Jak funguje český knižní trh jako ukázka toho, jak to vypadá na jakémkoli jiném volném trhu

V tomto blogu vás chci pozvat na stručnou exkurzi do fungování českého knižního trhu jako příkladu toho, jak funguje i většina ostatních branží. Mohu-li doporučit, projděte si to. Je to oči-otevírající.

Protože o krizi na českém knižním trhu, obnažené koronavirou epidemií, toho bylo již napsáno hodně, vybírám několik textů, obrázků a jedno video tak, abyste si mohli udělat vlastní obrázek. Rád bych ale celé to dění okolo knih zasadil do širšího kontextu.

Jak možná víte, situace je ne-udržitelná. Máme-li vybudovat svět, který bude udržitelnější, je třeba nejprve vědět, jak funguje ten současný. V tom je tato doba výjimečná. Arundhati Roy nazvala pandemii koronaviru „portálem“ do nového světa. Jaký ten „svět po koronaviru“ bude, ještě nevíme. V čem jsme ale za našich životů ještě nikdy neměli jasněji, je to, jak dnešní svět funguje. Koronavirus jako by v mnoha oblastech doslova odhrnul záclony a svlékl nás do naha. 

Ale pojďme na ty knihy.

Začnu odstavcem z pera mé kamarádky, Martiny Boledovičové, zakladatelky nakladatelství Smart Press. Ta dostala od Pravého domácího časopisu otázku, z čeho má v dnešní koranovirové době největší strach. Toto je její odpověď:

„Mám strach, že se nemůžu při své práci spolehnout na intuici a zkušenost. Zdá se, že nic není jako dřív a nebude. Zdá se, že situace je mnohem horší, než jsem si myslela. Dalo se čekat, že zavřená knihkupectví ovlivní naše tržby v březnu a dubnu a asi i v létě. Ale že nedostaneme větší část peněz za knížky prodané v lednu a ještě i částečně o Vánocích, to mě tedy nenapadlo. Mám strach o přežití toho, co jsme léta budovali. Místo abych se učila s dětmi nebo plánovala či psala knížky, řeším to, co jsem nikdy nemusela. Ocitáme se v druhotné platební neschopnosti – přemýšlím, kdo je na našich platbách víc závislý, kdo naopak zvládne, když nezaplatíme my. Protože ten, komu dáme nyní své (firemní i soukromé) peníze, ten přežije. Pro firmy a podnikatele to platí teď doslova. Ať je to farmář, který pěstuje svou zeleninu a místo na trh ji zaveze až domů, majitelka malého papírnictví, které přijímá objednávky telefonicky a vydává zabalené zboží mezi dveřmi, nebo třeba my, když se vrháme do e-shopu, který je jediným jistým zdrojem financí. Chtělo by se mi napsat, že přežijí srdcaři – přece je jasné, že ten, kdo „dělá“ srdcem, má z dlouhodobého hlediska šanci. Ale teď nevím. Moc bych si přála, aby nad neúprosnými čísly a strachem zvítězila tvořivost a láska a ta síť, kterou tvoří lidi. Protože největší strach mám asi z těch sítí virtuálních… Možná i proto, že se zdá, že jsou ještě důležitější, než dřív.“

Esenci problému popsal v článku Velký Malér na stránkách časopisu Respekt Marek Švehla. Podstatu pochopíte už z fotky v úvodu (která je právě z tohoto článku). Krize knižního trhu více zevnitř z pera spisovatele a zakladatele dalšího malého nakladatelství Martina Reinera je též k věci. A pokud raději posloucháte, než čtete, pusťte si následujících 9,5 minut „Blate Night Show“ natočeného k projektu Zachraňte knížky (mimochodem s fenomenálním výsledkem). Tam je všechno:

Nám s PeopleCommem se tomuto knižnímu trhu podařilo vyhnout. V roce 2011 jsem k tomu napsal vysvětlení: O Fair play (nejen) v knižní branži. Tehdy, ještě jako elév, jsem nedokázal pochopit, proč by měl autor, nezřídka po mnoha letech práce, dostat z jedné knihy třeba pětikorunu a Kosmas nebo Euromedia za přeprodej (!?!?) 150 Kč a proč by to celé měl dotovat nakladatel. Přemýšlel jsem, proč mají nakladatelé, autoři, ale často i další lidé, kteří se na procesu výroby knihy podílejí, „po večerech třeba smažit v McDonald’s hamburgery“, aby měli z čeho žít, zatímco si jedni z nejbohatších lidí v naší zemi mastí kapsu. To mi prostě hlava nebrala. Proto jsme se před lety rozhodli  vybudovat si vlastní distribuci. Když jsem se pak dozvěděl, že se na tomto trhu víc než třetina nově vydaných, nikdy neotevřených knih, vyhodí, jen jsem se utvrdil v tom, že jsme se rozhodli správně.

Hlava mi nebrala, proč by měl autor, nezřídka po mnoha letech práce, dostat z jedné knihy pětikorunu, zatímco Kosmas nebo Euromedia si za přeprodej vezmou 150 Kč. A už vůbec jsem nechápal, proč by to měl celé dotovat nakladatel.

