Církevní a obecní firmy: Dobrý pastier – 61. díl seriálu Byznys 101
Za posledních dvacet let jsem prolezl stovky různých firem. Od těch „žlutých„, kde jsem si připadal jako ve věznici a utíkal z nich pryč, co mi síly stačily, přes ty oranžové, kde se „dělá byznys“, jede se na výkon a šplhá po kariérních žebřících, přes zelené, kde jsou si všichni rovni, jeden na druhého je hodný a na všem se chtějí dohodnout. Posledních několik let se mi daří dostávat se i do těch tyrkysových, které vznikly, aby vyřešily nějaký konkrétní problém (a ne pouze vydělaly), kde je minimum manažerů a lidé jsou lidmi.
Ze všech těch firem, ve kterých jsem pobýval, jedna vyčnívá: Dobrý pastier ze západoslovenského Kláštora pod Znievom. Je to podnik, ve kterém pracuje (a také žije) okolo 600 lidí, avšak ne ledajakých. Většina přišla z ulice, po propuštění z vězení, z dětských domovů, resocializačních zařízení, ale jsou tu i staří a nemohoucí lidé bez rodiny a prostředků. Do jednoho jsou to lidé, kteří se propadli až na samé dno společnosti, jejich blízcí je opustili, většina je v nesplatitelných exekucích, prostě s tou nejtemnější minulostí, a hlavně bez budoucnosti. Všem těmto okolnostem navzdory se jim podařilo vytvořit prosperující firmu, která pozitivně mění tisíce životů a jejíž věhlas se velmi rychle šíří i za hranice Slovenska.
Ze všech těch firem, které jsem za poslední léta prolezl, jedna vyčnívá: Dobrý pastier. Je to podnik, ve kterém pracuje (a také žije) okolo 600 lidí „ze dna společnosti“. Pro nás ostatní jsou ukázkou, jak budovat ekonomiky postavené na sdíleném vyšším smyslu a hodnotách, solidaritě a soběstačnosti.
Podnik založil jako společenství v roce 2007 Vlado Maslák, katolický kněz, jeden z nejinspirativnějších lidí, jaké jsem kdy v životě potkal. Začalo to tak, že se Vlado vracel po jednom kázání domů a cestou míjel zuboženého člověka. Až doma na faře ho napadlo, co že je to za kněze farizeje, když o pomoci bližnímu jenom káže, ale fakticky nic nedělá. A tak se vrátil, vzal ubožáka do nemocnice na ošetření a odtud k sobě. Z toho prvního „nalezence“ se časem vyklubal výjimečně šikovný restaurátor starých památek, který v Pastierovi působí dodnes. Zpráva o tom, že pan farář nabízí přístřeší pro lidi bez domova, se rychle rozkřikla a zakrátko jich na faře bydlelo přes deset.
Někdy v tu dobu přijel místní biskup, kterého samozřejmě překvapilo, jakou partu individuí tam farář má. Vlado mu vysvětlil svůj záměr pokusit se žít to, o čem do té doby pouze kázal. Biskupovi se prý nápad zalíbil, a navrhl proto, aby si společně opravili místní zchátralý benediktinský klášter z 11. století. Slovo dalo slovo a noví obyvatelé kláštera si svépomocí opravili elektřinu, topení, komíny, střechy a z ruiny vytvořili domov. A mezitím přicházeli další a další lidé.
Dobrý pastier provozuje v době vzniku knihy (tento seriál vzniká úpravou textu knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti) přes deset „podniků“. K největším patří dva útulky, jeden pro muže a druhý pro ženy, zařízení pečovatelské služby a farmy. Ačkoliv mají legislativně formu občanského sdružení, slovo „podnik“ používám v jejich případě zcela záměrně, neboť toho podnikají neskutečně mnoho a fungují do velké míry jako soběstačná firma. Chovají krávy, ovce, kozy a prasata. Vyrábějí sýry a další mléčné výrobky, tkají koberce, recyklují odpad, stavějí slaměné domy, pořádají semináře pro podnikatele a pro pracovníky sociálních služeb. Mají partu, která v sezóně opravuje slovenské hrady, jsou tady kameníci a provozují vlastní pekárnu. Vydělané peníze jdou na společný účet, ze kterého pak Pastier platí v první řadě splátky exekucí a výživného. Obyvatelé kláštera si peníze berou, jen když odjíždějí mimo klášter a potřebují je. Uvnitř fungují bezpeněžně.
Překvapilo mě, v jak zuboženém stavu lidé do Pastiera přicházejí. Slovy to lze jen těžko popsat. Ve většině případů spadli do alkoholové nebo jiné závislosti. Mnozí mají vážné zdravotní potíže a dluhy, které se nedají splatit. Mimochodem na pětimilionovém Slovensku měli přes 3 miliony exekucí a víceméně platí, že 600 obyvatel Pastiera rovná se 600 exekucí (v mnoha případech několikanásobných). Jsou tu i lidé, kteří zabili či týrali jiné lidi, jsou tu takoví, kteří byli týráni a které někdo zmrzačil, lidé, jež rodina nadobro odepsala, lidé, kteří žili dlouhá léta na ulici.
Vlado Maslák přijímá „nováčky“ s jednou hlavní zásadou: nikoho se neptá na minulost. Dveře jsou tu otevřené úplně pro každého. Všech nově příchozích se ovšem ptá, co kdo umí a co kdo rád dělá. Pravidlem totiž je, že každý, kdo může, tu musí pracovat. Práce je tady terapií a prostředkem k soběstačnosti. Mimochodem, kdokoliv odtud může kdykoliv svobodně odejít. V zimě tu bývá logicky víc obyvatel než přes léto, neboť část lidí se sem stahuje před nepříznivým počasím.
Vlado Maslák přijímá „nováčky“ s jednou hlavní zásadou: nikoho se neptá na minulost. Dveře jsou tu otevřené úplně pro každého. Všech nově příchozích se ovšem ptá, co kdo umí a co kdo rád dělá. Pravidlem totiž je, že každý, kdo může, tu musí pracovat. Práce je tady terapií a prostředkem k soběstačnosti.
Snad ze všeho nejvíc mě nadchlo, jak se tu pracuje. Práce tady není „výkonová“, jak ji známe z většinové společnosti, ale na prvním místě terapeutická, léčivá, tedy skutečně léčící. Lidé si tu určují do velké míry sami, co, kdy a jak budou dělat. Svoboda v práci je tu enormní. V pečovatelských domech se o lidi starají bývalí bezdomovci. Stejně tak kuchaři a údržbáři jsou bývalí lidé bez domova. Je tady třeba vařit, prát, žehlit, topit, mýt nádobí, roznášet jídlo, starat se o zvířata, sušit seno na zimu, konzervovat a jinak zpracovávat potraviny, pečovat o zahradu a o nemohoucí, dojit, vyrábět sýry, péct, opravovat budovy… prostě nekonečné množství skutečné práce. Kdyby něco z toho někdo nezastal, pocítí to všichni. „Práce na hovno“ tu neexistuje. Je tady jen ta užitečná, která je ze své podstaty smysluplná, a tedy uzdravující.
Příběhů o tom, v jakém stavu sem lidé přicházejí, jsem si vyslechl víc, než bych si byl přál slyšet. Občas se sem dostanou už v tak zuboženém stavu, že je Vlado zvládne jenom vyzpovídat. Smrt je tu na denním pořádku. Během mého pobytu zemřel jeden muž v mém věku a před ním člověk, kterému nebylo ještě ani šestadvacet. Nejčastější příčinou úmrtí tu bývá rakovina, cirhóza, celkové opotřebování organismu a dlouhodobé zanedbání. Myslím si, že právě i přítomnost smrti hraje v návratu místních obyvatel do života významnou roli. V poslední části knihy bude řeč o tom, že kde je smrt, tam je i život.
Hned první večer po příjezdu do kláštera jsme společně s ostatními složili přes deset tisíc prošlých vajec. Setkal jsem se přitom s Markem Urdzíkem, zakladatelem Potravinové banky Slovenska. Misí této organizace je propojovat vyhozené potraviny ze supermarketů s těmi, kdo je dokážou upotřebit. Dobrý pastier dostává až šedesát procent potravin právě z Markovy banky. Zbytek si vypěstují, „vychovají“ nebo zpracují sami, takže nové potraviny de facto nekupují. Právě zpracovávání těchto vyhozených potravin přináší spoustu radostné, terapeutické práce. Jeden den přijel kamion cibule, a tak všichni, kdo mohli, o sto šest loupali, krájeli (a u toho tak nevyhnutelně – pro mnohé možná poprvé po mnoha letech – i plakali). Cibule se pak, mimo jiné, karamelizovala podle receptu jednoho z místních.
Když přijede nadbytek ovoce a zeleniny, tak se zavařuje, fermentuje nebo suší, vaří se marmelády, dělají se kompoty a šťávy. A protože z banky bývá přísun i tropického ovoce, v klášteře ochutnáte marmeládu z kiwi, mandarinek, manga nebo banánů. Pozorovat tuny prošlého jídla ze všech koutů Slovenska bylo pro mne obzvlášť emotivní. Sklad v klášteře zrovna praskal ve švech mandarinkami, kokosovými ořechy a dalším tropickým ovocem. Vlado mi vyprávěl, že jim takhle občas přijede kamion prošlé minerálky z Řecka, nebo dokonce dodávka prošlého hrášku z Keni. Člověk zná tohle neuvěřitelné vyhazování jídla jen ze statistik, ale když pak skládáte hrášek, který cestou k vám obletěl zeměkouli, aby ho tu nakonec vyhodili, chce se vám brečet.
