Přerostlý růst: Proč úspěch měřit kvalitou života, a nikoliv hrubým domácím produktem pomocí HDP
Hlavní ekonomický proud stále razí tezi, že hospodářský růst je základ.
Zaslepeni hrubým domácím produktem (HDP) stále necháváme bohaté
bohatnout a zemi umírat. Ke zlepšení životní pohody však nepotřebujeme
další růst. Budeme-li méně pracovat, nakupovat a vyrábět a budeme-li
investovat do veřejných služeb, můžeme kvalitu života naopak zlepšit a
postavit se klimatické krizi.
Na klimatické scéně se rodí něco převratného. Už několik let se o tom šušká a vypadá to, že tyto debaty si v dalším desetiletí konečně získají patřičný prostor.
Koncem roku 2008 na sebe svou novou zprávou strhl pozornost Mezivládní panel pro změnu klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change, IPCC). Chceme-li předejít zhroucení klimatu, je podle ní nutné do roku 2030 snížit globální emise na polovinu a do roku 2050 dosáhnout neutrality. V souvislosti s tímto dramatickým vývojem už lze jen těžko něco přehnat. Nečeká se od nás nic menšího, než se jako civilizace sebrat a urychleně změnit směr našeho vývoje. Jen pro pořádek: posledních 250 let jsme budovali globální infrastrukturu pro fosilní paliva a nyní je nutné ji kompletně předělat za pouhých 30 let. Všechno je třeba změnit během pár desetiletí. Je dobré vědět, že se to týká světa jako celku nás všech. V zemích s vysokými příjmy musí tento přerod nastat mnohem rychleji, protože jsou odpovědné za drtivou většinu historických emisí. Vědci ze Stockholmského institutu pro životní prostředí odhadují, že například státy v Severní Americe a Evropě musí docílit nulových čistých emisí do roku 2030. Zpráva IPCC rozpoutala občanské přímé akce. Měsíc po jejím zveřejnění zablokovali aktivisté Extinction Rebellion pět mostů v centru Londýna a vyzvali vládu, aby neprodleně jednala a vyhlásila stav klimatické nouze. Ve Spojených státech předložila Alexandria Ocasio-Cortez plán rychlého snížení emisí pod hlavičkou Nové zelené smlouvy (Green New Deal), kterou inspirovala řadu podobných iniciativ po celé Evropě. Najednou se ocitáme v úplně novém kontextu. Tradiční pohádky o zázračné neviditelné ruce trhu, která mávnutím kouzelného proutku spasí lidstvo před klimatickou krizí, jsou ty tam. Začíná naléhavě vyvstávat potřeba konsensu: potřebujeme v nejširším měřítku koordinaci vládních aktivit.
Důkazů přibývá: nechceme-li ztratit slušné vyhlídky na udržitelné klima, musí si vysokopříjmové země osvojit post-růstové ekonomické zásady.“
Od hospodářského růstu ke všeobecné pohodě
V porovnání s dřívějším diskurzem jde o velký posun a inspirativní vizi. Ale má to háček. Vědci zabývající se klimatem varují, že národy s vysokými příjmy nemohou přejít na obnovitelné zdroje tak rychle, aby zůstaly v rámci uhlíkového rozpočtu na 1,5 °C nebo dokonce na 2 °C a dál si držely svou obvyklou míru hospodářského růstu. Proč? Protože větší růst znamená větší poptávku po energii a větší poptávka ztěžuje zavádění dostatečných kapacit pro zdroje energie obnovitelné. Podle týmu vědců ustaveného v Kanadě se požadovaná míra dekarbonizace „zcela vymyká dosažitelným možnostem” při běžných podmínkách růstu. Ve skutečnosti právě tady je zakopaný pes, proč jsme se s klimatickou krizí zatím ještě nikam nepohnuli. Za posledních 20 let jsme sice dali do chodu kapacitu 8 miliard megawatthodin nové čisté energie. Což není málo. Ale ve stejném období také šestkrát vzrostla poptávka po energii. Takže všechnu tuto čistou energii rázem pohltila nová poptávka a emise dál rok od roku rostly. Právě tvrdošíjné lpění na hospodářském růstu naše snahy vyřešit