Jsme v p***li nebo kde vlastně? aneb 13 elementů ekologické a sociální krize

Tento melodický protest-song nazpívali David Koller s Barborou Polákovou v roce 2012 v reakci na bující mafiánské praktiky politických stran, přebírání moci finančními skupinami a korupci ve státní zprávě. Davida Kollera se pak v jednom rozhovoru ptali na to, zda jsme opravdu v prdeli nebo či je ta písnička jenom jakýsi žertík. Koller mluvil o tom, že se máme samozřejmě dobře, jen některého chování je v naší společnosti už prostě příliš a to je důvod, proč s Barborou hit nazpívali. 

Já si název jejich písně vypůjčil pro název dnešního blogu, který pojednává přesně o tom, o čem ti dva zpívají. Tedy o tom, zda jsme v p***li a případně, jak hluboko se tam nacházíme.

Že jsme v p***li slyšíte ze všech stran. Když se ale po té p***li začnete pídit, narazíte na neucelené a rozporuplné odpovědi. Přitom máme-li vyřešit nějaký problém, je třeba ho nejdřív definovat. To je cílem tohoto blogu.

Je to původně část jedné kapitoly knihy, na které letos pracuji. A je to také seznam, který mi dlouho chyběl. Seznam popisující rozsah krize, v které jsme se jako lidstvo ocitli. Text vznikl ve spolupráci s Vincentem Stanleyem, hlavním filozofem kalifornské firmy Patagonia a spoluatorem knihy Zodpovědná firma.

Zde je tedy odpověď na otázku, zda jsme v p***li.

Krize se dá rozdělit do dvou základních kategorií: ekologická a sociální. Začněme tou ekologickou:

1. Vymírání druhů – Hovoří se o šesté vlně vymírání od zformování planety, první od vyhynutí dinosaurů před 65 miliony let. Druhy dnes vymírají 1000 – 10000 krát rychleji než je jejich přirozený poměr (zde). Toto vymírání se nastartovalo před deseti tisíci lety s přechodem k zemědělství, ale nyní se rok do roku zrychluje. Za posledních 27 let vymřelo až 82% hmyzu. Za čtyřicet let jsme ztratili polovinu druhů. Mezi vědci se vžil termín “ekologický armagedon”.
   Toto masové mizení vzájemně propletené sítě druhů, kdy jeden slouží druhému, toto doslovné vymírání života se jeví jako největší nebezpečí pro náš druh. Příkladem budiž vliv kolapsu včelstev na lidskou výživu. Řešení je v důslednější ochraně životní prostředí jednotlivých druhů. 

2. Skleníkové plyny v atmosféře a s tím související změna klimatu – Koncentrace CO2 v atmosféře je nevyšší za posledních 600 000 let. Od klimatických vědců víme, že život na planetě bude obyvatelný, pokud se teplota nezvýší o víc jak o dva stupně Celsia oproti začátku průmyslové éry. Aby to tak bylo, můžeme si dovolit do atmosféry vypouštět maximálně 565 gigatun CO2 ročně. Momentálně však vypouštíme 2795 gigatun, což znamená oteplení o 4-6 °C.
   K závěrům klimatické konference v Paříži v roce 2015 patřil závazek všech zemí, že své emise upraví na úroveň oteplení 2 C. V listopadu 2017 přišli vědci s tím, že se oteplí o 3 C (zde). Dvoustupňový cíl je v době, kdy vzniká tato kniha, pryč. Důsledky jsou zřejmé – Horký vzduch se otepluje a studený ochlazuje, což zvyšuje intenzitu bouří. Mění se životní podmínky pro většinu druhů na planetě, včetně člověka, stoupající hladiny oceánů jsou hrozbou pro rozsáhlé pobřežní aglomerace. Extrémní záplavy a extrémní sucha se stávají pravidlem. Řešením je snížení emisí a zvýšení absorbce uhlíku.

3. Umírání oceánů – Podle vědců čelí dnes oceány v důsledku klimatické změny, nadměrného rybolovu, znečištění plastem, a dokonce i hluku největší hrozbě v dějinách. Zásadním problémem je okyselování oceánů, které ohrožuje celý řetězec života tím, že zabraňuje těm nejmenším formám života vápenatění a tvorbu lastur. Oceány nám přitom poskytují kyslík, regulují teplotu a zajišťují nám potravu a energii. Obyvatelný svět bez zdravého oceánu není možný. Řešení je stejné jako v bodu dva výše. 

