Historie korporace – Objev tržiště & tržních peněz

Jako každé úterý je tu další díl seriálu o tom, co je to firma, jak vznikla, jak funguje a v čem všem ovlivňuje naše životy. Dnes pokračujeme historií – konkrétně dvěma středověkými vynálezy, které zásadně zvýšily kvalitu tehdějšího běžného Evropana, ale zároveň vytvořily základy pro vznik korporace tak, jak ji dnes známe.

Zkraje vrcholného středověku od 11. století se do měst začalo stěhovat stále více bývalých nevolníků v naději, že se tu budou věnovat řemeslu, obchodu či si jinak zajistí živobytí, a evropská města se stávala centry výroby, směny a oběhu zboží.

Velký posun ve vývoji měst a podnikání znamenaly křížové výpravy. Právě z těch se do Evropy dostaly dva (pro podnikání) důležité vynálezy, které společně odstartovaly období bezprecedentního ekonomického růstu a bohatnutí obyvatel měst: prvním objevem bylo středověké tržiště (z perštiny bāzār, angl. bazaar), druhým tzv. tržní peníze. 

Dva vynálezy odstartovaly ve středověku období bezprecedentního ekonomického růstu a bohatnutí obyvatel měst: prvním objevem bylo středověké tržiště (z perštiny bāzār, angl. bazaar), druhým tzv. tržní peníze.

Středověký trh se stal v evropských městech postupně nástrojem výměny zboží a služeb. Konal se nejčastěji dvakrát do týdne. Tehdejší obyvatelé byli jak zákazníky, tak i producenty. Na trh přicházeli s cílem směnit to své s ostatními za to, co potřebovali. Potíž byla v tom, že peněz v podobě mincí z drahých kovů byl zkraje 11. století velký nedostatek a byly příliš vzácné na to, aby se utrácely za chleba. Hlavní formou transakcí v místních komunitách byl v této době proto barter neboli naturální směna. To bylo snadné v případě, že švec potřeboval nové kalhoty a krejčí zase nové boty. Potíž nastávala u komplikovaných směn jako třeba v situaci, kdy švec potřeboval nové nádobí, ale hrnčíř o boty nestál. Nechtěl boty, ale skříň. Jenomže truhlář nepotřeboval hrnce, zato ovšem potřeboval boty pro jednu ze svých dcer. Proto hrnčíř dal ševci hrnce, za to si mohl k truhláři přijet pro almaru, a aby transakce byla kompletní, švec ušil truhlářově dceři pár nových bot. Pokud se vám to obtížně chápe, nakreslete si to. Rozkreslené na papíře je to srozumitelnější. Každopádně i na tomto jednoduchém příkladu vidíte, že to nebyla žádná legrace. A to si představte, že barterujete položky, jako jsou různá hospodářská zvířata, a k tomu práci, jako je třeba broušení nožů, služby dráteníků nebo kovářů…

Nedostatek peněz a komplikovanost násobných barterů vyřešily už zmiňované tržní peníze. To nebyly mince nebo bankovky, jak si dnes peníze představujeme. Byl to systém, který fungoval spíše jako žetony z dnešních kasin, a navíc měl různé formy. Časté byly poukázky, které Kanaďan Paul Grignon, jeden z popularizátorů tématu, vysvětluje takto: „Každý prodejce měl dobrou představu o tom, jaké by byly jeho prodeje v případě, že bylo dost mincí z drahých kovů. Prodejci tak měli základ pro to, aby mohli sami sobě poskytnout úvěr. Tento sobě poskytnutý úvěr se pak dal využít jako peníze k nákupu zboží u dalších prodejců.“ 

Jak to celé konkrétně fungovalo v praxi, vysvětluje Grignon na příkladu pekaře: „Po Antonínově skvělém chlebu je trvalá poptávka a on po letech praxe ví, kolik lidí by si jeho chleba koupilo, kdyby ovšem bylo dost peněz. Odhaduje, že prodá chleba v hodnotě aspoň dvaceti stříbrných grošů. Ví, že v této hodnotě může na své pečivo vydat poukázky a přesvědčit ostatní prodejce, aby tento virtuální chleba přijímali u sebe jako platidlo. Na trhu se všichni znají a pro Antonína tak není problém, aby za své poukázky „nakoupil“ zboží u ostatních prodejců. Většina pochopila genialitu tohoto nápadu okamžitě. Ti, kteří vyměnili své zboží za pekařovy poukázky, je začali používat jako platidlo i za další zboží a služby. Protože hodnota chlebových poukázek byla vyjádřena ve stříbrňácích, všichni znali hodnotu poukázky ve vztahu ke všemu ostatnímu. …Pekařovy vouchery se tak staly široce přijímanou formou měny, která byla krytá jistou poptávkou po jeho pečivu. V průběhu dne se tak poukázky vracely k Antonínovi výměnou za jeho chleba s tím, že některé poukázky prošly desítkami párů rukou a umožnily tak směnu, která neměla s Antonínem nic společného. Netrvalo dlouho a další výrobci začali vydávat poukázky na své zboží a služby. Trh tak v krátké době zaplavily peníze ve formě virtuálních věcí a služeb. Vše bylo kryté hojností skutečného zboží a služeb od lidí, kteří se navzájem znali.“  (Více viz např. následující krátký animovaný film):

Oproti mincím z drahých kovů neměl tento druh peněz žádnou trvalou hodnotu, která by byla důvodem jejich hromadění. Naopak podněcoval ekonomickou aktivitu, propojoval lidi, usnadňoval komunikaci. Tržní peníze byly tím, čemu dnes říkáme místní měny (o těch více v další kapitole). 

