Davidové a Goliáši v jedné aréně

Dnešní blog se věnuje fenoménu ekonomické demokracie, o kterém tu psala před dvěma lety Naďa Johanisová zde a který popisuje situaci, kdy u nás „profíci z FC Barcelona“ (korporace) poměřují síly s partou „amatérů z Kotěhůlek“ (drobní místní podnikatelé). Ekonomická demokracie je přitom tím, co předurčuje demokracii politickou, a tedy i to, zda bude stát podporovat zájmy velkých firem nebo zájmy nás ostatních (běžných lidí, místních spolků, organizací a podniků).

Všichni víme, že hlas nadnárodní či oligarchy vlastněné korporace má dnes mnohonásobně větší sílu než hlas obyčejného občana nebo místního pondikatele, a jsou to tedy logicky zájmy velkých firem, které v našem dnešním systému dostávají před zájmy občanů ve velkém přednost. Zakopaný pes vězí právě ve stavu naší ekonomické (ne)demokracie. 

To je důvod, proč jsme nedávno spustili NOUZOVÝ STAV DROBNÉHO MÍSTNÍHO PODNIKÁNÍ. Naším cílem je poukázat na stav, v kterém tito podnikatelé jsou a navrhnout řešení.

Ale pojďme k tomu Davidovi, Goliášovi…

… Zkraje března 2018 jsme s rodinou přecházeli z Maroka pěšky do Ceuty, španělské enklávy na severu Afriky, a já dostal jednu z největších lekcí v ekonomické demokracii. Po měsíci stráveném v Maroku jsme se vrátili do „našeho světa“ a mně tenkrát najednou došlo, že ten „marocký svět“ je, obecnému mínění navzdory, ekonomicky mnohonásobně demokratičtější. Pokud vás to, co tu píšu, pobuřuje (možná si říkáte, jak může být muslimská země ve 21. století demokratičtější než liberální evropská společnost), čtěte dál. Možná se budete také divit. 

Už jsem psal, že v jakémkoliv marockém městečku jsem vyšel z domu, všude jsem se mohl vydat libovolným směrem a na každém kroku byl nějaký obchůdek se skoro stoprocentně milým prodavačem, s tím nejčerstvějším jídlem a s místní výrobou všeho možného. Pekař tak střídal zelináře, kavárnu, restauraci, rybárnu, potraviny nebo krámek s olivami a vejci, a tak neustále dokola, a do toho všelijaké dílny, různí opraváři a řemeslníci. Hlava na hlavě. Stejně tak při cestách autobusem nebo vlakem se na každé zastávce setkáte se zástupy drobných místních prodejců, kteří nabízejí, co toho rána natrhali na zahradě, upekli nebo uvařili. 

A španělská Ceuta? Podobně jako u nás si i tady přijdete jako na „veletrhu řetězců nadnárodních korporací“, ať už je to McDonald’s, Starbucks, Burger King, Decathlon, Zara, Shell nebo Lidl, případně řetězce vlastněné lokálními finančními skupinami nebo místními bohatými rodinami, ve Španělsku třeba Corte Inglés. Zatímco kdekoliv v Maroku jsem mohl koupit vždy čerstvý a také levný chleba maximálně do padesáti metrů od domu, v Ceutě jsem musel tři kilometry po frekventované silnici do Lidlu inhalovat emise z místních tisícovek aut, abych si tam mohl koupit předraženou koblihu z rozmraženého polotovaru s obsahem obligátních „éček“ zabalenou do povinného mikroténového sáčku. V prvním případě jsem přispěl usměvavému pekaři na jeho rodinu, v druhém případě jsem přes unaveného, otráveného pokladního poslal několik eur nejbohatšímu Němcovi (v roce 2017), Dieteru Schwarzovi, na účet v Německu nebo spíš v některém z daňových rájů. Vzpomínáte na „kolonizační strategii“ Wallmartu? Tam, kde je u nás několik „bohatých profi týmů“ hrajících ligu mistrů (Kaufland, Billa, Lidl, DM-ko…), proti kterým nemají hoši z místních Kotěhůlek (místní potraviny, pekař, zelinář, hokynář…) šanci, ve většině marockých míst se Kotěhůlkám stále dobře daří. 

V bežném marockém městě člověk míjel na každém kroku drobná pekařství, zelinářství, kavárny, restaurace, rybárny, potraviny, hokynářství, krámky s olivami a vejci, různé opraváře a řemeslníky. Ve španělské Ceutě to byla pobočka McDonald’s, Starbucks, Burger King, Decathlon, Zara, Shell, Carrefour, Lidl nebo Corte Inglés.

To byl první aspekt ekonomické demokracie, který můžete snadno pozorovat v mnoha místech i v Evropě na západ a jih od našich hranic. A pak je tu ještě druhý element, kterým je práce. Kromě tisíců zavedených krámků, narazíte ve většině míst v Maroku též na zástupy lidí, kteří nabízejí své výrobky nebo výpěstky, které jsou buď přímo výsledkem jejich práce, případně výsledkem práce jejich rodin, vesnice nebo velmi často družstva, tj. skupiny sousedů. Najdete je všude – na tržnicích, na ulici a, jak už jsem psal, i na nádražích, kde vám vlezou až do autobusu nebo do vlaku. Většina toho, co nabízejí, co napekli, uvařili nebo sesbírali, je maximálně čerstvá, z místních sezónních surovin, bez průmyslových přísad, jednorázových obalů a manipulativního marketingu. Jídlo ve vlaku v bohatých a chudých zemích je možná tím největších kontrastem, který dokreslí, co se snažím říct. Dodnes nezapomenu na další nebetyčný kontrast po návratu ze Srí Lanky, kde na každé stanici nastupovali prodejci právě usmažených krevet, napečených koláčků a jiného pečiva nebo čerstvě natrhaného ovoce s úsměvem a za pakatel. Krátce na to jsem jel českým vlakem, kde má na jídlo monopol provozovatel železniční společnosti a kde dostanete pouze průmyslově zpracované potraviny s povinným obsahem pesticidů a průmyslové chemie, velmi často v hromádce jednorázových obalů, která je na objem větší než zkonzumované jídlo. 

Jak jsme tedy na tom s ekonomickou demokracií u nás? Potkávám stovky lidí, kteří by tak rádi například pekli či vařili pro ostatní, prodávali přebytky ze své zahrady, nabízeli bylinky, vařili mýdla, míchali tinktury či masti. Jenomže 99 % z nich se zasekne na legislativních překážkách a finančních nákladech všech těch byrokratických omezení, ať už se jedná o různé certifikáty, povolení, povinné vzdělání, potvrzení od hasičů nebo od hygieny, souhlasy sousedů, povinná vybavení, nepřekonatelně vysoké požadavky na vstupní kapitál, nutnost EET, tedy připojení na internet, hardware/software a tak dál a tak dál. Tento systém platí pro každého stejně. Ale srovnejte si, jak snadné je uvedení nové čokolády pro Nestlé a jak složité je to třeba pro našeho souseda z Komořan Dana Syrového, který si splnil dětský sen a založil mikrovýrobnu čokolády pod názvem Chocoalchemy. Tato omezení jsou spolehlivou bariérou, přes kterou se většina běžných lidí nedostane, a raději se proto nechá zaměstnat u nějaké korporace. Většina našinců tak u nadnárodních či oligarchy vlastněných korporací nakupuje a zároveň je u nich i zaměstnaná, což nadále posiluje centralizovanou ekonomiku odvádějící prostředky z míst, kde firmy působí na úkor místní nezávislé ekonomiky, která by propojovala a obohacovala místní lidi a prostředky v místě domova udržela. Kromě toho platí, že zaměstnanci ztrácejí dovednosti postarat se sami o sebe a jeden o druhého – viz fenomén komodifikace chudoby. 

A jak jsme tedy na tom s ekonomickou demokracií u nás? Potkávám stovky lidí, kteří by tak rádi například pekli či vařili pro ostatní, prodávali přebytky ze své zahrady, nabízeli bylinky, vařili mýdla, míchali tinktury či masti. Jenomže 99 % z nich se zasekne na překážkách (většina ze strany státního byrokratického aparátu).