4. Akutní ubývání pitné vody – K tomu dochází, jak na povrchu v řekách a jezerech tak i v podzemních, pomalu se obnovujících se rezervoárech. Objem vody odčerpávané z řek a jezer se od roku 1960 se zdvojnásobil. Tak, jak stále větší počet řek nedoteče během roku do oceánů, mokré oblasti se zmenšují, tak se zvětšují mrtvé zóny v oceánech. Do roku 2025 nedosáhne moře žádná z čínských řek v žádném ročním období, což způsobuje likvidaci mokřin a decimuje to rybí a ptačí populace. Voda, která nám zbývá je stále znečištěnější hnojivy, pesticidy, odpady a léčivy. Zvýšená koncentrace dusíku, fosforu ve vodách přispívá k vodnímu květu, který spotřebovává kyslík a zabíjí ryby. Řešení tkví především v přechodu k ekologickému zemědělství.  

5. Ztráta a degradace zemědělské půdy – Ve středním a jižním Maroku, kde vzniká velká část této knihy sedíme některé dny v autobusu a hodiny a hodiny nevidíme nic než poušť nebo polopoušť. Tam, kde byla dřív úrodná, zalesněná půda jsou dnes jen “lány” obnažené země, která už ale není půdou v původním smyslu slova, ale plochami skály, kamení s občasnými oblastmi půdy nebo spíše písku. A jako by devastace nestačila, tam, kde něco roste, se motají stáda ovcí a koz a tam, kde se dá ještě něco pěstovat, jsou skleníky nebo alespoň políčka. Přírodě přitom trvá 100 až 250 let než vytvoří přirozenou cestou centimetr půdy. Průmyslové zemdělství, hloubka orby (podívejte se například, jak vypadal traktor v 50.letech a porovnejte jej s dnešními “tanky”, které půdu zatíží tak, že se musí orat stále hlouběji), monokulturní hospodaření snižující přirozenou schopnost rostlin bránit se škůdcům a z toho důvodu trvalý nárůst používání toxických pesticidů a umělých hnojiv. To vše přispívá k tomu, že půda je mrtvá a tu, která zůstává odplavuje stále častěji eroze. A jako by to nestačilo, expanze nákupních center, skladištních hangárů, vybetonovaných a vyasfaltovaných ploch a marketingem živeném snu o vlastním bydlení znamená, že jenom v Česku denně zmizí 25 hektarů zemědělské půdy, tj. bezmále 10 tisíc hektarů ročně. Řešení tkví především v přechodu k ekologickému zemědělství a v důsledné ochraně zemědělské půdy před expanzí stavebnictví.

6. Toxicita v důsledku nadměrné technologizace společnosti – Technologický pokrok se stále rychleji vzdaluje lidské schopnosti pochopit důsledky, které na nás má. Profesorka Strunecká zavedla termín Doba jedová. Prakticky neznámým faktem je to, že průmysl dnes používá přes sto tisíc synteticky vyrobených chemických látek, ať už se jedná chemizaci zemědělství, potravinářskou chemii, obalový oděvní, stavební, automobilový, hračkářský průmysl nebo technologické firmy. Vliv na lidské zdraví neřkuli na zdraví ostatních organizmů je prozkoumaný ale jen u někola tisíc z nich, vždy ovšem jednotlivě. Jejich koktejl, tj. to, jak na nás působí v reálném světě dnes otestovat není možné. To, že něco splňuje platné normy znamená jenom to, že to splňuje platné normy. Neříká to nic o tom, jak vliv má to či ono na lidské zdraví. Už v tělech novorozenců najdeme dnes přes 250 toxických látek, které naši předci vůbec neznali. Některá onemocnění jako zánětlivé autoimunitní poruchy, jako jsou astma, alergie, lupénka a roztroušená skleróza se objevují v západním světě v mnohem větší míře než jinde. Četnost výskytu rakoviny prsu se za posledních třicet let ztrojnásobila a jen pouhých pět až deset procent případů lze přisuzovat dědičné zátěži. Studie poukazují na rostoucí výskyt nádorů mozku a mobilních sítí a wifin, množí se odhady úmrtí v důsledků nanočástic z dieslových motorů a spalování tuhých paliv, nadužívání plastů ve všech oblastech našich životů.  

Těchto šest problémů znamená především to, že svět se stává neobyvatelnou pouští. Ekonomická globalizace za posledních padesát let způsobila to, že stále větší část světa se mění v toxický písek a my máme stále méně času, abychom tento sebedestruktivní vývoj zastavili.

Máme tedy problém, a to řádný. Začátek řešení čehokoli začíná tím, že si problém definujeme. Od druhé světové války tu nebylo nic s takovým potenciálem lidi probudit a sjednodit. Potřebujeme v dnešním znovu rozděleném světě něco víc?

