Slova nebo skutky?

TED jsem objevil před jedenácti lety na Havaji. Tehdy jsme tam po večerech uchváceně hltali jednu „myšlenku hodnou šíření“ za druhou. Od té doby je TED nedílnou (i když už zdaleka ne tak intenzivní) součástí mého života. TEDx jsem objevil až někdy v roce 2009 a ten pražský se stal každoročně tím, co má pevné místo v mém kalendáři. Před-minulou neděli jsem jsem tam byl opět. Zase jsem se nechal pohltit (v závěru dokonce přehltit) a blok mi přetekl myšlenkami. Do toho jsem se viděl s mnoha starými kamarády, potkal hromadu nových lidí a zase na chvíli pocítil, že změna je možná.

Pár konferencí jsem si už taky zkusil zorganizovat (např. SvobodaNaživo) – o to víc před manšaftem, který TEDex připravuje smekám. Jsem nadšený především z dramaturgie, z výběru řečníků i performerů, z provázání jednotlivých projevů s hlavní myšlenkou. V tom pražský TEDx zraje jako víno a v čem je pro mě velkou inspirací. Za to jim pokaždé děkuji.

Pražský TEDx – dle mého – zraje jako víno. Pro mě je velkou inspirací.

Kromě naděje, inspirace, mnohých AHA, radosti z blízkých lidí je ale na pražském TEDexu pokaždé jedna věc, z které mě bolí břicho. Až tak, že jsem jeden ročník vypustil… Aby mi bylo rozumět – připomínám, že každý máme své hodnoty a je tak klidně možné, že jsem ve svém vidění sám. Nejspíš ano – soudě podle toho, že jsem po každém TEDxu někoho z týmu prosil, zda by s tím mým bolavým břichem mohli něco udělat. Neudělali. Ba naopak. Rok od roku mě moje břicho, v jednom aspektu konference, bolí víc.

Ale aby bylo jasno! … já TED(x) považuji za důležitou platformu šíření myšlenek, propojování lidí a budování nového decentralizovaného světa. Záleží mi na tom, aby měl co nejširší dopad. Proto mě letos napadlo – se vším respektem k tomu, co pražský (i ty další) TEdx dělá – popsat své břicho zde do blogu. Z pohledu slušné firmy. Z pohledu slušnosti.

„Nechť se shodují slova se skutky.“ Seneca

O co jde? O to, co razil Seneca: „Nechť se shodují slova se skutky.“ O to, že moje břicho předminulou neděli bolelo tak, že se mi chvílemi chtělo odejít.

Zkusím vysvětlit…

Na pódiu se řeční o tom, že přetahování vody v PET lahvích z Maďarska do Čech a z Čech do Maďarska je nerozumné a neudržitelné. Já se raduju z toho, že na tuto hloupost dnešní doby někdo už i u nás upozorňuje (Model „německé brambory do Čech a české do Německa“ aneb přetahování jídla po planetě znamená 20% emisí CO2 – zdroj). Střih – ve vydýchaném prostoru máte brzy žízeň. Jenomže zjistíte, že máte jen dvě možnosti – buď můžete jít na toaletu ke kohoutku nebo sáhnout po jedné z tísíců miniaturních PET lahviček, které se všude okolo vás povalují. Pár hlty maďarské vody z dílny Coca-Coly, případně slazené vody s neznámým místem původu z dílny Nestlé zaženete žízeň a toxické látky typu bisfenol A či ftaláty k tomu dostanete zdarma jako bonus. Akcionáři Nestlé a Coca-Coly vám zatleskají – 950 lidí za den už něco vypije. Chce se mi brečet.

“Mám vyřídit, že jste čuňata, že netřídíte odpad.” zazní zanedlouho potom z pódia, z úst moderátora Tomáše Šebka. Když někdo mluví o „třídění odpadu“ nebo dokonce o „recyklaci“ vybavím si vždy slova Williama McDonougha, spoluautora knihy Cradle to Cradle: „Recyklace je aspirin, který má zmírňovat slušně velkou kocovinu, kterou přináší . . . nadměrná spotřeba.“ Vím, většina našinců považuje třídění odpadků za vrchol ekologického cítění a nevidí na ní nic závadného. Valnou většinu ani ve snu nenapadne, že kdyby odpadky na prvním místě nevytvářeli, nemuseli by pak nic třídit.

Vím, většina našinců považuje třídění odpadků za vrchol ekologického cítění a nevidí na ní nic závadného. Valnou většinu ani ve snu nenapadne, že kdyby odpadky na prvním místě nevytvářeli, nemuseli by pak nic třídit.

Čas jde dál a já poslouchám, že jedno nové tričko = 25 vylitých van (cca tolik vody se na jeho výroby spotřebuje), a že když si ho kupujeme, je v něm navíc ještě 200 toxických chemikálií…(k tématu např. zodpovednetriko.cz). Poslouchám Kamilu zatímco mi u nohou leží propagační textilní taška (černé – té nejtoxičtější barvy – zdroj) s potiskem TEDx. Ráno jsme každý jednu zase dostali (Kolik já už jich doma vlastně mám?). Dnes tedy dalších cca 950 x 25 vylitých van. V situaci, kdy na mnoha místech planety voda dochází. A to se bavíme jenom o vodě…

Vrcholem pro mě byl úvódní fór Tomáše Šebka, který vyzval lidi, aby si z tašky vytáhli propagační kondom a nastrkali si do něj své mobilní telefony. Dobrý fór. A jeho cena? = 950 x vyhozený kus gumy, 950 x obal z plastu, 950 x obal z papíru = cca 3000 položek, které někdo musel vyrobit, zabalit, skladovat, transportovat.

Na výrobu jednoho nového trička se spotřebuje tolik vody, kolika naplníte 25 van.

A jako by to nestačilo, do toho všude kolem hory jednorázového nádobí. Mimochodem „nejvtipnější“ je model džusů v á la eco kelímcích z kukuřice, které nakonec ale (jak zjišťuji) končí z velké většiny v recyklačních popelnicích s názvem „plast“ – a hádejte, co se s nimi stane – rozloží se na kompostu, jak slibují nebo v malešické spalovně? Co myslíte? P.S.: Popelnice s organickým odpadem (kam tyhle kelímky patří) zde zcela chybí. Nebo je jen nevidím?

Koncept „Volte svými penězi“ zazněl na prknech TEDu nespočetněkrát (např. zde). Proč tedy volí pražský TEDx Coca-Colu, Nestlé a další anonymní korporace, když může volit místní, nezávislé k lidem a planetě šetrné dodavatele?

Co s tím tématem bezohledného pohodlí a nehorázného plýtvání souvisí, je vždy i otázka toho, proč nemůže být tedx podporovaný diváky? Proč je vždy podporovaný na prvním místě korporacemi, pro které je to vítaná příležitost vyleštit si pochroumané renomé, koupit si „odpustek„. Říkám si, proč sedím na konferenci, kde se řeční o novém světě, o světě, kde je možné žít, bez toho, že by se člověk musel neustále hnát, o dvětě skutečně svobodném a zodpovědném, který neřídí zájmy několika anonymních rodin prostřednictvím korporací, ale o světě decentralizovaných komunit, kde lidé mohou žít smysluplné a radostné životy v okruhu svých blízkých lidí. Jak mám věřit tomu, co zaznívá z pódia, když mi na krku visí logo České spořitelny, v tašce našátrám propagační propisku opět s logem České spořitelny (opět v plastovém sáčku, která navíc ani nepíše). Proč mám poslouchat, jak jsou pořadatelé vděční dobrodincům z T-Mobile nebo z Airbank a tím vlastně opět protiřečí velké části poslání TEDu. Nevidí to? Nebo tomu jen nerozumím?

Ptám se – k čemu ta záplava jednorázovosti… propagačních předmětů, vytištěných programů, jednorázových šňůrek na krk, vše dotované korporátními sponsory. Je to pro naše pohodlí a zábavu?

Tak o tom dumám a říkám si proč ta záplava jednorázovosti, propagačních předmětů, vytištěných programů, jednorázových šňůrek na krk, vše dotované korporátními sponsory. Naše pohodlí a zábava? Nebo o tom jen nepřemýšlíme? Přes milión lidí jen v naší zemičce žije pod hranicí chudoby a zdá se, že v tomto ohledu nebude líp. Spíš hůř. TED je konference, která usiluje o lepší svět (viz TED Mission). Proč tedy raději než toto nehorázné mrhání nevezmeme nějaké peníze a nevěnujeme je na projekty spojené třeba s chudobou? Proč jdu na TEd a mám pocit, že jsem (vyjma obsahu) na nějaké obyčejné  HR konferenci (tam jsem totiž zvyklý, že mi vždy strkají propagační tašky, trička, letáky a plastové lahvičky)?

Bylo by možné, aby byl tedx podporovaný diváky a ne korporacemi, pro které je to jen příležitost vyleštit si pochroumané renomé?

Na našich Svobodách Naživo to šlo, musí to jít i tady. Vstupenka není levná a 950 lidí není málo na to, aby se to zaplatilo. Proč nejsou na stolech džbány s kohoutkovkou? Proč jsme nedostali mailem prosbu, ať si přineseme svůj hrníček? Proč nejíme z porcelánu či skla? Na Svobodě Naživo jsme si nádobí relativně jednoduše pronajímali. Proč si z každého TEDexu odnáším hromadu nepotřebných propagačních předmětů – už jenom těch šňůrek, které jsem ze všech českých TEDxů nasbíral. Co s nimi mám dělat? Vyhodit? Dle mého hodnotového žebříčku i dle definice projektu Slušná firma (zde) tohle má ke slušnosti, jako jedné ze základních ctností, daleko.

„Nechť se shodují slova se skutky.“ pravdu měl ten Seneca. Zeptejme se dětí, co berou v potaz, když se slova liší od toho, co se dělá.