Když se dva pohádají aneb pět kroků, jak řešit konflikty mezi dvěma lidmi
Podruhé za dobu, co existuje Slušná firma (jako společenství českých a slovenských firem, které spojují síly, aby přispěly ke změně toho, jak se u nás podniká) jsme nyní v situaci, kdy se dva naši členové dostali do konfliktu, který se nyní vyhrotil tak, že už se ti dva nechtějí vidět.
Asi je třeba říct, že tam, kde o něco jde, je konflikt naprosto normální. Dá se proto usuzovat, že podobnou situaci neřešíme naposled. Bohužel tradiční výchova ani škola nás podobné situace učila řešit buď útokem nebo útěkem, a tak jsem k tomu sepsal krátký text o tom, proč od těchto střetů neutíkat a jak je řešit. Třeba si z toho někdo něco vezme pro své vztahy doma, v práci či kdekoli jinde a my ve Slušné firmě se budeme mít k čemu odkazovat.
Poněvadž se jedná o citlivé téma, s dovolením změním jména zúčastněných a neuvedu ani jména firem, které zastupují.
To, že si dva nerozumí je normální. To, že si porozumí, je zázrak.
No a co se tedy stalo? František a Jan se pustili do spolupráce, kterou Jan po nějaké chvíli ukončil bez jakéhokoli peněžního vyrovnání a František se nyní cítí podvedený.
Zdá se mi, že ti dva se spolehli na to, že se znají, důvěřují si, a snad se i spolehli na to, že jsou společně v jednom spolku, který ctí určité hodnoty, a že by tedy mělo být přeci naprosto jasno. Možná proto si na úvod nevyjasnili svá očekávání: Neřekli si, co kdo a za kolik udělá, tj. i zda to bude práce honorovaná či kamarádská/dobrovolnická.
Za mě je to běžné nedorozumění, ke kterým dochází dnes a denně i v tzv. “lepších rodinách”. Nikdo vůči tomu nejsme imunní, neboť jednu realitu vnímá tisíc lidí tisíci možnými způsoby.
Franta si to chtěl s Janem vyjasnit, ale Jan schůzku odmítl. Franta se proto obrátil na nás, na poradní skupinu Slušné firmy (skupina jedenácti zástupců členských firem, kteří spolu-rozhodují o přijetí nových členů a spolu-řídí chod spolku). Já osobně jsem se schůzku pokoušel navrhnout neúspěšně dvakrát – ať už ve třech (Jan, Franta a já) nebo ve více lidech (Jan, Franta a kdokoli by chtěl z poradní skupiny), neboť si myslím, že virtuálně, tj. po mailech, chatech nebo skajpech je vyjasnění si nedorozumění nemožné. Jsou k tomu nutní celí lidé se všemi svými smysly.
Máloco zblíží dva lidi jako vyřešený konflikt. Máloco umí mezilidský vztah zabít dokonaleji než konflikt nevyřešený.
Protože se nám schůzka na živo nepodařila, navrhl jsem, že sepíšu tento text jako informaci nám všem ostatním a navrhnu postup řešení pro příště. Záleží mi na tom převelice, neboť v minulosti jsme tu už podobný konflikt mezi členy měli a já ho tehdy vyřešil prachmizerně.
Můj návrh, jak do budoucna podobné konflikty řešit, je tento:
- Nepustit se do žádného projektu bez vyjasnění toho, co, kdo, kdy a za kolik udělá – osobně odmítám právníky (neboť ti nastupují zpravidla až, když lidé selžou), ale shrnout mailem, co jsme dohodli ústně a dali si na to ruku, považuji za absolutně nezbytné při spolupráci i mezi blízkými přáteli. Jedna věc je, že se máme rádi. Druhá věc je, že spolu-pracujeme, abychom něčeho dosáhli. Tyto dvě roviny není možné míchat a nad vyjasněním mávnout rukou jenom proto, že jsme kámoši, je pošetilé.
- Uvědomit si, že skutečnost vnímáme každý přes filtry své výchovy a osobnosti. Každý jsme četli jiné knihy, cestovali do jiných zemí, věnovali se jiným aktivitám, s jinými lidmi. Neslyšíme ušima, nevidíme očima, ale svými mozky. Zákonitě skutečnost chápeme každý po svém.
- Když dojde k nejasnostem (v přírodě je pravidlem, že modrá, jasná obloha se pravidelně zatáhne, zšedne, zabouří,… člověk jako součást přírody není výjimkou), je třeba zasednout (vždy osobně, mezi čtyřma očima) a začít vyjasňovat. Jak? Nasloucháním, tj. aktivní snahou porozumět jeden druhému. Při tom je nezastupitelným pomocníkem tzv. indiánská mluvící hůlka (kdo neznáte, vygůglujte).
- Ochotě se sejít může pomoci vědomí, že nic lidi tak nezbližuje jako vyřešený konflikt. Na druhou stranu, konflikt nevyřešený umí vztah zabít lépe než cokoli jiného. V dnešní “tekuté době”, která stojí na jednorázovosti, nám “vyhazování” čehokoli, tedy i vztahů, divné nepřijde. Není to ale tak dávno, kdy bylo normální to, že co se rozbilo, to se opravilo – tj. i vztahy. Jednorázovost mezi principy našeho spolku rozhodně není, a tak prosím, co jde, opravujme. Naštěstí mezilidské vztahy nejsou moderní elektronika a opravit se proto dají.
- Pokud se vám nepodaří vyjasnit konflikt ve dvou nebo se na to necítíte, obraťte se prosím na poradní skupinu tak, jak to udělal František a domluvíme moderovanou schůzku na stejném principu jako bod 3, tj. pokusíme se maximálně pochopit oba pohledy a najít, zda a jaké to má řešení.
Moc prosím, abychom udělali, co je v našich silách a předešli další situaci, kdy se jeden či obě strany odmítají sejít a řešit situaci vlastně nechtějí.
Proč? Protože lidský život je krátký a protože jsem přesvědčený, že máme tolik závažných věcí na řešení, že se musíme naučit konflikty řešit podobně jako to umějí například ve vrcholovém sportu. Představte si, že jste na hřišti, máte nějakých 90 minut na to, abyste uhráli skóre a jeden háč šlápne druhému na nohu. Co uděláte? Urazíte se a řeknete, že s ním už nebudete hrát? Utečete ze zápasu? Vytlačíte ho z hřiště? Dáte mu přes držku? Ani jedno! Prostě hrajete dál, jak nejlíp umíte, neboť cítíte zodpovědnost vůči manšaftu a víte, o co vám společně jde. Až po zápase se s dotyčným domluvíte, kdy si na váš “konflikt” sednete, abyste si vyjasnili, jak to s tím šlapáním bylo a dál bude.
Ekologická krize a technologický rozvrat změní naše životy k nepoznání. Většina z nás, jak jsme tady, to zažijeme a přijde to dřív, než si myslíme. Čím líp se propojíme, tím větší šanci máme přispět k řešení – ať už tak, že jeden pomůže druhému nebo tak, že se společně uděláme, co je v našich silách. Jinými slovy, na patlání se v tom, kdo komu jak moc ublížil nemáme čas. Je třeba vyjasnit, oklepat se a jedeme dál. Úkolů máme víc, než kolik máme kapacity.
Díky za snahu mi/si porozumět.