Výše uvedených šest bodů se věnovalo potížím planety, tj. přírody. Dalších sedm se týče nás lidí aneb – sedm elementů sociální krize :  

1. Nerovnoměrné rozdělení příjmů, příležitostí a moci – mezi globálním severem a jihem, mezi průmyslovými/post-průmyslovými a zemědělskými ekonomikami, mezi oblastmi, městy a dokonce mezi čtvrtěmi. Jako příklad vezměte prezidentské volby v České republice v zimě 2018, které většina médií prezentovala jako souboj venkova s pražskou kavárnou. Projděte se například po pražských Vinohradech a pak si zajeďte do některého z okrajových sídlišť Prahy. Rozdíl je obrovský.
   Studie Oxfamu z ledna 2016 zjistila, že 8 nejbohatších lidí na planetě vlastní tolik, kolik polovina nejchudších, přičemž ještě rok předtím to bylo 62 lidí. Studie ze Spojených Států z konce roku 2017 odhalila, že v USA jsou to 3 lidé, kteří vlastní víc než polovina nejchudších. Ve světě, kde majetek je výrazem identity člověka, jsou tyto statistiky potenciálně obzvlášť třaskavé. “Toužíme-li po míru, dbejme na spravedlnost,” praví dávná moudrost, která a na rozdíl od vědění nestárne. Sílící pocit nespravedlnost zabrání  míru stejně jako kdykoli v lidské historii; na tom se nic nezměnilo. Jak upozorňuje Zygmund Bauman jedna věc se ale změnila: “Spravedlnost je v současnoti oproti dobám minulým, celoplanetární záležitostí, která je poměřována a hodnocena z planetárních hledisek.”

2. Po zuby ozbrojené státy, válka jako byznys – V muzeu atomové bomby v Hirošimě pláčou i ti největší siláci. Vidět ten horor na vlastní oči nic nenahradí. Roztavená koloběžka, zhořelá papenka, fotky tisíců spálených dětí. Ještě větším peklem a absurditou je ale zjištění, že dnes je na planetě okolo 15 000 jaderných zbraní, které jsou každá v průměru 3 000 krát ničivější než Enola gay nebo Fat man – dvě bomby, které byly kdy použity ve válce a zabily během okamžiku okolo čtvrt miliónu lidí. Válka byla odjakživa výhodným byznysem. Výdaje na zbrojení deseti nejozbrojenějších států světa v roce 2015 činily neuvěřitelných 1,237,000,000,000 amerických dolarů, zatímco celková suma rozvojové pomoci byla ve stejném roce 131,600,000,000. Více než polovina výdajů na válku a zbrojení jde za Spojenými státy, které mají zároveň nejzprivatizovanější armádu na planetě. V roce 2016 působily jen v Afganistánu 3 zaměstnanci soukromých firem na 1 amerického vojáka, v Iráku dva. Většina soudobých válečných akcí, především těch nejkrutějších a nejkrvavějších, je vedena nestátními entitami, jež nepodléhají žádnému státnímu či pseudostátnímu právu a žádným mezinárodním konvencím. Řešení níže viz bod 3.  

3. Globalizační neoliberální predátorský ekonomický model stavící na růstu osobní spotřeby, koncentraci kapitálu, privatizaci všeho veřejného, maximalizaci výnosů pro akcionáře. Tento model zvyšuje firemní zisky a snižuje reálné mzdy a trvale také snižuje kvalitu zboží a služeb s výjimkou luxusního zboží, zdražuje a zesložiťuje ochranu životního prostředí, zvyšuje podíl prodejů jednorázového zboží. Odsává hodnotu z míst, kde působí, ničí tak místní komunity a celé oblasti a zbavuje lidi možností se o sebe postarat a lidé tak na úkor ekonomického běsnění ztrácejí pocit místa a sounáležitosti. Ekonomika bezprecentní velikosti, rozsahu a rychlosti je kontrolovaná stále menším počtem lidí, ale vyžaduje pasívní službu od ostatních a od přírody. Potřebujeme vybalancovat ekonomickou moc (zde) a znovu si definovat, co je to zdravý růst. Škálování byznysu není vždy cesta. Replikace, která bere v potaz místní podmínky a potřeby, je lepší variantou. Od centralizace je třeba se vrátit k decentralizaci a ekonomiku postavit na péči o planetu a jeden o druhého (viz Manifest). 

