Život po koronaviru se změní. Jistotou je, že urychlí některé trendy. Jedním z nich je zavedení univerzálního základního příjmu.

Jednou z jistot koronavirové epidemie je to, že svět po ní už nebude takový jako byl před ní.
Je jisté, že se násobně zrychlí to, o čem se do začátku roku 2020 pouze šuškalo, případně se to někde v malém testovalo. Příkladů toho, kde se naše společnost v nějaké formě změní, je nespočet: Práce z domova, automatizace a digitalizace práce, služeb i státu, školní systém, zdravotnické systémy mnoha zemí, zásadně posílí šmírovací kapitalismus i snahy se tomuto trendu postavit, nejspíš dále posílí populisté a bezesporu posílí například i snahy postavit se selhávání klimatu.

Jedním z témat, která jsou nyní na stole mnoha vlád světa (např. španělské), je univerzální základní příjem. V připravované knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti věnuji tomuto tématu krátkou kapitolu, kterou jsem se sem vzhledem k atuálnosti tématu rozhodl překopírovat: 

…. Pokud platí Tellerova křivka a současné trendy budou pokračovat, jako že to zatím tak vypadá, moje dvě dcery si budou hledat práci v době, kdy většina té, kterou dnes známe, už nebude nebo bude před očima velmi rychle mizet. Velká část té, která zbyde, bude podle všeho ještě prekarizovanější, tj. ještě hůře placená, a ještě nejistější než ta dnešní. Samozřejmě, že vznikne práce jiná. Nikdo však dnes nedokáže předpovědět, co to bude za práci, kolik jí bude a zda lidi vůbec dokáže uživit. Stres, který už dnes nazýváme epidemií, bude v sovislosti s tím a s dalšími krizemi sílit a podhoubí populismu bude dále bujet. 

Tento negativní vývoj oživil s příchodem 21. století debaty o zavedení základního nepodmíněného příjmu (či též všeobecného základního příjmu, univerzálního základního příjmu, občanského příjmu, občanského platu nebo garantovaného příjmu), což je systém sociálního zabezpečení ve formě pravidelně vyplácené peněžní dávky všem občanům bez jakýchkoli podmínek. Český ekonom David Marek odhaduje, že pokud bychom v Česku zrušili všechny současné sociální dávky a nahradili je garantovaným příjmem ve stejné výši pro všechny, stačilo by to na šest tisíc korun měsíčně na osobu.

Myšlenka státem zajištěného příjmu všem bez podmínek sahá až do počátku 16. století, když Thomas Moore ve své Utopii popsal společnost, ve které každý člověk dostává garantovaný příjem. První skutečné podpory se této myšlence pak dostalo krátce v 18. století ve Velké Británii a v USA. Ve větším začala být diskutována ale až zkraje 20. století. Velká Británie zavedla v roce 1946 bezpodmínečný příspěvek pro rodiny s dvěma a více dětmi. V USA a Kanadě se s UBI začalo experimentovat v 60. a 70. letech a s příchodem našeho století se s testováním bezpodmínečného příjmu roztrhl pytel. Zde je pár příkladů z doby, kdy vzniká tato kniha: UBI funguje už nějaký čas na Aljašce, kde se stát s lidmi dělí o příjmy z těžby nerostných surovin. Důležitý experiment podniklo Finsko, kde od roku 2017 dostávalo 2000 náhodně vybraných lidí v produktivním věku po dobu dvou let 560 euro měsíčně. Kompletní závěry budou známy v roce 2020, ale první výsledky ukazují na to, že v základních měřených parametrech se lidem zahrnutých do studie vedlo lépe. Zajímavý experiment běží v Keni, kde soukromá charitativní organizace vyplácí náhodně vybraným 21 tisícům lidí 2250 šilinků (22 USD) měsíčně. Experiment má trvat 12 let. V Indii běží několik podobných experimentů od roku 2006. Vláda garantuje 180 miliónům lidí 100 dní placené práce ročně nebo platbu bez práce. Zkušenosti s UBI existují z kanadského Ontaria, italského Livorna a několika holandských měst, ale i z Namibie, Ugandy, Macau, Íránu, Brazílie a dalších zemí.

Fascinující laboratoří života ve společnosti bez zaměstnání je čtvrť Mea Sharim v Jeruzalémě, která je domovem jedné z nejkoncentrovanějších komunit ultraortodoxních židů. Zhruba polovina místních mužů zde i jinde v Izraeli nebyla nikdy zaměstnaná. Většina zasvěcuje svůj život studiu náboženských textů a vykonávání náboženských rituálů. Jejich početné rodiny, které mají v průměru sedm dětí, ale v žádném případě neživoří. Je to právě tím, že izraelský stát jim vyplácí bezpodmínečný základní příjem. Kromě toho manželky občas dochází do zaměstnání, ale především žijí v úzce spolupracující komunitě a přestože žijí především ve městech, základ jejich ekonomiky se odehrává v druhém patře hendersonové dortu. A víte, co je na tom všem nejzajímavější? To, že nejenom že nehladoví, neopíjí se, nezabíjí nudu, ale že jsou těmi nejspokojenějšími obyvateli Izraele. V globálních průzkumech štěstí a blahobytu je Izrael většinou někde na špici a je to právě díky této skupině lidí s bezpodmínečným základním příjmem, kteří nacházejí hluboký smysl v aktivitách spojených se svým náboženstvím, pociťují hlubokou jistotu v blízkých vztazích své komunity a v důsledku tak žijí bez potřeby na život vydělávat.  