Byrokratické překážky jsou, jazykem byznysu, bariérami pro vstup na ten či onen trh a nezřídka pocházejí z dílen velkých firem a jejich lobbistů, přičemž vlády je pouze „orazítkují“. Jsou velmi efektivní cestou, jak zlikvidovat novou konkurenci ještě předtím, než vůbec vznikne. Pro drobné obchodníky, malé výrobce nebo neziskovky jsou stále nové a nové překážky trvale stresující a často likvidační. Například organizace Pragulic, která umožňuje lidem bez domova, aby si přivydělávali prováděním turistů, čelila v polovině roku 2018 situaci, kdy podle návrhu novely živnostenského zákona budou bezdomovci nově potřebovat živnostenské oprávnění a odborné vzdělání, což drtivou většinu z nich logicky diskvalifikuje. 

Byrokratické překážky jsou, jazykem byznysu, bariérami pro vstup na ten či onen trh a nezřídka pocházejí z dílen velkých firem a jejich lobbistů, přičemž vlády je pouze „orazítkují“.

Co další a další legislativní překážky znamenají pro drobnou firmu nebo dokonce živnostníka, testuji samozřejmě neustále i na sobě. Podmínka zavedení EET pro naše nakladatelství PeopleComm znamenala, že jsme přišli o možnost prodávat naše knihy při workshopech, setkáních a přednáškách, neboť jsme odmítli omezující povinnost zařizovat si mobilní připojení, kupovat další hardware a software, platit další pravidelné poplatky a tisknout přihlouplé účtenky na toxický termopapír. Vzhledem k tomu, že naše knihy nejsou v knihkupectvích, byly právě sešlosti, které pořádáme, pro mnoho lidí příležitostí vyhnout se nákupu na internetu, kde se knihy k lidem rozváží auty a dál se tak zatěžuje životní prostředí. Ještě před koronavirem jsme se rozhodli si eet nechat naprogramovat tak, abychom nemuseli kupovat žádný další hardware, software, termopapír a jiné zbytečné věci. Trvalo to dva měsíce a přišlo nás to na 33 tisíc Kč (to ve firmě, jejíž roční obrat činí max. 2 milióny korun).

Jak už jsem zmiňoval v úvodu, v Česku na fenomén ekonomické demokracie upozorňuje dlouhodobě Naďa Johanisová. Z pohledu člověka, který zažil dva rozdílné ekonomické systémy, k tomu říká například toto: „Bylo úžasné sledovat, jak moc komunistů taje jako led na slunci. Pamatuji se, jak jsem se smála, když se během pár dnů či týdnů po převratu deník Rudé právo, oficiální noviny KSČ, smrskl na stejnou velikost, jakou měly ostatní deníky. Ozbrojené hlídky, které dříve stály před krajskými výbory KSČ, zmizely. Pak se ale objevila ozbrojená ostraha před bankami. Bohatí komunisté se transformovali v bohaté podnikatele a objevila se nová, nedostatečně kontrolovaná moc. Ne už moc politická v podobě stranických buněk na pracovištích či obávaných telefonátů z krajského výboru strany. Tato málo kontrolovaná moc, která začala bujet a bubřit, plodit nespravedlnosti a bořit ideály, byla moc ekonomická. Moc šéfů velkých firem nad svými zaměstnanci. Moc supermarketů nad svými dodavateli. Moc bohatých vlastníků nad médii, moc korporátních lobbistů nad politiky, zástupci justice i policie. A nejneuchopitelnější ze všech, moc neviditelné ruky trhu nad námi všemi.“

Přestože je ekonomická moc v našem systému klíčem k pochopení toho, kdo nám de facto šéfuje, nehovoříme o ní. Ve společnosti není tématem. Stále se daří udržovat mýtus, že stačí zajistit tzv. rovné hrací pole, tedy všem naměřit stejnou mírou, a zbytek se o sebe postará. Jenomže, jak víme, amatéři z Kotěhůlek nemají v Lize mistrů šanci. Politická demokracie následuje demokracii ekonomickou a už tu bylo řečeno, že nežijeme ve skutečně demokratické společnosti, když většina z nás tráví většinu času v diktaturách (školy, firmy, státní organizace fungují ze žluto–oranžové pyramidální úrovně). 

Přestože je ekonomická moc v našem systému klíčem k pochopení toho, kdo nám de facto šéfuje, nehovoříme o ní. Ve společnosti není tématem. Stále se daří udržovat mýtus, že stačí zajistit tzv. rovné hrací pole, tedy všem naměřit stejnou mírou, a zbytek se o sebe postará.

