Vrátka – firma, která existuje proto, aby vracela lidi do života

V dnešním blogu si přečtěte o třebíčské sociální firmě Vrátka.
Článek vznikl v rámci seriálu Příběhy z okraje, který vychází každý měsíc v Pravém domácím časopise (předplatné zde, minulá čísla zde).
Článek si můžete přečíst v červencovém vydání časopisu, stáhnout si ho v PDF (na konci blogu) nebo v nezeditované verzi zde v blogu (níže).

V každé lidské společnosti jsou lidé, kteří se do normálního, tj. většinového chodu, v důsledku svých handikapů, nedokážou zapojit. Proto dnes existují podniky, říká se jim sociální, které vznikají na první místě proto, aby se i tito lidé mohli zapojit do života. Jsou to organizace, které dokážou řešit problémy, na které mainstream nestačí, a to často velmi inovativními lidskými přístupy, které pro nás ostatní mohou být inspirací a do jisté míry i exkurzí do jedné z forem budoucnosti podnikání. V dnešních Příbězích z okraje vás chci vyprávět i třebíčské sociální firmě Vrátka. 

Silní pečují o slabé

Faktem prostě je, že v každé lidské společnosti jsou lidé silní, kteří se dokážou postarat sami o sebe a pak ale i lidé slabí, kteří se bez pomoci ostatních neobejdou. Náš druh se během stovek tisíc let vyvinul v tlupách o několika desítkách lidí, kde bylo pravidlem, že každý dělal to, v čem celku prospěl nejlépe a platilo vždy i to, že silnější pečovali o slabší. V komunitách, které žijí v souladu s přírodou to tak funguje dodnes. Silnější a schopnější se tu starají o slabší. I ten nejsilnější ví, že může onemocnět, a že až sám na stáří zeslábne, ostatní se o něho postarají. Slabší se tak na druhou stranu mohou spolehnout, že se o ně vždy někdo postará, což jim dává klid a možnost žít plnohodnotný život tím, že se v rámci možností zapojí do chodu celku. Tento princip tu byl od nepaměti, koluje nám v žilách. 

Moudrá společnost

Stará moudrost praví, že vyspělost společnosti se pozná právě podle schopnosti postarat se o své méně mohoucí a nemohoucí. Jak víme, naše většinová moderní materialistická společnost tuto moudrost mezi své hodnoty tak zcela nepřijala. Věříme, že každý jsme sám za sebe, že život je boj, a že hodnotní jsou ti, kteří se mohou “do boje o to, kdo to dotáhne nejdál” plnohodnotně zapojit. Určitě namítnete, že v systému moderního státu existují různé formy péče… ústavy, domovy seniorů, LDN-ky,… kde je o méně mohoucí postaráno. Bohužel, při bližším ohledání zjistíte, že je tu většinou postaráno pouze o materiální potřeby, a že místo plnohodnotného života se tu až příliš často spíše pře-/do-žívá. Míst, kde by tito lidé žili plnohodnotné životy je jako šafránu.

Baťovské samosprávné dílny

Mezi tato místa patří už právě zmiňované sociální podniky, např. třebíčská Vrátka. Podnik založila Zdeňka Plátová v roce 2008, sama neslyšící, která na vlastní kůži zažila, jak obtížné je s podobným hendikepem zavadit o nějakou smysluplnou práci. Dnes mají Vrátka mezi 50-60 zaměstnanci a v Třebíči provozují dvě kavárny, pekárnu, šicí dílnu, obchod s lokálními výrobky, oděvní bazar, bylinkovou zahrádku, střediska sociální rehabilitace a dvě trafiky. Všechny tyto provozy fungují do jisté míry jako baťovské samosprávné dílny, tj. zaměstnanci mají (každý v rámci svých omezení) velkou míru svobody spou-rozhodovat o tom, co, kdo, kdy, kde a s kým bude dělat.

Svobodná, terapeutická práce

Jedna z věcí, kterou nás mohou Vrátka a jiné sociální podniky naučit je to, co je to práce. Ve většinové společnosti je práce tím, co vykonáváme za účelem obživy. Není podstatné, zda je smysluplná a prospěšná, zda ji vykonáváme s lidmi, které máme rádi nebo zda můžeme rozhodovat o tom, co a jak v práci děláme. Všechny firmy, které dnes Vrátka provozují, vznikly tak, že se objevil někdo, kdo nemohl jinde najít práci. Ve Vrátkách se ho zeptali, co umí, co ho baví, jaké jsou jeho sny a také jaká má omezení. S paní, kterou bavilo šít, otevřeli šicí dílnu. S lidmi, kteří chtěli péct, otevřeli pekárnu a s těmi, kteří mají rádi kafe, kavárnu. Práce zde tak není bezduchou obživou, ale na prvním místě terapií, která má přínášet zákazníkům prospěch a zaměstnance uzdravovat.