Podobné jsou i zkušenosti s jinými příklady UBI odjinud. V Namibii se například výrazně zredukoval problém dětské podvýživy, zvýšil se počet dětí docházejících do školy a příjmy lidí v komunitě se zvýšily mnohem více než byly vyplácené dávky, protože nepodmíněný příjem umožnil většímu počtu lidí přivydělat si i jinde. První výsledky z Finska ukazují, že většině lidí zvýšil kvalitu života v parametrech, které jsme si popsali v části o dobrém životě: Umožnil lidem věnovat se tvořícím a pečujícím činnostem, vztahům, přinesl jim do života potřebnou jistotu a snížil stres. 

Při úvahách o životě bez zaměstnání nemůžu nevzpomenout i na západní Afriku, konkrétně  především Mali a Senegal, kde jsem mezi lety 1997 a 2007 opakovaně pobýval v rodině svého blízkého přítele Papy. V této části světa platí, že pokud jste rodina, máte všude dveře otevřené i kdybyste byli příbuzní z desátého kolene nebo i “jenom” kamarád nějakého vzdáleného příbuzného. Papův dědeček z tatínkovy strany měl šest manželek a s každou několik dětí, které tak dnes mají své početné rodiny od Niamey až po Dakar. Kamkoli jsme v této části světa přijeli,  dveře jsme měli otevřené, cítili jsme se jako doma a hostili nás jako krále. Od Papy jsem tam měl  ale výslovný zakáz ptát se na určité věci – především na to, na co se v našem světě ptáme nových lidí především: Kdo co dělá (ve smyslu honorované práce). Důvodem bylo to, že prakticky nikdo v rodině placené zaměstnání neměl a Papa tak tuto otázku považoval od Evropana za neuctivou a ponižující. “Nezaměstnanosti” navzdory žili všichni na místní poměry v materiální hojnosti a jsem přesvědčený, že kdyby se tu testovaly pocity spkojenosti a  štěstí, výsledky by byly podobné těm v Mea Sharim… tolik skutečné konverzace, doteků, smíchu, tance, zpěvu, dětského hlaholu i spokojených tváří starců a stařenek jsem zažil málokde jinde.

Jak je to možné? Od chudého afrického státu totiž nedostávají nic. Jdou na to proto tak, že 95% jejich ekonomiky probíhá v 2. a 3. patře, tj. bezpeněžně. Co jde, udělají si sami, svépomocí nebo s pomocí přírody. Peníze jsou třeba pouze na elektřinu, léky, účty na telefon, občas na dopravu a jednou za rok na berana. Peněžní příjmy mají z menší části z toho, co prodají na trhu a bezpodmínečný základní příjem pak od dětí, které žijí v Evropě a dalších částech bohatého světa. Papa a jeho sestra Khady posílají dohromady každý měsíc v přepočtu 30 tisíc korun. Africké děti patří ještě i dnes k těm, které jsou stále vychovávány tak, že jejich úlohou je postarat se o rodiče tak, jak se rodiče starali o ně, když byli malí. 

Otázek spojených s UBI je zatím víc než odpovědí. Jednou z nich je, kde na to vzít peníze. Nabízí se zdanit miliardáře a korporace – především ty, které vlastní algoritmy a roboty. Holandský historik Rutger Bregman poukazuje na to, že postačí, když ti nejbohatší začnou platit daně. V evropských sociálních státech by stačilo, co navrhuje antropolog David Graeber. Ten poukazuje na bobtnající byrokratický aparát, stále nové a nové vyhlášky, omezení a další úředníky z nichž stále větší část spadá do sekce ekonomie pro popelku a logicky i na obrovské náklady, spotřebovávané zdroje, CO2, toxické emise a další negativní dopady, které jsou toho všeho důsledkem. Graeber navrhuje velkou část tohoto přebujelého systému jednoduše škrtnout a ušetřené peníze rozdat přímo lidem, včetně všech těch propuštěných úředníků, jejichž kvalita života dnes stojící na “práci na hovno” by se tím též raketově zvýšila. 

Vedle varianty vyplácení garantované pravidelné dávky všem je další zvažovanou cestou rozšíření rozsahu aktivit, které dnes považujeme za zaměstnání. Například to, že miliardy rodičů dnes pečují o své potomky, staré rodiče nebo nemocné příbuzné, starají se jeden o druhého, zapojují se v komunitě, organizují akce pro druhé. Možná by stačilo uvědomit si, že péče jeden o druhého (a o planetu) je to nejdůležitější, čemu by se lidé měli věnovat a nedostatek práce by přestal být tématem. Otázkou k zodpovězení samozřejmě zůstává, jak tuto práci ohodnotit. 