Co se týká dalších zdrojů, od státu Pastier pobírá zemědělské dotace (ve stejné míře jako každá jiná slovenská farma). Z těchto prostředků se financují opravy zchátralých budov. Z další dotace od státu na místa v pečovatelské službě (tj. z dotace, kterou dostávají všechny pečovatelské služby) se platí elektřina v klášteře a mzda části zaměstnanců (koncem roku 2019 je tu okolo stovky zaměstnanců, jejichž mzda se pohybuje od 580 do 850 euro měsíčně).
V Pastierovi nežádají o dary, ale raději hledají investory a spolupodnikatele, kteří jsou na stejné misi jako oni, tedy přemýšlejí nad tím, jak do života vrátit ty, kteří z něj vypadli až na samé dno společnosti. Plány mají nemalé. V době, kdy jsem tam byl, chystali výstavbu nemocnice a stavěli obrovský skleník, rozšiřovali ovocné sady, kde pěstují vlastní ovoce, plánovali výstavbu domů pro rodiny bez střechy nad hlavou a rozvíjeli tzv. Akademii Dobrého pastiera pro podnikatele. Rozjíždělo se také další podnikání, jako pneuservis, kamenictví, renovace kontejnerů na bydlení nebo výroba bonbonů.
K Pastierovi jsem přijel na týden zkraje ledna shodou okolností pracovat na této knize. Den předtím jsem vystupoval v show Adély Banášové Vinczeové v bratislavském Národním divadle. Kontrast mezi těmito dvěma místy nemohl být větší. Slovenské národní divadlo bylo plné rozesmátých, načesaných a nastrojených lidí. Zato když jsem první večer vstoupil u Pastiera do jídelny, vyhrkly mi slzy. Místnost byla napěchovaná asi stovkou místních obyvatel. Mnozí kulhali, byli bez zubů, v očích smutek, prázdnota a neštěstí. Všechna ta tělesná i duševní zranění jako by křičela… Člověku se při tom vybaví slova velkého egyptského spisovatele Naguiba Mahfouze: „Nic nezaznamená následky nešťastného života tak věrně jako lidské tělo.“ Nejmladšímu bylo čerstvě 18, nejstaršímu přes 80. Seděli tu dělníci, ale i soudce, kněz, inženýři, lékaři, učitelé i lidé bez jakéhokoliv konkrétního vzdělání; nevěřící, katolíci, evangelíci, a dokonce muslim; Slováci, Maďaři, Češi a Romové – pestrý průřez společností.
„Nic nezaznamená následky nešťastného života tak věrně jako lidské tělo.“ Naguib Mahfouz
V Pastierovi se drolí nejeden zažitý mýtus. Když si uvědomíte, kolik je tady lidí po výkonu trestu, nemůže vás nepřekvapit zjištění, že se tu prakticky nezamykají dveře, a přesto se zde za třináct let nikomu nic neztratilo. Stejně tak se tady nikdy nikdo neporval. Ani jednou sem nemusela přijet policie, aby tady něco vyšetřovala. Na každém rohu se zde potvrzuje základní předpoklad této knihy, a sice jak moc naše chování určuje prostředí, jehož jsme součástí. Také zde lépe pochopíte základní zkušenost většiny lidí z ulice, kterou mi vysvětloval Vlado takto: „Na ulici nemůžeš přežít bez alkoholu a bez trestné činnosti. To dno, to opovržení, tu tíhu a často i kruté klimatické podmínky nedá bez alkoholu ani nejsilnější člověk. A co máš dělat, když jsi už týden nejedl? Jdeš a něco si ukradneš…“
Za většinou velkých projektů vystopujete jejich zakladatele. Vlado Maslák (1968) se narodil na Oravě do rodiny, která měla jedenáct dětí. Maminka tkala koberce, chovali krávy, od dětství se museli ohánět a pečovat jeden o druhého. V osmnácti letech (v roce výbuchu Černobylu) onemocněl Vlado těžkou rakovinou průdušnice. Ve 36 letech měl podobně těžký infarkt (následek léčby ozařováním), po kterém mu zbyl trojnásobný bypass. Možná právě tyto události vysvětlují jeho osobnost. Asi nikdy jsem nepotkal člověka s tak výjimečnou, bezpodmínečnou láskou k druhému. Připadá mi, že základem jeho přístupu je právě láska. Kamkoliv jsme přišli, všechny zdravil jménem, s každým prohodil slovo. Miluje, ale když je třeba, i pevně stanovuje a hlídá hranice. Jde příkladem. Funguje tu jako duchovní vůdce, terapeut, ošetřovatel, manažer, logistik, farmář, šofér, opravář, učitel, dělník… Vyprávěli mi o něm, že nedávno dostal nové boty, ale hned je prý dal člověku, který je potřeboval víc. Kolegové se mu složili na chytrý telefon, ale on ho obratem někomu daroval, že nic takového nepotřebuje. Jezdí autem, které má najeto přes půl milionu kilometrů. Dovedete si představit, že by takhle fungovali naši politici, manažeři a podnikatelé? A jak by to tady pak vypadalo?