4. Politická moc v zajetí globálního ekonomického modelu – Jakoby za poslední dobu zmizelo tradiční rozdělení politické moci na levici a pravici. Všichni svorně vzhlížejí k velkým firmám, ať už nadnárodním či vlastněným místními oligarchy jako ke spasitelům a mecenášům. Předhánější se ve vábení, úlevách, podporách a všemožných dotacích. Zaklínadlem je zaměstnanost a podpora ekonomického růstu. O tom, že zisk končí na několika málo účtech mimo místa působení firem a na daních tyto firmy odvádějí stále méně, se mlčí. Problémy způsobené globálně (migrace, změna klimatu, nedostatek vody) je stále obtížnější a mnohdy až nemožné řešit lokálně. Potřebujeme začít důslědně rozlišovat globální a místní témata a ty globální řešit na úrovni EU a planety a místní v komunitách, kterých se týkají. Potřebujeme politiky s vizí a silnou morálkou, kteří najdou sílu nás vést, ne jen sloužit firemním zájmům. 

5. Morální anomie globální kultury – V naší globální konzumní společnosti už dnes každé malé dítě pozná loga Coca-Coly, McDonalds, Facebooku, Apple nebo Nike a náležitě, nezřídka až kultovně po nich touží. Stále menší počet lidí se ale identifikuje, neřkuli žije podle hodnot, které tvoří základ všech hlavních světových náboženství a filozofií jako je láska a spravedlnost. soucit, pokora, soulad s přírodou. Tyto hodnoty se dokonce stávají nadávkami – viz v Čechách například pravdoláskařství, havlisté, sluníčkáři, atpod. Řešení viz bod 3 a 4. 

6. Automatizace –  Zprávy o rozmachu umělé inteligence mají už i ve středněproudých médiích své pevné místo a to, že roboti už dnes operují, implantují zuby, tlumočí, pečují o lidi nebo se s nimi dokonce milují, už málokoho překvapí. Česká republika jako typická periferie/kolonie s vysokou mírou rutinní, manuální, subdodávkové práce, patří mezi nejohroženější státy světa. Podstatu problému a zároveň i řešení vystihl snad nejlépe nedávno zesnulý Stephen Hawking, když napsal: “Každý si může užívat dobrého života, pokud se bohatství vytvořené stroji rozdělí. V případě, že se ale vlastníkům strojů podaří lobovat proti rozdělení bohatství, většina může skončit v naprosté bídě. Zatím směřujeme k té druhé možnosti, kdy je to právě technologie, které je příčinou stále větších nerovností.” Řešením je zavedením bezpodmínečného základního příjmu.

7. Sílící populismus – Tak jako již v mnoha jiných kritikých momentech lidské historie se i nyní stále vehementněji derou k moci populisté s programem, který je po tisíciletí stejný: “Toto je náš nepřítel. Pusttě nás na něj. Po letech strávených v divočině, kdy jedině to, že jsme drželi při sobě a spolupracovali, nás nic nestmelí právě tak jako společný nepřítel. Právě proto byla tato strategie tím, po čem sahali všichni diktátoři: Hitler si našel Židy, Marxisti kapitalismus, Bush AlKaidu, Trump Mexičany a cokoli antiamerického, současní evropští populisté muslimské migranty a Islám. O co víc tato nebezpečí sjednocují, o to víc rozdělují, což je potenciálně velmi nebezpečná situace. Spolupráci a dialog střídá vymezování a opovržení. Historie je plná příkladů, kam až může populismus vést. 

Jsme tedy v prdeli? Samozřejmě, že nejsme! Většina z nás zažívá pohodlí, o kterém se našim předkům ani nesnilo. Až když si ale projdete těch 13 bodů výše tak vidíte, že tam máme spolehlivě namířeno. A jako by to nestačilo, stále zrychlujeme.

Co s tím?

Máme tedy problém, a to řádný. Začátek řešení čehokoli začíná tím, že si problém definujeme. Osobně si myslím, že od druhé světové války tu nebylo nic s takovým potenciálem lidi probudit a sjednodit. Myslím si, že to je přesně to, co v dnešním znovu rozděleném světě potřebujeme.

Cest k řešení je mnoho. Velmi zjednodušeně existují dvě základní roviny: 1) každý sám u sebe a 2) změna legislativy/systému. Se Slušnou firmou chceme ke změně přispět takto: Vyhledáváme, propojujeme a podporujeme organizace, které usilují o společenskou změnu, fungují eticky a mohou být pro ostatní příkladem podnikání budoucnosti. Věříme totiž, že změnou organizací se dostaneme dál než změnou jednotlivců. Snažíme se přispět k redefinici toho, co je úspěch.
Na základě výše popsaných elementů krize jsme také sepsali Manifest, který je vizí nového světa postaveného na péči jednoho o druhého a o planetu.

Co děláte pro změnu vy?