Pokud chceme skutečnou demokracii, tj. rovnější příležitosti pro všechny zúčastněné, a pokud se chceme ještě pokusit zvrátit nejhorší dopady klimatických změn, potom bude třeba vzít ekonomickou demokracii jako jedno z hlavních témat k diskuzi. Jak už bylo řečeno, 100 největších firem dnes může za 70 % emisí. Naďa Johanisová poukazuje na to, že větší míra ekonomické demokracie povede především k prosazování rozmanitosti – plurality – ekonomických forem, hlavně těch, které mají demokracii v DNA, jako jsou družstva, spolky, sousedské a jiné komunitní organizace. Nebylo by skvělé, kdyby byly podniky uvnitř alespoň tak demokratické, jako je v některých ohledech stále ještě naše společnost? Když si v občanském životě umíme rozhodnout o tom, co, kdy, kde, jak nebo s kým budeme dělat, tak proč by to měl za nás v práci rozhodovat někdo jiný jenom proto, že ho v organizačním schématu někdo namaloval výš? Nebo si představte, že bychom měli možnost nakupovat nejen ve velkých supermarketech, ale i v malých rodinných prodejnách, že by zase nebyl problém sehnat milého, šikovného a dostupného řemeslníka, že by bylo pekařství, kavárnička nebo hokynářství na každém kroku, a že bychom se v těchto místech znovu mohli potkávat s lidmi. Představte si, že by bylo možné snadno, bez složitých administrativních obstrukcí a potřeby obřího kapitálu, obchodovat jeden s druhým tak, jak je to běžné v Maroku a mnoha dalších podobných zemích. Nebylo by skvělé, kdyby bylo možné nebýt pouhým pod-daným spotřebitelem nebo závislým zaměstnancem, ale i nezávislým producentem, a to i v případě, že člověk nemá kapitál FC Barcelony, právnické vzdělání, manšaft pomocníků, armádu lobbistů a mocnou PR agenturu? Naďa Johanisová o tom uvažuje takto: „Vstup do podnikání mohou usnadnit různé instituce, poskytující levné kapitály, resp. výrobní prostředky. Třeba obecní inkubátory: prostory, kde si může začínající podnikatel zařídit dílnu. Nebo obecní pronajímatelné kuchyně, kde lze vyrábět marmelády na prodej. Nebo nadace, které pronajímají půdu začínajícím zemědělcům, kteří se zavážou hospodařit šetrně k přírodě. Samozřejmě, důležitý je nejen přístup ke kapitálům, ale i možnost odbytu. I zde by mohly pomoci veřejné politiky a legislativa, umožňující veřejné zakázky cílené na místní a drobné podnikatele.“

Pokud chceme skutečnou demokracii, tj. rovnější příležitosti pro všechny zúčastněné, a pokud se chceme ještě pokusit zvrátit nejhorší dopady klimatických změn, potom bude třeba vzít ekonomickou demokracii jako jedno z hlavních témat k diskuzi.

Podtrženo, sečteno: Čím míň demokracie ekonomické, tím míň té politické, nebo jinými slovy: Čím víc ekonomické diktatury, tím víc je i té politické. Čím větší firma, tím větší je její ekonomická a následně i politická moc. 

Už chápete, kde se bere veškerá ta byrokracie dusící drobné podnikatele?

Už chápete, proč při krizích jako byla ta finanční v roce 2008 nebo ta koronavirová v roce 2020 podporuje naše (a s ní i mnohé další) vláda na prvním místě ty největší firmy a ne drobné místní podnikatele? 

P.S.: Pracujeme na přípravách naší konference Zpátky k jídlu 30.9. v Zemědělském muzeu v Praze. Buďte u toho s námi! Se stejnou pílí se snažíme šířit nutnost podpory drobných místních podniků. Souzníte-li, prosím, pomozte nám s tím. Díky. Tomáš Hajzler

P.S2.: Na nouzovystavpodnikani.cz najdete číslo tzv. sociálního fondu, na který můžete poslat libovolnou částku na podporu českých drobných místních podniků. Pokud jste, na druhou stranu v nouzi, můžete požádat z tohoto účtu o dar.