Vlado nemá pracovní dobu. Funguje sedm dní v týdnu, od nevidím do nevidím – jak je třeba. Dobrý pastier je jeho rodina. Každé z osmi míst, které Dobrý pastier spravuje, má svého lídra, ale Vlado je nezastupitelný. Ptám se ho: „A býváte někdy unavený?“ „Ale kdeže, vždyť já jsem tu doma. Kdybych to bral jako práci, tak unavený budu, ale já tu žiju,“ odpověděl mi. Když se ho v jednom rozhovoru ptali, jaké má v životě plány, řekl jim: „V životě mám jediný plán – dostat sebe a všechny okolo sebe do nebe.“
„V životě mám jediný plán – dostat sebe a všechny okolo sebe do nebe.“ Vlado Maslák
Dobrý pastier je nejpozoruhodnější firma, jakou znám. Pokud lidé z okraje společnosti – v očích ostatních ztracené existence – dokážou vybudovat úspěšný podnik, který nabízí se ziskem to, o co mají druzí zájem, pokud se dokážou bez větších konfliktů starat společně o slabší a nemohoucí, jeden o druhého a o přírodu okolo, potom museli přijít na něco, co nám v dnešní společnosti uniká, a my ostatní bychom se od nich měli učit.
O Dobrém pastierovi jsem psal už zde a mluvil níže. Na našem blogu i text od Jána Košturiaka (na fotce s Vlado Maslákem níže). Níže několik fotek od Jána Košturiaka pro nasátí atmosféry:
Obecní a církevní firmy
Kde už jinde než v obcích či městských čtvrtích by nemělo jít o zisk, ale o kvalitu života. Struktura obecních firem je, už z podstaty, často demokratická. Ve východočeské Litomyšli, ve městě, které je pro mne v mnohém inspirací, se do dnešních dní jednou měsíčně setkávají všichni „polistopadoví“ starostové. Je to jedno z míst, kde i v naší zemi vědí, že systém volného trhu je pro místní ekonomiku a kvalitu života destruktivní. O „fenoménu Walmartu“ zde vědí, a proto se zde také vcelku úspěšně brání vstupu nadnárodních supermarketových řetězců. Na centrálním Smetanově náměstí míjíte jeden drobný místní obchůdek za druhým a chvílemi si připadáte jako v nějakém italském, portugalském nebo řeckém městečku. Obecní ekonomika zde má řadu rysů ekonomických alternativ, o nichž se dočtete v této kapitole a následující části o společnosti.
Obce, kde si zastupitelé uvědomují důležitost místní infrastruktury pro kvalitu života, poskytují místním prostory zdarma či pouze za skutečné náklady, aktivně pořádají veřejné akce nebo v pořádání podporují své občany, provozují obecní výtopny, prodejny, hospody apod. Existují dokonce celé obce, které fungují či fungovaly podobně jako Dobrý Pastier – to znamená jako sociální podnik s cílem zlepšit život svých obyvatel. Mezi moje největší hrdiny „obecního prospěšného podnikání“ patří Vladimír Ledecký z obce Spišský Hrhov a Drahomíra Miklošová z Obrnic. Naďa Johanisová zmiňuje papežské encykliky (papežovy dopisy adresované věřícím), v nichž papežové tradičně připomínali důležitost komunitní a družstevní ekonomiky rostoucí zdola. Už jsem zmiňoval, že nejnověji psal o důležitosti alternativní ekonomiky v roce 2015 papež František v encyklice Laudato si (česky Tobě buď chvála), v níž zdůrazňuje význam družstevní a lokální ekonomiky pro ochranu našeho společného domova – Země. V Česku je často citovaným církevním projektem obnovená obec Neratov v Orlických horách, na Slovensku pak kromě zmiňovaného Dobrého Pastiera například podobně fungující organizace Mariána Kuffy v Žakovcích u Popradu.
Zde najdete všechny díly seriálu. Seriál vzniká úpravou textů z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.
_________________
Všechny díly seriálu „Byznys 101“ naleznete zde.
Projekt Zpátky k jídlu je zde.
Seznam našich aktuálních setkání je zde. Přijďte debatovat.
Naše videa můžete na našem YT nebo na HeroHero a tím nám přispět na jejich tvorbu.
Prosíme o podporu Slušné firmy zde – každý dar pro nás moc znamená.
_________________
Tomáš Hajzler:Zprávy ze života, Knihy, FB, IG, Li, YT,