tento životně důležitý úkol zbytečně komplikuje. Je to jako bychom se do boje na život a na smrt vydali se zavázanýma očima, rukama za zády a ještě k tomu do kopce. Dobrovolně se připravujeme o šanci uspět. Důkazů přibývá: nechceme-li ztratit slušné vyhlídky na udržitelné klima, musí si vysokopříjmové země osvojit post-růstové ekonomické zásady. I když byla tato tvrzení ještě před pár lety v mainstreamových kruzích nemyslitelná, nyní na nich začíná panovat pozoruhodná shoda. V roce 2018 vyzvalo 238 vědců Evropskou komisi, aby opustila paradigma, že růst je cíl a věnovala se post-růstové budoucnosti. V roce 2019 více než 11 000 vědců z více než 150 zemí publikovalo článek, ve kterém uvádí, že se „musíme přestat hnát za růstem HDP a blahobytem a vydat se cestou udržitelných ekosystémů a zlepšení životní pohody.” Stejně tak se vyjádřili i někteří přední světoví vědci, a to včetně Václava Smila, intelektuála a oblíbence Billa Gatese. Post-růstové myšlení začíná pronikat také do politiky. Jacinda Ardern, předsedkyně vlády Nového Zélandu, v roce 2019 opanovala titulky slibem, že se vzdá růstu HDP jako cíle ve prospěch kvality života. Vedoucí představitelé Skotska a Islandu naznačili, že ji budou následovat. Tato oznámení s sebou přinesla vlnu nadšení na sociálních sítích. Lidé jsou připraveni na změnu.
Protilátkou růstu je spravedlnost
A teď přichází to nejlepší: odklon od růstu není tak divoký, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ačkoliv si ekonomové dlouho mysleli, že růst je nutným předpokladem lepšího života, ukázalo se, že pro to neexistuje žádný empirický důkaz. Od jistého bodu, který země s vysokými příjmy již dávno překonaly, se vztah mezi HDP a kvalitou člověka zcela rozchází. Důkazů přibývá: nechceme-li ztratit slušné vyhlídky na udržitelné klima, musí si vysokopříjmové země osvojit post-růstové
ekonomické zásady. Vezměme si třeba průměrnou délku života. Spojené státy mají HDP na obyvatele 60 000 dolarů, což z nich dělá jednu z nejbohatších zemí světa. Američané v USA mohou očekávat, že se dožijí 78,5 let. Desítky zemí však USA překonaly i se zlomkem příjmů v očekávané délce života. Jižní Korea má o 50 % nižší HDP na obyvatele s průměrnou délku života 82,6 let. Portugalsko má o 65 % nižší HDP na obyvatele a průměrnou délku života 81,1 let. Na stejný vzorec narážíme i v oblasti vzdělávání. Finsko má jeden z nejlepších vzdělávacích systémů na světě, přestože má HDP na obyvatele o 23 % nižší než Spojené státy. Dobře si vede také Estonsko, jehož HDP na obyvatele je o 66 % nižší. A Polsko překonává USA se svým HDP o 77 % nižším. Co tedy stojí za těmito úžasnými výsledky? Je to jednoduché: všichni investovali do vysoce kvalitní všeobecné zdravotní péče a vzdělávání. A přesně na tom záleží, pokud chceme lidem zajistit dlouhověkost, zdraví a prosperitu. Dobrou zprávou je, že to vůbec není drahé. Ve skutečnosti jsou dostupné veřejné služby výrazně nákladově efektivnější než jejich soukromé alternativy. Zatímco Španělsko utratí za zdravotní péči 2 300 dolarů na osobu, což je dost na zajištění jedné z nejvyšších očekávaných délek života na světě (83,3 let), USA utratí čtyřikrát více, aby dosáhly horších výsledků. Důvod, proč růst HDP nepřináší výsledky, které bychom snad očekávali, hledejme v odklonu jeho velké většiny přímo do kapes boháčů. Ti jsou skutečnými příjemci růstu. Ve Spojených státech se příjmy nejbohatšího 1 % od sedmdesátých let více než ztrojnásobily a v průměru vzrostly na 1,4 mil. USD. To celé v situaci, kdy se reálné mzdy obyčejných lidí v porovnání se 70. lety snížily a míra chudoby zvýšila.
Na základě těchto dat je zřejmé, že pro-růstismus [growthism] je v zásadě jen jakousi ideologií. Ideologií, která zvýhodňuje pár jedinců na úkor naší společné budoucnosti. Chce se po nás, abychom šlápli na plyn růstu se smrtícími důsledky pro naši planetu ve jménu dalšího bohatnutí zbohatlé elity. Ve skutečnosti nepotřebujeme další růst ke zlepšení kvality života. Našich sociálních cílů můžeme dosáhnout klidně hned bez jakéhokoliv dalšího růstu. Jednoduše stačí spravedlivěji sdílet to, co již máme a velkoryse investovat do veřejných statků. Ukazuje se, že spravedlnost je protilátkou na diktát růstu a taky klíčem k řešení klimatické krize.
Záměrná neefektivita
Ačkoliv je opuštění růstu HDP jako politického cíle pro začátek dobrým krokem, vědci varují, že to samo o sobě nestačí. Klíčový scénář zprávy IPCC z roku 2018 nastiňuje jedinou schůdnou cestu pro vysokopříjmové země, jak se mohou udržet pod hranicí 1,5 °C. Musí aktivně snižovat poptávku po energii. Čím méně energie použijeme, tím snadnější bude přechod na obnovitelné zdroje.
Od jistého bodu se vztah mezi HDP a kvalitou života zcela rozchází.“
Jde možná o nejdůležitější lekci, kterou nám věda o klimatu za posledních několik let předala. Ale jak na to? Úsporné žárovky nás nevytrhnou, i když taky trochu pomáhají. Panel IPCC zdůrazňuje, že účinné snižování spotřeby energie musíme hledat v průmyslu, ne v domácnostech. Jen si vybavte to obrovské množství energie, co využíváme k těžbě, výrobě a přepravě všech hmotných komodit, které ekonomika každoročně chrlí. Mluvím o hornictví, těžbě dřeva, továrnách, obalech, kontejnerových lodí, skladech, maloobchodních prodejnách a zařízeních na likvidaci odpadu. Materiálové hospodářství je obrovský stroj na pohlcování energie. Snížením materiálové „propustnosti“ naší ekonomiky – tj. množství věcí, které vyrábíme a spotřebováváme – můžeme snížit naši energetickou poptávku. Na první pohled se to může zdát nemožné. Ale opak je pravdou. Obrovská část z naší hospodářské materiální produkce se bez dalšího zase vyhodí. Firmy se v zoufalé snaze překonat hranice nasycených trhů uchylují k nejrůznějším křivolakým taktikám, aby uměle zvýšily obrat. Tak třeba fenomén opotřebení.
Když dojde na uspokojování lidských potřeb, máme tendenci považovat kapitalismus za racionální a efektivní systém. V některých ohledech je to však přesně naopak.“
Životnost domácích spotřebičů, jako jsou ledničky a pračky, se za posledních několik desetiletí zkrátila. Smartphony a notebooky jsou po několika letech nepoužitelné a výrobci natolik komplikují a předražují opravy, že nám nezbývá, než zařízení nahradit. V textilním průmyslu raketově roste produkce rychlé módy, která už po pár týdnech není „trendy”. Pak je tu reklama. Výzkum sociologů z USA ukázal, že výdaje na reklamu mají přímý dopad na míru spotřeby materiálu. Čím vyšší útrata, tím vyšší spotřeba. V roce 2010 činily celosvětové výdaje na reklamu přibližně 400 miliard dolarů. V roce 2019 to bylo 560 miliard dolarů a částka pořád roste. Když dojde na uspokojování lidských potřeb, máme tendenci považovat kapitalismus za racionální a efektivní systém. V některých ohledech je to však přesně naopak. Ve snaze o bezedný růst se firmy dopouštějí záměrných neefektivit. To může být racionální z hlediska zisků, ale z pohledu lidských potřeb a ekologie je to svého druhu šílenství. Je to šílenství také z hlediska lidské práce. Uvažte ty miliony hodin spálených výrobou věcí navržených tak, aby se v zápětí rozbily a věcí, které lidé v první řadě ani nepotřebují. Nemusí to tak být. Můžeme uzákonit dlouhodobou záruku, právo na opravu nebo povinný režim zpětného odběru. Můžeme regulovat výdaje na marketing a můžeme osvobodit veřejné prostory od reklamního smogu, který nás zaplavuje výzvami, ať nakupujeme víc, online či offline. Může nám to přinést obrovské zisky. Když víme, že oblečení a chladničky a
smartphony vydrží dvakrát déle, spotřebujeme jen polovinu zdrojů. To se rovná polovině těžby, polovině lodní přepravy, polovině skladových prostor, polovině dopravy, polovině odpadu… prostě polovině energie potřebné k pohánění toho všeho. Existuje také řada dalších kroků, které můžeme podniknout. Můžeme přejít z osobních vozidel na veřejnou dopravu. Můžeme farmám a supermarketům zakázat vyhazovat jídlo. Můžeme omezit jednorázové obaly. A můžeme se rozhodnout pro redukci ekologicky destruktivních a sociálně méně potřebných průmyslových odvětví, jako jsou SUV, McMansions, plasty, zbraně či hovězí maso. Než abychom stále předpokládali, že všechny odvětví musí do nekonečna růst bez ohledu na jejich skutečnou nepostradatelnost, můžeme vést racionální diskuzi, v jakých odvětvích by mělo dojít k omezení růstu. To vše by vedlo k dramatickému snížení poptávky po energii, což by nám umožnilo snáze dosáhnout našich cílů v oblasti klimatu, aniž by byl ohrožen přístup k věcem, které potřebujeme ke kvalitnímu životu. Možná si řeknete, co se stane s pracovními místy? Nepřijde se snížením zbytečné průmyslové činnosti nárůst nezaměstnanosti? Za normálních okolností ano. Ekologičtí ekonomové však mají překvapivě jednoduché řešení: zkrátit pracovní týden. Přidejte do mixu garanci pracovního místa (nesmírně populární politika) a rázem můžeme všem zajistit jak třídenní víkendy, tak plnou zaměstnanost. Vypadlé hodiny pak můžeme nahradit zavedením týdenního životního minima či nepodmíněným základním příjmem. Rekvalifikační kurzy zase pracovníkům umožní hladký přechod od průmyslu znečišťujícího do čistšího. Tento krok je úžasný svým velkým a pozitivním dopadem na životní pohodu. Americké studie popsaly, že lidé pracující na kratší pracovní úvazek, jsou šťastnější než ti, kteří pracují na delší, a to i s ohledem na jejich příjem. A značný dopad má krok i na poptávku po energii. Pokud by Spojené státy snížily svou pracovní dobu na úroveň západní Evropy, spotřeba energie by poklesla o ohromujících 20 %. Zájem veřejnosti o post-růstovou ekonomiku se za poslední rok prudce zvýšil spolu s tím, jak se zhoršovala klimatická krize. S požáry, které pustoší Austrálii a Amazonii, se záplavami v severní Anglii a suchem, které podněcuje migraci i s rekordními teplotami spalujícími Antarktidu si lidé uvědomili, že současný stav spěje k pohromě a začínají být stále přístupnější novým myšlenkám. Počínaje rokem 2020 můžeme čekat, že se klimatické hnutí spojí s Green New Deal na vizi zcela nové ekonomiky.
Autorem je Jason Hickel, článek přeložila Michaela Krausová
Všechny předchozí díly seriálu Byznys 101 naleznete zde.
Seznam našich aktuálních setkání je zde. Přijďte debatovat.
Projekty Slušné firmy můžete podpořit zde. Každý dar pro nás moc znamená.