Díky vynálezu trhu a tržních peněz měli obyvatelé středověkých měst takřka neomezené možnosti nabízet své zboží a služby. V novém městském prostředí tak nacházeli další a další poddaní pracovní příležitosti a živobytí, mnozí dokonce i bohatství. Obyvatelé měst se stávali „měšťany“. V angličtině se měšťanům začalo říkat burghers, tj. ti, kdo žijí v borough neboli středověkém samosprávném, opevněném městě. Tento termín se rychle rozšířil do celé Evropy a stal se etymologickým základem slova buržoazie (z francouzského bourgeoisie). 

Středověký záblesk naděje na lepší život

V období mezi 10. a 13. stoletím tak v Evropě existovaly nezávisle na sobě dva druhy měn: centrální peníze, které se používaly především pro směnu na cestách, a místní měna, která sloužila pro každodenní obchodování v místě bydliště. V rychle se rozvíjejících středověkých městech se z poddaných rolníků a řemeslníků pracujících pro vrchnost, na jejíž půdě byli usazeni, stávali postupně bohatší svobodní měšťané, kteří se řídili vlastním městským právem a podíleli se na správě města. Kromě původních antických měst vznikala rozmachem řemeslných osad četná nová města a mnohá další se zakládala často i jen tak na zelené louce – tak jako třeba Olomouc (1239), České Budějovice (1265) nebo mé rodné město Lanškroun (1285). Řemeslníci a především kupci bohatli, a s tím rostlo i jejich společenské postavení. Jejich cílem bylo zbavit se závislosti na panovníkovi a vydobýt si městská privilegia, zejména samosprávu, která se vykupovala nebo se o ní bojovalo. 

Ano, stále to byl středověk tak, jak si ho většina z nás představuje z hodin dějepisu. Hygiena byla neznámé slovo, krys se ve městech hemžilo víc než lidí, umíralo se při porodu a na dnes banální choroby a nůž v zádech nebyl nic neobvyklého. Podle dobových záznamů si však mnozí někdejší nevolníci mohli najednou dopřát až čtyři jídla denně, a přitom každé i o několika chodech. Na živobytí pracovali v průměru šest hodin denně a jen tři až pět dní v týdnu, tedy pokud zrovna neslavili některý z přibližně 150 každoročních svátků. Ano, čtete správně. Vychází to jedna slavnost každý 2,5tý den. François Icher a s ním další historikové se shodují v tom, že období od 11. do 13. století bylo, co se kvality života týče, lepší než kterékoli jiné, včetně současnosti. Podle nálezů koster z této doby víme, že ženy ve středověké Anglii byly nejvyšší od začátku zemědělské doby a vyšší pak už nebyly až do osmdesátých let minulého století. Podle nedávné studie vidíme podobný vývoj i v jiných částech Evropy, včetně té naší střední. 

Obyčejní lidé si mohli v tomto období dopřát až čtyři jídla denně, a přitom každé i o několika chodech. Na živobytí pracovali v průměru šest hodin denně a jen tři až pět dní v týdnu, tedy pokud zrovna neslavili některý z přibližně 150 každoročních svátků.

Podle Rushkoffa investovali bohatnoucí měšťané ve středověku peníze do toho, co jim následně vydělávalo, místo aby je někde schraňovali. Díky tomu budovali prosperující podniky, odměňovali své zaměstnance, starali se o svá zařízení a vybavení. Zvyšovali kvalitu své půdy, investovali do vývoje lepších větrných mlýnů, vodních kol, pecí a vinařských lisů. Maso přestalo být vzácností. Vydělané peníze se neodčerpávaly pryč, ale proudily zpět do místní ekonomiky a zajišťovaly tak budoucí produktivitu.

V tomto období rostl v Evropě nevídaným tempem i počet obyvatel. Nejlepší dostupné odhady z té doby pocházejí z Anglie, kde se počet obyvatel během těchto tří století více než zdvojnásobil. 

Jenomže každá pohádka má svůj konec. Tak, jak měšťané bohatli a získávali na vlivu, šlechta chudla a o vliv přicházela, což se jí samozřejmě ani trochu nelíbilo. Přišla proto s dvěma „proti-vynálezy“, které měly tuto emancipaci měšťanů zastavit a ideálně natrvalo zvrátit vývoj v evropských městech. Jednalo se o zavedení monopolu centrálních měn a ustavení monopolu tzv. oprávněné korporace. Tyto dvě změny zároveň položily základ podoby podnikatelského světa tak, jak ho dnes známe. O nich podrobněji v následujících dvou dílech. 

PS: Seriál vychází na tomto blogu každé úterý a vzniká z připravované knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. Kniha vyjde na podzim 2020. Chcete-li se o ní dozvědět jako první, nechte na sebe email zde a my vám napíšeme, až bude v prodeji. Jedním ze závěrů knihy je i nutnost znovu-vybudování sítě drobných místních podniků jako protiváhy nadvládě řetězců a obecně korporací. Globalizaci je nutné vyvážit lokalizací. I proto jsme spustili výzvu podpory drobných místních podniků. Souzníte-li, prosím, pomozte nám jí šířit. Díky!

Zde jsou předchozí díly seriálu:

Úvod:

1 – Firma jako stroj na peníze a moc
2 – Evoluce firmy Aneb nejsme stromy, ale housenky
3 – Evoluce firmy: Zelená a tyrkysová fáze

Historie:

4 – Tragédie místních podnikatelů
5 – Úvod do stručné historie korporace
6 – Základy korporace: Objev tržiště & tržních peněz
7 – Základy korporace: Povinnost používání centrálních měn & Ustavení oprávněného monopolu
8 – Cesta korporací k nadpozemským právům
9 – Zrození konzumenta
10 – Plánované zastarávání

Tomáš Hajzler: FB, IG, Li, YT
Knihy k tématu: zde