Další alternativou základního příjmu jsou i tzv. univerzální základní služby, kdy stát místo rozdávání peněz zajistí základní služby jako školství, zdravotnictví, dopravu, energie či bydlení zdarma nebo tak, že tyto služby budou dostupné široké veřejnosti. Zkušeností u nás v Evropě máme z této oblasti více než dost. Antropoložka Kateřina Varhaník Wildová s určitou nadsázkou navrhuje koncepci tzv. univerzální bezpodmínečné zahrádky, tj. garanci definované rozlohy půdy každému občanovi. 

Mezi důležité otázky patří to, zda by se mělo jednat o příjem místní (v konkrétní oblasti, kraji, městě), národní nebo dokonce globální (pro všechny obyvatele planety). Neznámou je i to, jaká by měla být v jednotlivých částech světa jeho výše tak, aby UBI splnil svou úlohu. Ať už bude systém nakonec jakýkoli, zdá se být nevyhnutelnou nutností, aby každý občan planety dostal dostatek prostředků na pokrytí základních potřeb jako polštář proti populismu a/nebo nucené migraci. 

Ať už se bude jednat o bezpodmínečný příjem, což je – řekněme “kapitalistická utopie” nebo o bezpodmínečné služby, které jsou “komunistickou utopií”, obě varianty mají své nesporné plusy i mínusy a tím i své otazníky, které je nutné ještě důsledně probrat. V případě příjmu existuje riziko, které můžeme pozorovat v případě původních obyvatel Austrálie, kteří mají 3/4 příjmů garantovaných státem. Faktem ale je, že v den výplaty dávek velká část své dávky utratí za alkohol. Když bychom se pídili po příčinách, zjistíme ale, že alkoholismus je důsledkem zpřetrhaných vazeb, nedůstojného života bez vyššího smyslu v opovržení většinové společnosti užívající si ve velkém konzumních radovánek. Tato hrozba je reálná všude tam, kde existuje fenomén čtverého odcizení, tj. tam, kde se dnes žije bez vazeb mezi lidmi , tj. tam, kde lidé bydlí, ale nežijí. Vyplácení dávek je ohrožením tam, kde se lidé přestěhovali do 1.patra hendersenové dortu a přišli o schopnosti postarat se o sebe a jeden o druhého, tam, kde si lidé spletli tužby s potřebami a kde si myslí, že cokoli potřebují, je možné získat pouze tak, že se to koupí.

Podtrženo, sečteno: Velká část bohatého světa není na UBI připravená. 

Velkým rizikem v našem současném ekonomickém systému jsou i případné predátorské aktivity ze stran bank, dalších finančních institucí a velkého byznysu tak, jak jsme je měli možnost zažít u nás v Československu v rámci tzv. kupónové privatizace. Skupina lidí okolo Václava Klause tehdy prosadila masové rozdání státního majetku tak, že si každý občan ČSFR mohl v první vlně (1992) a každý občan ČR v druhé (1994) za 1035 Kč koupit tzv. kupónovou knížku, která ho opravňovala k získání akcií v té době ještě státních podniků. Občané tak dostali tímto způsobem možnost získat obrovské sumy majetku, čehož obratem zneužila řada lidí a organizací k tomu, aby rozdaný majetek převedli na sebe. Češi se tehdy s nulovou imunitou vůči smlouvám psaným drobným písmem plným chytáků, masivní manipulativní reklamě, s nulovou zkušeností s podnikáním, nechali snadno přemluvit k tomu, aby svůj nově nabitý majetek převedli za drobnou úplatu na druhé. Mezi známá jména té doby patří dnešní nejbohatší Češi: Viktor Kožený a jeho Harvardské investiční fondy, Pavel Tykač a Motoinvest nebo Petr Kellner a PPF – První privatizační fond. Z té doby pochází i jeden z termínů, kterým čeština obohatila svět: tunelování. Byla to doba, která postavila základy dnešní gigantické nerovnosti, kdy 15 nejbohatších Čechů vlastní tolik, kolik polovina nejchudších. Byl to ale zároveň důležitý experiment, který nám může ukázat na část “slepé skvrny” jakéhokoli modelu bezpodmínečného základního příjmu. 

Ať už tak či onak, máme-li zvládnout výzvy, kterým budeme čelit, UBI bude v brzké budoucnosti v nějaké formě nutností. Ať už to ale bude v době post-pracovní fungovat jakkoli, nestačí pouze vyplácet peníze nebo poskytovat bezplatné služby. Jak už bylo řečeno, vedle rozvoje umělé inteligence, se musíme zaměřit na rozvoj lidského vědomí. Podobně jako v antickém Řecku je třeba studovat filozofii a psychologii, učit se znovu nakládat s “volným časem” čili učit se znovu umění života. Po generacích, kdy jsme prodávali svůj život od šesti do pětašedesáti většinu bdělého času za peníze v zaměstnáních, většina z nás o tuto dovednost přišla.

Zde video k tématu: