Zbrojařský průmysl vidí v konfliktu na Ukrajině příležitost, ne krizi

Před devatenácti dny se nám za humny rozhořela válka. Správně kritizujeme kremelskou propagandu za to, že běžný Rus se doma o válce nic nedozví. Pokud chceme opravdu porozumět tomu, co a hlavně proč se na Ukrajině stalo, je třeba podrobit kritice i naší propagandu. Příběh, který o válce a jejích příčinách vypráví naše mainstreamová média, totiž není ani zdaleka úplný.
Pokud tuto válku přežijeme, je to naše možná už poslední šance dát výhybku destrukci, ke které směřujeme. Abychom přispěli k lepšímu uchopení příčin, nechali jsme přeložit dva důležité texty ze serveru Truthout s informacemi, které by neměly minout nikoho, kdo chce tuto nesmyslnou (přitom však zcela logickou) válku zastavit.
V této eseji si přečtěte, jakou roli v této válce sehrály a dále sehrávají nadnárodní zbrojní korporace. V druhém textu přinášíme rozhovor s, dnes pravděpodobně nejvlivnějším žijícím, intelektuálem, Noamem Chomskym, který vysvětluje, co válce předcházelo a jak snadné bylo se jí vyhnout.

V únoru obletěl svět snímek ruského prezidenta Vladimíra Putina, jak shrbeně sedí u čtyřmetrového stolu s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Zprávy o obřím stole a opulentní sedmichodové večeři připomínaly povídky Lewise Carrolla. Jejich setkání však bylo přímo smrtelně vážné. Macron přijel, aby probral eskalující krizi na Ukrajině a hrozbu války. Jednání nakonec ztroskotala na bodu rozšiřování Severoatlantické aliance (NATO) a kromě této bizarní fotografie nepřinesla nic.

Tato schůzka byla surreálná také z dalšího důvodu. V uplynulém roce vedl Macron, hlavní mírový vyjednavač Evropské unie (EU), ambiciózní kampaň prodeje zbraní, přičemž využíval napjatou situaci ve prospěch francouzského obchodu. V oborovém tisku se dokonce objevily zprávy, že zamýšlel prodávat stíhačky Rafale na Ukrajinu a dobýt tak „někdejší baštu ruského průmyslu“.

Macron není jediný. Dodavatelé zemí NATO otevřeně vítají krizi na Ukrajině jako vynikající obchodní příležitost. V lednu Greg Hayes, CEO firmy Raytheon, hovořil o „napětí v Evropě“ právě takto, tedy jako o příležitosti. „Očekávám, že to pro nás bude znamenat přínos,“ řekl. Podobně vyzdvihl přínosy „velkého soupeření o moc“ v Evropě svým akcionářům rovněž Jim Taiclet, CEO firmy Lockheed Martin.

Dne 24. února odstartovalo Rusko invazi na Ukrajinu. Začalo ostřelovat města těžkými zbraněmi a přes hranice vyslalo své vojáky. Nebe nad ucpanými Kyjevskými silnicemi, po nichž se civilisté pokoušeli z hlavního města uprchnout, naplnil hluk aerodynamických třesků prolétajících stíhaček. Do nebeských výšin vystřelila rovněž hodnota akcií zbrojařských firem.

Stupňující se konflikt na Ukrajině výrazně posiluje moc militarismu a vliv zbrojařských dodavatelů. Bezohledná honba za dalšími trhy – spojená s imperialismem – stála za rozšiřováním Severoatlantické aliance a zároveň podněcovala válečné konflikty od východní Evropy až po Jemen.

Jak prodat NATO

Kořeny současného konfliktu s Ruskem sahají do doby po skončení studené války. Pokles výdajů na zbrojení znamenal ztráty pro výrobce zbraní ve Spojených státech i v dalších členských státech NATO. V roce 1993 svolal William Perry, tehdejší náměstek ministra obrany, chmurné setkání se špičkami zbrojařského průmyslu. Lidé z oboru ji nazvali „poslední večeří“. V tíživé atmosféře při ní Perry informoval své hosty, že blížící se dopady na vojenský rozpočet USA budou vyžadovat konsolidaci zbrojařského odvětví. Následovala vlna horečných fúzí a převzetí s tím, jak firmy jako Lockheed, Northrop, Boeing a Raytheon získávaly nové síly a menší podniky scházely na úbytě poválečného nedostatku.

S klesající poptávkou na domácí půdě se zbrojaři začali tlačit na nové zahraniční trhy. Do jejich hledáčku se dostaly především země bývalého sovětského bloku a východní Evropa pro ně byla novým územím zralým na dobytí. „Firma Lockheed se začala zajímat o Polsko hned po pádu berlínské zdi,“ vzpomíná veterán prodeje Dick Pawlowski. „Zástupci zbrojařů se to ve všech těchto zemích přímo hemžilo.“ Zbrojaři byli těmi, kdo nejagresivněji lobbovali za rozšiřování NATO. Tento bezpečnostní deštník nebyl jen pouhou impozantní aliancí, nýbrž také lákavým trhem.

Lobbisté však čelili jedné zásadní překážce. V roce 1990 přislíbil ministr zahraničí USA James Baker sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi, že když povolí sjednocenému Německu přistoupit k NATO, tak v budoucnu se tato organizace nerozšíří „ani o píď dál na východ“. Přesto naděje lobbistů neumíraly. Sovětský svaz se záhy rozpadl, zvítězil triumfalismus z dob studené války a zájmové skupiny začaly tlačit na další rozšiřování aliance. „Výrobci zbraní vidí v NATO zlatý důl,“ hlásal titulek článku v deníku The New York Times v roce 1997. Pozdější zprávy deníku uváděly (zde), že „rozšíření Severoatlantické aliance – napřed o Polsko, Maďarsko a Českou republiku a následně možná více než tucet dalších zemí – by pro zbrojaře otevřel nové a velmi lukrativní trhy“.

Noví členové aliance znamenali nové klienty. A od svých nových členů by NATO doslova vyžadovalo, aby nakupovali západní vojenské vybavení.

Lobbisté zaplavili Washington, kde pořádali pro zdejší zákonodárce vpravdě královské hostiny. Viceprezident firmy Lockheed Bruce Jackson (zde) se stal předsedou zájmové skupiny při Americké komisi pro rozšíření NATO. Jackson vzpomínal na opulentní hostiny, jež pořádával v honosném sídle významné členky republikánské strany Julie Finleové, které se mohlo chlubit „bezednými zásobami vína“.

Poválečná expanze znamenala přínos pro zbrojaře jak v podobě dalších odbytišť, tak podněcováním konfliktu s Ruskem.

„Naším hlavním úkolem bylo informovat Senát o NATO,“ řekl žurnalistovi Andrewovi Cockburnovi zde. „Každý večer jsme pozvali čtyři až pět senátorů a popíjeli s nimi Juliino víno.“

Tlak lobby byl neúprosný. „Těmi nejzainteresovanějšími korporacemi jsou zbrojaři, jelikož mají na celé věci přímý zájem,” poznamenal rumunský ambasador Mircea Geoană zde. Bell Helicopter, Lockheed Martin a další firmy dokonce přímo financovaly rumunskou lobby během snah země o přistoupení k NATO.

Nakonec političtí činitelé porušili slib daný Gorbačovovi a v roce 1999 do NATO přijali Polsko, Maďarsko a Českou republiku. Během slavnostního ceremoniálu je tehdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová (zde) – která přímo spolupracovala s Jacksonovou kampaní – uvítala srdečným „aleluja“. Bylo neblahým znamením, že samotný strůjce studené války George Kennan předpovídal do budoucna katastrofu. „Takovéto rozhodnutí s největší pravděpodobností podnítí nacionalistické, protizápadní a militaristické tendence v ruských postojích,“ varoval Kennan (zde).

Naslouchal mu málokdo. Bývalý náměstek ministerstva obrany USA Chas Freeman (zde) popsal mentální rozpoložení tehdejších politických činitelů: „Rusové jsou na lopatkách, tak si do nich pojďme ještě kopnout.“ Opojen vítězstvím byl Jackson podobně útočný: „»Nasrat Rusku« je staré, dobré a hrdé nastavení zahraniční politiky USA.“ (zde) Později se stal předsedou Komise pro osvobození Iráku, která vydláždila cestu pro invazi v roce 2003, jež představovala největší milodar, jaký v živé paměti zbrojaři dostali.

V průběhu dvou dekád se k NATO připojilo 14 zemí střední a východní Evropy (zde). Původním cílem existence této organizace bylo vytyčit hranice Sovětského svazu, ale představitelé Ruska nyní znepokojeně sledovali, jak se tyto hranice posouvají. Poválečná expanze znamenala přínos pro zbrojaře jak v podobě dalších odbytišť, tak podněcováním konfliktu s Ruskem.

Terč Ukrajina

Napětí přešlo do nové fáze v roce 2014, když Spojené státy podpořily sesazení ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče. Ten se stavěl proti členství Ukrajiny v NATO a ruští představitelé se obávali, že jeho nástupce by mohl zemi posunout pod tento strategický deštník. Namísto toho, aby vláda prezidenta Obamy tyto jejich obavy rozptylovala, vmanévrovávala Ukrajinu do sféry svého vlivu. Náměstkyně ministerstva zahraničí USA Victoria Nulandová koordinovala změnu režimu na Ukrajině s nestydatým sebevědomím. Nulandová otevřeně zásobovala protestující sladkostmi a později zakončila diplomatickou výměnu názorů dovětkem „nasrat EU“ (zde). Když povstání na Ukrajině vrcholilo, připojil se k demonstrujícím také americký senátor John McCain (zde). Obklopen vůdčími osobnostmi fašistické strany Svoboda obhajoval McCain změnu režimu a prohlásil: „Amerika je s vámi.“

Tou dobou už noví členové NATO nakoupili od USA zbraně v souhrnné hodnotě téměř 17 miliard dolarů (zde) . V zemích východní Evropy vyrostla řada vojenských zařízení, včetně šesti velitelských stanovišť NATO (zde). Z obavy před dalším rozšiřováním provedlo Rusko anexi Krymského poloostrova a intervenci v oblasti Donbasu, což dále vystupňovalo urputný a nekonečný válečný konflikt.

Shrnuto a podtrženo – Saúdy vedená koalice dotuje vojenské posilování NATO, zatímco Západ podněcuje válku v Jemenu.

Mluvčí NATO prohlašovali, že tato krize je oprávněným důvodem pro rozšiřování. Ve skutečnosti však bylo rozšiřování NATO klíčovým podněcovatelem této krize. A její další prohlubování bylo „dárečkem“ pro zbrojaře. V průběhu pěti let narostl export hlavních zbraní ze Spojených států o 23 procent, zatímco francouzský vývoz vystřelil o 72 procenta na úroveň nevídanou od dob studené války (zde). Evropské výdaje na zbrojení také mezitím dosáhly rekordních výšin (zde).

S postupující eskalací napětí přicházel vrchní velitel NATO Philip Breedlove (zde) se stále hrozivějšími zprávami, které postupně nafukoval až do té míry, že o Rusku mluvil jako o „dlouhodobé existenční hrozbě pro Spojené státy“. Breedlove dokonce falšoval informace o pohybech ruských sil v průběhu prvních dvou let konfliktu a zároveň s kolegy vymýšleli taktiky, které by „vybídly, přesvědčily nebo dotlačily USA k reakci“. Jeden z výše postavených pracovníků Brookings Institution (zde) došel k závěru, že Breedlove se pokoušel „dohnat Evropany k navýšení výdajů na obranu“.

A v tom také uspěl. Stockholmský Mezinárodní institut pro výzkum míru (zde) zaznamenal výrazný nárůst vojenských výdajů v Evropě – přestože v Rusku byla v roce 2016 vynaložena pouhá čtvrtina rozpočtu evropských členů NATO. Toho roku generál Breedlove rezignoval na svůj post a následně se stal členem radikálního think tanku Center for a New American Security, štědře financovaného zbrojaři.

Závody ve zbrojení pokračují. Poté, co vyjednávání v Evropě uvázla na mrtvém bodě, uznalo Rusko dvě separatistické republiky v Doněcké oblasti. Aby obhájil svou krvavou vojenskou operaci, Putin křivě obvinil ukrajinské úřady z genocidy (zde). Jeho cíle však byly geopolitické. „Je faktem, že za posledních 30 let jsme se trpělivě pokoušeli o dohodu s vedoucími zeměmi NATO,“ řekl. „V reakci na naše návrhy jsme se téměř bez výjimky setkávali buď s cynickým šálením a lhaním nebo s pokusy o nátlak či vydírání, zatímco se Severoatlantická aliance dál rozšiřovala navzdory našim protestům a znepokojení. Její válečná mašinérie je na pohybu a, jak jsem řekl, přibližuje se až těsně k našim hranicím.“

Při pohledu zpět se tři dekády zbrojařského lobbování ukázaly být až smrtelně efektivní. NATO proniklo do většiny východní Evropy a vyprovokovalo válku na Ukrajině – což je jen další příležitost pro zisky. Členové aliance aktivovali článek 4 (zde),smlouvy o NATO, začali mobilizovat jednotky, zvažovat možnosti odvety a posouvat se blíže k pokraji Armagedonu.

Přesto navzdory nárůstu vojenských rozpočtů potřebovali evropští zbrojaři – podobně jako jejich kolegové z USA – zahraniční trhy, aby překonali fiskální překážky a problémy s náklady na výrobu. Potřebovali klienty, kteří by zajistili peníze na posilování armádních výdajů jejich vlastních zemí. Potřebovali, aby války v cizině financovaly jejich vlastní výdaje na obranu.

Jemen v plamenech

Výrobci zbraní našli v Jemenu dokonalou obchodní příležitost. V roce 2011 zde lidová revoluce svrhla Alího Abdalláha Sáliha, který zde držel moc po dvě desetiletí. Jeho kumpán, Abd Rabú Mansúr Hádí, se v následujícím roce stal prezidentem poté, co snadno vyhrál volby. Aby ne, jako jediný kandidát (zde). Po intrikách elit jej svrhlo povstání v roce 2015.

Toho roku se králem Saúdské Arábie stal princ Salmán, ale moc se soustředila do rukou jeho syna Muhammada bin Salmána, který se obával, že toto povstání vytrhne Jemen ze saúdské sféry vlivu.

O pár měsíců později následovala invaze sil koalice vedené Saúdy, která zemí vyryla krvavou stopu. „Neměli žádný plán,“ zdůraznil příslušník zpravodajských služeb USA (zde). „Jednoduše vybombardovali všechno, co jen vzdáleně mohlo připomínat nějaký cíl.“

Tato válka okamžitě přilákala dodavatele NATO, kteří podporovali agresory. Využívají zde přitom tohoto konfliktu pro udržování výrobní kapacity, financování vývoje zbraní a dosažení úspor z rozsahu. Shrnuto a podtrženo Saúdy vedená koalice dotuje vojenské posilování NATO, zatímco Západ podněcuje válku v Jemenu.

Pomyslné otočné dveře zde nejsou jen pouhou metaforou, ale přímo zavedenou zvyklostí. Zisky firem zde přímo diktují veřejnou politiku.

Západní státníci se za čísly prodejů ženou s až zvrhlým nadšením. V květnu 2017 si Donald Trump (zde) vybral jako cíl své první zahraniční návštěvy na postu prezidenta právě Saúdskou Arábii, kde měl doladit detaily zbrojního kontraktu v hodnotě 110 miliard dolarů. Jeho zeť Jared Kushner dorazil už o něco dříve, aby zde o tomto balíčku vyjednával. Když si saúdští představitelé stěžovali na cenu radarového systému, Kushner okamžitě volal šéfovi firmy Lockheed Martin, aby domluvil slevu. V následujícím roce Muhammad bin Salmán navštívil ústředí této firmy při své nabité návštěvě Spojených států. Mladého prince při ní vítali zbrojaři, hollywoodští magnáti, a dokonce i Oprah Winfreyová (zde).

Američané však nebyli jediní. Koalice pod vedením Saúdů je také největším trhem pro zbrojaře z Francie a dalších členských států NATO. Jak vysvětlilo francouzské Ministerstvo ozbrojených sil zde , export je „nezbytný pro zachování a vývoj francouzské obranné technologické a průmyslové základny“. Jinými slovy – členové NATO, jako je například Francie, exportují válku, aby si zachovali schopnost ji vést.

Prezident Macron odmítá, že by tato koalice – impozantní aliance, která zahrnuje Saúdskou Arábii, Egypt, Jordánsko, Spojené arabské emiráty, Kuvajt, Bahrajn, Katar, Súdán a Senegal – používala francouzské zbraně. Statistiky ovšem naznačují něco jiného. Mezi roky 2015 a 2019 vydala Francie exportní licence v hodnotě 14 miliard euro Saúdské Arábii (zde) a v hodnotě 20 miliard euro Spojeným arabským emirátům. CEO firmy Nexter Systems Stéphane Mayer (zde) si pochvaloval výkony tanků typu Leclerc v Jemenu a chlubil se, že „udělaly hluboký dojem na vojenské špičky celého regionu“. Stručně řečeno, zatímco francouzský prezident popírá, že by koalice v Jemenu používala zbraně pocházející z Francie, francouzští výrobci zbraní zmiňují jejich efektivitu v tomto konfliktu při vychvalování svého zboží. Podle zprávy Amnesty International Macronova vláda o své exportní politice systematicky lhala. Francouzští úředníci si přitom vedli neveřejné „velmi přesné záznamy francouzského vojenského vybavení nasazeného v kontextu tohoto konfliktu, včetně munice“ (zde).

Nedávno se Macron stal jedním z prvních hlav států zde, které se s Muhammadem bin Salmánem setkaly po zavraždění žurnalisty Džamála Chášukdžího. Podobně jako návštěva prezidenta Trumpa byl i Macronův diplomatický výlet ve skutečnosti obchodní cestou. Macronovi se nakonec podařilo Spojeným arabským emirátům prodat 80 stíhaček typu Rafale. CEO jejich výrobce, firmy Dassault Aviation (zde), nazval tento kontrakt „nejdůležitějším v historii francouzského vojenského leteckého průmyslu“, který měl pro pilíř jeho průmyslové základny zajistit práci na celých šest let.

Francouzská politika je zde typickým příkladem toho, jak se členové NATO v Jemenu angažovali. Zatímco veřejně válku pranýřovali, mohli se všichni západní zbrojaři (zde) přetrhnout, aby prodali své zboží těm, kteří ji vedli. Španělské úřady (zde) falšovaly oficiální dokumenty, aby zakryly stopy po vývozu smrtících zbraní. Velká Británie (zde) opakovaně porušovala své vlastní zbrojní embargo. A Spojené státy (zde) také nerespektovaly exportní stop.

Tuto válku využívají dokonce i východoevropské členské země NATO. Zatímco se vybavují zbraněmi ze Západu, zbavují se zastaralého materiálu pocházejícího ještě ze sovětské éry právě na odbytišti Středního východu. Od roku 2012 do července 2016 do této oblasti vyvezly státy východní Evropy (zde) vojenské vybavení v hodnotě přinejmenším 1,2 miliardy euro.

Ironií je, že přední příčku mezi těmito východoevropskými exportéry zaujímá Ukrajina. Zatímco Západ překotně vyzbrojuje Kyjev, místní vládnoucí třída rozprodávala zbraně na černém trhu. Podle výsledků parlamentního šetření se jen mezi roky 1992 a 1998 z Ukrajiny ztratilo vojenské vybavení v hodnotě závratných 32 miliard dolarů (zde), když místní oligarchové vyplenili vlastní armádu. Za posledních třicet let dodávali zbraně všem, od Iráčanů přes Taliban po extrémistické skupiny napříč celým Středním východem. Dokonce i bývalý prezident Leonid Kučma (zde), který vedl mírová jednání v Doněcké oblasti, nelegálně prodával zbraně, když byl ještě v úřadě. Později byl francouzskými úřady vyšetřován bývalý ředitel státního zbrojařského koncernu Dmitrij Peregudov (zde), který si měl na pochybných provizích z prodejů přijít na 24 milionů dolarů. Peregudovovou rezidencí byl zámek s vinicemi, z něhož spravoval také rozsáhlé majetky získané za léta působení ve státní správě.

Vojenští vůdcové

Kučma a Peregudov tu nejsou žádnými výjimkami. Korupce je hluboce zakořeněná (zde) v tomto odvětví, které se spoléhá na příslovečné otočné dveře, tedy praxi následného zaměstnávání úředníků ve firmách, s nimiž jednali, když byli ještě na své pozici ve veřejné správě. Pomyslné otočné dveře zde nejsou jen pouhou metaforou, ale přímo zavedenou zvyklostí. Zisky firem zde přímo diktují veřejnou politiku. Jejich neustálý pohyb představuje projev sociální reprodukce elity, která má své sídlo na olympu globálního vojensko-průmyslového komplexu. Mocní působící v roli prostředníků, od francouzských Mitterandů a Chiraců (zde) přes britské Thatcherové (zde) a Blairy (zde) po španělské Gonzálese (zde) a Bourbony (zde) , ti všichni měli osobní zisk z obchodu se zbraněmi.

Ve Spojených státech toto odvětví zaměstnává okolo sedmi set lobbistů (zde). Téměř tři čtvrtiny z nich dříve pracovaly pro federální vládu – což je nejvyšší číslo ze všech oborů (zde). Jen v roce 2020 vynaložila tato lobby 108 milionů dolarů (zde) a řady jejích zaměstnanců se dále rozrůstají. Za posledních 30 let rezignovalo na svou funkci přibližně 530 pracovníků Kongresu (zde) působících v nejrůznějších komisích spojených s vojenstvím a zbraněmi, aby následně přešli do služeb zbrojařských dodavatelů. Veteráni z oboru jsou silně zastoupeni rovněž v Bidenově vládě, včetně ministra obrany Lloyda Austina, dříve působícího ve firmě Raytheon.

Otočné dveře ovlivňují složení sboru představitelů státu a zároveň podrývají jeho morální legitimitu. S tím, jak se na různých postech střídají zástupci elit, dochází k odizolování tvorby politik od demokratických vstupů, k pošpiňování vlády korupcí a k zaměňování státních zájmů se zájmy soukromých korporací. Před rokem 2005 odcházelo 80 procent (zde) armádních generálů o hodnosti generálporučíka a vyšší ve výslužbě působit do některé ze zbrojařských firem, a to navzdory platným předpisům. (Zákon o národní obraně NDDA zakazuje nejvyšším důstojníkům působit ve funkci lobbistů po dva roky po odchodu z funkce nebo využívat osobní kontakty pro zajišťování zakázek. Jeho porušování je však v praxi nechvalně proslule časté.) V nedávné době započalo Válečné námořnictvo USA vyšetřovat několik desítek důstojníků podezřelých z korupce a nekalých kontaktů se zbrojařským dodavatelem Leonardem Francisem (zde), který při získávání kontraktů používal úplatky v horentních výších, pořádal opulentní hostiny a sexuální orgie.

Prosyceni touto korozivní kulturou dnes intelektuálové NATO otevřeně hovoří o vyhlídkách na „nekonečnou válku“. Generál Mike Holmes zde trvá na tom, že tu „nejde o prohru. Jde tu o to, nevzdávat se, přicházet s novými plány a jít za plněním cílů.“ Ti, na něž dopadají brutální reálné následky této války, by s ním asi sotva souhlasili. Podle údajů Organizace spojených národů v rusko-ukrajinské válce od roku 2014 zemřelo nejméně 14 000 lidí (zde) a více než 377 000 lidí zemřelo v Jemenu (zde).

Ve skutečnosti není doktrína nekonečné války ani tak strategií jako spíše doznáním – potvrzením existence násilného metabolismu systému, který přímo vyžaduje konflikt. S tím, jak uzavřený okruh elit podporuje rozšiřování NATO, další zbrojení a imperialismus, musíme my přijmout to, čeho se váleční vůdci obávají nejvíce – hrozbu míru.

Foto: Příslušník ukrajinských ozbrojených sil stojí před tanky 92. samostatné mechanizované brigády, zaparkovanými na základně poblíž vesnice Kluhyno-Baškyrivka v Charkovské oblasti, dne 31. ledna 2022. SERGEJ BOBOK / NEZ. FOT. GETTY IMAGES

Autor: Jonathan Ng, Originál: Truthout; Publikováno: 2. března 2022
Přeložil: Viktor Jurek

K tématu si přečtěte i: „Čemu nás učí Putin a jeho válka na Ukrajině (můj proti-válečný manifest)“ od Tomáše Hajzlera.

Podívejte se na seznam sešlostí, které se Slušnou firmou pořádáme – ZDE a přijďte o tématech naší budoucnosti diskutovat naživo. První příležitost je 6.4. v pražském centru Kotlaska, kde se budeme bavit o podnikání v časech ekologické, sociální krize a války: Svoboda v práci 3.0.

Pokud souzníte s našimi aktivitami a snahami navrátit do podnikání v Česku etiku, prosím, podpořte nás přes darujme.