsme začali oslavovat podnikání bez přívlastků, které často nehledí ani na to, co vlastně produkuje, ani jakým způsobem na to jde a jaké jsou dopady toho podnikání na životní prostředí. Environmentální sociální podnikání je krok někam trošku jinam. Jednostranné zaměření pouze na zisk dlouhodobě škodí lidem i planetě, protože zisk je často právě na úkor nich. Eko-sociální podnikání má vyváženější strategii a právě proto je důležité, aby fungovalo a vzkvétalo.

Jak podle vás sociální (solidární) ekonomika souvisí s ekologií?

Pokud jsme solidární s lidmi, měli bychom být solidární také s přírodou. Příroda nemá hlas, ale když ji ničíme, nakonec se ocitneme na straně poražených i my. To, co je ekonomické, bohužel není vždy ekologické. Ekonomicky může být výhodné dovážet materiál z Číny, ale ekologická stopa takového počínání je obrovská, protože při jeho dopravě se spotřebuje velké množství ropy. Moderní umělá vlákna mohou být lehká a odsávat pot, ale nemusí být recyklovatelná a těžko se v přírodě rozkládají. Průmyslové zemědělství je ekonomicky efektivní, ale ničí půdu a je dlouhodobě neudržitelné. Environmentální sociální podnikání by se mělo snažit zohledňovat právě tato hlediska. Například vyrábět produkty, které jdou snadno recyklovat či se dobře rozloží, až doslouží. Přecházet z industriálního na biozemědělství . Používat pokud možno místní vstupy pro výrobu.

Tady je vlastně patrná i spojitost environmentálního sociálního podnikání a podpory místní ekonomiky.

Ano. V českých principech sociální podnikání, které zpracovala Tematická síť pro sociální ekonomiku (TESSEA), se zdůrazňuje jako jeden z důležitých přínosů sociálního resp. environmentálně sociálního podnikání právě místní dimenze, uspokojování místní komunity, čerpání z místních zdrojů, uspokojování místní poptávky. To má jednak ekologický význam, jak už jsem zmínila, a jednak i význam pro místní společenství a místní peněžní toky. Například, pokud environmentální sociální podnik, který funguje jako kavárna či restaurace, odebírá potraviny od místních producentů – pekařů, zemědělců apod., tak jednak ušetří ropu na dopravu a jednak podpoří místní drobné producenty, kteří zase zajišťují v místě zaměstnanost. V neposlední řadě také taková kavárna podpoří místní peněžní toky – peníze se budou déle točit v místě, než odtečou jinam, takže na tom region vlastně vydělá vícenásobně. Pokud fungují dodavatelé příslušné kavárny v režimu bio, ať už s certifikátem nebo bez, tak je to ještě lepší. To už je záblesk té nové ekonomiky kterou bychom potřebovali – kde eko-sociální podniky obchodují navzájem a tím se vzájemně posilují.

Uvedete nějaké funkční příklady praxe environmentálních sociálních podniků z ČR anebo ciziny?

Příkladů je mnoho. Jsou to zmíněné kavárny a restaurace, které spolupracují s eko-zemědělci, některé bezobalové obchody, různé biofarmy, ale i komunitní zahrady či projekty komunitou podporovaného zemědělství, kde spotřebitelé nakupují přímo od místního zemědělce a tím omezují dopady na přírodu v podobě jinak nutného balení produktů či jejich dopravy do vzdálených míst. Slavný environmentální sociální podnik je Hostětínská moštárna v Bílých Karpatech. Ta byla založena pro to, aby vykupovala původní vzácné jablečné odrůdy od místních drobných pěstitelů. Ekologickou dimenzi mají ale i různé podniky, zaměřené na sdílení. Ekologickou proto, že je k přírodě šetrnější, když si jeden přístroj pořídíme dohromady, než když ho má každý zvlášť, a využije ho třeba minimálně. Začínají i u nás vznikat co-workingové dílny, kde se místní skupina lidí rozhodne, že si pořídí společné nástroje či stroje třeba na opravu kol či výrobu nábytku pro vlastní potřebu. Takovýchto komunitních výrobních či zpracovatelských prostor, zaštiťovaných třeba obcemi, by u nás mohlo být víc. Komunitní kuchyně by mohly pomoci drobným zpracovatelům pokrýt vysoké náklady na produkční zařízení, které pro ně jinak mohou být dost omezující. Ekologické v tomto smyslu jsou i různé projekty společného bydlení.

Ve své práci či rozhovorech často hovoříte o tzv. nerůstu, o tom jak honba za růstem vede k neudržitelnosti žití lidstva na naší planetě, sociální, ekonomické a environmentální krizi. V loňském roce k tomu dokonce vznikla celoevropská výzva. Jaký vidíte potenciál v environmentálním sociálním podnikání?

Trvalý ekonomický růst na nerostoucí planetě není dlouhodobě udržitelný, to není tak těžké pochopit. Bohužel ale struktura běžné akciové společnosti ji k růstu nutí, protože čím větší produkce a aktiva dané společnosti, tím větší hodnota jejích akcií. A to si přejí akcionáři, kteří jsou jejími vlastníky. Navíc akcie jsou volně prodejné a firmu tedy může snadno koupit nějaký větší hráč či rovnou nadnárodní společnost, která přímo musí růst, protože má těžkou konkurenci na mezinárodním kolbišti. Naproti tomu environmentální sociální podnik, pokud má třeba strukturu družstva či s.r.o., vlastněné neziskovou organizací, nemá ve svém popisu práce růst za každou cenu. Není tlačen k růstu svou samotnou podstatou. Nemá volně prodejné akcie, což mu zajišťuje větší vlastnickou stabilitu a zmenšuje tlak na zisk, který je motorem růstu. Při menším měřítku je také snadnější zachovat fungující demokratickou strukturu, což je, nebo by měl být, další důležitý rys environmentálních sociálních podniků.
Environmentální sociální podnik je tedy odolný vůči tlaku na svůj růst. Většina takových podniků, s nimiž jsem dělala výzkumné rozhovory, ani moc růst nechtěla. Spíš si přála, aby vznikaly jí podobné menší podniky, které by si zachovaly svou svébytnost a vazby na místo.

Naďa Johanisová působí na Katedře environmentálních studií FSS v Brně. Je nejen lektorkou a výzkumnicí, ale autorkou nespočtu populárních článků o sociální solidární anebo ekologické ekonomice (některé které jsou dostupné např. v časopise Sedmá generace anebo Kulturních novinách). Je také mozkem a duší každoročních seminářů Otevřený prostor, kde bylo hodně věnováno environmentálním otázkám, např. Podnikání pro lidi a planetu, Místní ekonomika a klimatické změny anebo Růst či nerůst. Všechny sborníky jsou ke stažení na webu Trastu pro ekonomiku a společnost. Další informace i na Wikipedii.