P.S.: Jak upozorňuje Martina Boledovičová, oproti jiným trhům i jiným knižním trhům jinde ve světě u nás knižní distribuce odebírá velkou část knih do komise, tj. nakladatelům zaplatí, až když se knihy prodají, což může trvat i roky. Z hlediska daní jdou však do nákladů až v době prodeje. Vzhledem ke své velikosti a tržní síle si to Euromedia a spol mohou dovolit. „Ber nebo nech být!“… říkají. Podle Martiny dostali mnozí drobní nakladatelé od některých distributorů zprávu, že  nejsou schopni zaplatit jejich knihy, které se prodaly v knihkupectvích již v lednu, přestože je zákazníci zaplatili.

Tolik ke knižnímu trhu. Knihy jsou s dopadem na lidskou společnost a přírodu – v porovnání třeba s trhem potravin nebo energiemi – naprostá sranda.

Co se týče fungování například potravinového trhu, podívejte se na to, kolik kdo dostane z jednoho banánu. Jako spoluzakladatel jedné z největších KPZ-ek v zemi a prvního spolkového obchodu Obživa o tom vím, po letech, též své… Na jedné straně potkávám sedřené a často živořící pěstitele, chovatele a drobné zpracovatele, kteří přežívají jánevímzčeho a na druhé vidím manažery nadnárodních potravinářských korporací a sítí super-, mega-, giga-marketů, jak se večer vracejí ve svých limuzínách do svých luxusních rezidencí jako dva (snadno pozorovatelné) extrémní elementy tohoto našeho potravinového systému…

V Holandsku rozhoduje o tom, co, jak, kdy a za kolik se od 65 tisíc farmářů dostane k 16,7 miliónům Holanďanů 5 velkých distribučních firem. Ano, čtete správně: P-Ě-T firem, tj. pět nákupčích. U nás je situace v bledě-modrém stejná, v mnohém však ještě tristnější. Více než 80% potravin se v Česku dostává k lidem přes těchto osm nadnárodně vlastněných korporací: Albert, BILLA, Globus, Kaufland, Lidl, Makro, Penny a Tesco. Dopady takto extrémní formy distribuce na naší krajinu, míru vyhazování potravin, sucho nebo demokracii jsou drastické (Je to to správné slovo? Neměl bych napsat zničující?). Detaily viz: Dvanáct (utajovaných) faktů o supermarketech, které by mělo znát každé dítě.

Zde příklad obuvnického či textilního průmyslu.
Jak vidíte, znovu přes kopírák… A to se díváme pouze na dělení příjmů. Kdybychom přidali ještě dopad na planetu, lidské zdraví a kvalitu lidských životů, podlomily by se nám nohy.

Mám pokračovat?

Co se týče národní ekonomiky, můžeme tak – jako na dlani – vidět ty obrovské ekonomické nerovnosti, kde na jedné straně dominuje každé branži několik nadnárodních, či našimi oligarchy vlastněných korporací reportujících rok od roku vyšší zisky. Na straně druhé je určitý počet drobných, často na hraně přežití balancujících, firmiček, podnikatelů a živnostníků. O fenoménu ekonomické demokracie se v učebnicích ekonomie nepíše. Většina z nás proto neví, že politické demokracii předchází demokracie ekonomická. Pokud bych to měl říct laicky, tak demokracie není možná, pokud bude 80-90 % (penězi poměřované) ekonomiky v rukou hrstky velkých firem. V této situaci posilují lidé jako Babiš, Zeman, Okamura. Ve světě pak Trump, Bolsonaro, Orbán, Módí. Je třeba mluvit o důsledcích vlády lidí tohoto ražení?

Pandemie koronaviru je portálem do nového světa. Jaký ten svět bude, ještě nevíme. V čem jsme ale za našich životů ještě nikdy neměli tak jasno, je to, jak ten dnešní svět funguje. Koronavirus jako by doslova odhrnul záclony a  svlékl nás do naha. 

Pokud si chceme udržet demokracii, tj. svobodu spolu-rozhodovat o našich životech, jednou z věcí, do které se musíme společně pořádně obout, je podpora našich drobných podnikatelů – obchodníků, kavárníků, zemědělců, výrobců, opravářů,… Žádal jsem o to už nespočetněkrát (naposledy např. Dvacet důvodů, proč musíme podporovat drobné místní podniky i potom, co skončí epidemie koronaviru, bezobalové obchody nebo Maříž. Je třeba, abychom u nich nakupovali, neboť každá koruna u nich utracená se počítá a každá koruna je zároveň hlasem pro ekonomickou a následně tedy i politickou demokracii. Každý nákup u malého, místního podniku je proto jako bychom šli na Letnou. Vedle individuální pdopory je ale nevyhnutelné, abychom se spojili a společně zatlačili i na nutné systémové změny, neboť pokud nezměníme systém, nezbude nám nic než donekonečna krachující drobné podniky jenom zachraňovat.

Tomáš Hajzler, spoluzakladatel nakladatelství Peoplecomm, hnutí Slušná firma, prvního spolkového obchodu Obživa a KPZ Modřany.