Mimo Prokrustovo lože

Bajku o Prokrustovi znáte? Prokrustes byla postava z antiky, o které se vyprávělo, že ve svém obydlí nedaleko Atén hostí pocestné, a že pro každého má lůžko přesně na jeho velikost. Až se jednoho den provalilo, že Prokrustes je prachsprostý vrah, který malé pocestné natahuje a vysoké osekává. Od té doby se termín “Prokrustovo lože” používá jako metafora šablon, do kterých se lidé musí vejít. Moderní společnost je jich plná: povinná školní docházka, práce od po do pá, správný chlap, správná ženská,… Jenomže, lidská podstata je jiná. Velká část lidí se na prokrustova lože většinové společnosti nenatáhne či nezkroutí ani kdyby chtěla. Ve Vrátkách jich potkáte hodně. Kromě neslyšících, tu potkáte lidi s roztroušenými sklerózami, úzkostmi, fóbiemi a celou řadou různých jiných psychických a fyzických onemocnění. 

Návrat do života

Patří k rysům doby, že lidé s hendikepy jsou pro většinovou společnost jaksi neviditelní. 99% komunikace ve veřejném prostoru “propaguje Prokrustovo lože” mladých, pohledných, zdravých, movitých, věčně usměvavých lidí užívající si nějaký nový produkt, milou radovánku nebo zážitek. Freud pravil, že člověk ke štěstí potřebuje především dvě věci: milovat a tvořit. Sociální podniky existují právě proto, aby těm méně mohoucím z nás tyto dvě věci poskytly: práci ve smyslu tvorby v okruhu blízkých lidí. Vrací je tak z domácí či instutucionální izolace zpět do života, kde – často poprvé v životě – mohou tvořit něco prospěšného pro nás ostatní. Ve Vrátkách slyšíte mnoho dojemných příběhů právě o tom, že zaměstnanci tu našli smysluplnou práci, smečku blízkých lidí a často i smysl života. Ve Vrátkách jsou lidé léta, ale jsou tu i tací, kteří se zde vyučí, aby si pak třeba otevřeli vlastní podnik nebo našli jiné zaměstnání. V tomto smyslu fungují Vrátka jako to, čemu v IT říkají “inkubátor”, v tomto případě zdravějších, jistějších a spokojenějších lidí.

Inkluze a její přínosy

Sociální podniky staví na tom, čemu se ve školství říká “inkluze”. Z přírody víme, že pestřejší kultura je vždy zdravější a odolnější než monokultura. Neoddělovat lidi (ať už podle hendikepů či čehokoli jiného) znamená, že člověk pochopí, že zdaleka ne všichni se vejdeme na prokrustovo lůžko. Jiné přístupy jsou často inspirací, přinášejí nová řešení starých problémů, inkluzivní kolektivy jsou často vědomější, jsou tam pevnější vazby, více naslouchání, péče a kritického myšlení.

Zrcadlo (a-sociálnímu) podnikání 

Když je něco časté, lidská mysl to vyhodnotí jako normální. A normální je ze své podstaty neviditelné. Může to být jakkoli destruktivní, ale když se nějak chová většina, nedivíme se. A tak se dnes například nepodivujeme nad tím, že legislativou uzákoněným jediným smyslem podnikání je množení zisku pro vlastníka, a že je povoleno přenášet škody, které každé podnikání nevyhnutelně působí, na ostatní lidi a přírodu. Zákony neurčují, že podnik by měl řešit skutečné potřeby skutečných lidí a za škody způsobené podnikáním přebírat zodpovědnost. Existence sociálních podniků je tak i zrcadlem, v kterém můžeme vidět asociální a destruktivní povahu dnešního byznysu.

Zde si poslechněte rozhovor s předsedkyní Vrátek Irenou Rybníčkovou:

Ekonomika sociálního podniku

Běžný člověk by si mohl myslet, že podnik zaměstnávající znevýhodněné lidi nabízí druhořadé výrobky nebo služby. To je velký omyl! Kvalita u služeb je minimálně srovnatelná. Samozřejmě například v kavárně je tempo často pomalejší, což je ale pro řadu z nás vítaná změna oproti zběsilému tempu většinové společnosti. Kvalita výrobků je zpravidla vyšší než to, co dnes běžně kupujeme v řetězcích či velkých eshopech. Zaměstnanci jsou profíci, jen mají své hendikepy. Navíc, Vrátka (a mnohé jiné sociální podniky) působí lokálně. Sousedé tu tak slouží sousedům, z čehož plyne, že kvalita je maximální. Různé hendikepy vyžadují často víc času, někdy i pomoci. Důsledkem je to, že výrobky mohou být dražší než ty dnes běžné – vyrobené v asijských sweatshopech a jinde v globálních řetězcích. Důvodem je, že legislativa zavazuje sociální podniky platit srovnatelné mzdy za časový úsek, jakou dostávají zcela zdraví lidé. Kromě toho, sociální podniky se snaží platit důstojné mzdy, tj. peníze z kterých je možné žít. Snahou sociálních podniků, je si z co největší míry zajistit soběstačnost – tj. produkovat, co okolí potřebuje a za co tím pádem i zaplatí. Co se nepodaří vydělat vlastní činnosíi se vykrývá dotacemi a dary, ať už od státu, obce, soukromých dárců. 

Lokální “upcyklicng”

Je toho hodně, co mě ve Vrátkách nadchlo. V šicí dílně, kde vznikají parádní tašky, zástěry, penály, různé obaly, utěrky,…(co kus, to originál) šijí výhradně z už existujících, nepoužívaných materiálů. Po Třebíči se ví, že do Vrátek je možné donést obnošené šatstvo nebo třeba i doma nalezené, nepoužívané, staré látky. Oděvy se roztřídí, ty použitelné se zařadí do bazaru a ty nepoužitelné se rozpářou a přešijí na nové výrobky. Vzpomínáte na 5. díl tohoto seriálu, kde jsem psal o firmách s filozofií “Z kolébky do kolébky? Vrátka jsou přesně tato “ucpyklingová/cirkulární firma”. Kavárna s pekárnou sídlí ve staré židovské čtvrti (magnet pod patronací UNESCO, který je jedním z důvodů, proč si do Třebíče udělat výlet). Oči mi tu přecházely z pečiva a zákusků, které tu vrátkovští tvoří. Kávičku se zákuskem vám pak přinesou do bilinkové zahrádky, kde mají milé sezení. 

Součást místní infrastruktury

Už jsem v tomto seriálu psal, že dobře se žije tam, kde se lidé znají, kde si jsou blízko a kde se cítí doma. Aby to tak mohlo být, je třeba, aby lidé měli v dochozí vzdálenosti vše, co k životu potřebují, tj. především práci, možnost si nakoupit věci základní potřeby, školu a kroužky pro své děti, lékaře a poštu. Dnes se hovoří o konceptu tzv. 15 minutového města, což znamená, že za vším, co potřebujete se pěšky, na kole nebo na koloběžce dostanete max do oněch 15 minut. Klíčovým prvkem infrastruktury pátnáctiminutového města jsou právě místní dílny, krámky, trafiky a jiné provozovny, kde mohou místní nalézt uplatnění, nakoupit si tu, potkávat se a trávit tu čas. Vrátka tak vrací do života nejenom ty méně mohoucí, kteří zde nacházejí smysluplnou práce a smečku blízkých lídí, ale přispívají i k životu třebíčských v centru města jako protiváha bezduchým nákupním centrům, kterými je i dnešní Třebíč obklíčená. Ve Vrátkovských provoznách nalezente především místní výrobky z místních surovin, a tak se navracení do života ve Vrátkách vlastně násobí. 

V PDF si můžete článek stáhnout zde:

Sociální podnikání v Česku; Film, který o Vrátkách natočila ČT., Jejich Instagram, Facebook

Meta nám smázla instagramový účet. Založili jsme nový.
Prosím, jste-li na IG, pomozte nám ho rozkřiknout, dejte follow. Moc díky.
Kdyby někoho zajímalo proč: Kolegyně uvedla omylem datum založení účtu jako své narozeniny a algoritmus Mety vyhodnotil, že kolegyně je děcko.
Protože nejsme jejich zákazníci, nemají pro nás zákaznický servis, na zprávy nereagují, prostě udělají, co uznají za vhodné a tečka. I proto se o sociálních sítích hovoří jako o technofeudalismu: Drobní „uživatelé“ (tak se nám tu říká) tu odvedou všechnu práci výměnou za iluzi jakýchsi služeb zdarma. Zeitgeist.

Projekty Slušné firmy můžete podpořit zde. Každý dar pro nás moc znamená. Naše videa můžete sledovat i na Herohero zde a tím nám přispět na jejich tvorbu. Díky.
Aktuální akce najdete zde – přijďte debatovat: