Klid, někdo to tu hlídá! … aneb, jak nás naše instinkty zradily a dostali jsme se do patové situace
V divočině jsme přežili, protože jsme se spolehli jeden na druhého. Tento instinkt je tak dodnes logicky součástí naší DNA. To, co nám po tisíciletí sloužilo, nás ale nyní dostalo do patové situace: Ať už je to blížící se klimatická katastrofa (zde), bezprecedentní koncentrace bohatství v rukou několika málo lidí (Např. majetek Jeffa Bezose se rovná majetku 125 států) nebo stále destruktivnější vliv několika málo nadnárodních digitálních gigakorporací na naše vnímání, vztahy, komunikaci a obecně životy (Pusťte si cokoliv od Tristana Harrise nebo Douga Rushkoffa). Ve všech těchto hrozbách máme pocit, že to ti oni mají pod kontrolou, neboť to hlídají, protože by to nedovolili. I v situaci očividného nebezpečí, většina stále vzhlíží k těm, které považujeme za autority a čekáme, že se o nás postarají.
Do tohoto blogu dávám dvě videa, které tento fenomén ukazují. První (v úvodu) je ukázka z filmu „Force Majuere“, které osobně považuji za nejlepší metaforu naší současné situace. Je tak dobré, že je to až klišé…
Rodinka si užívá bezstarostné radovánky
Najednou se ozve rána
Lidi si všimnou, že se na ně valí lavina
Muž vytáhne mobil a začne si to točit
Žena se ptá: Je to bezpečné?
Muž odpoví: Jasně, ale mají to pod kontrolou
Děti chtějí pryč a burcují rodiče
Táta je konejší, dál točí a opakuje, že „vědí, co dělají („klasický mýtus o komsi/ čemsi, kdo to tady hlídá“)
Lavina se blíží, zvyšuje se hysterie – děti a ženy řvou
… Konec je nejabsurdnější
Není to to samé, co se děje od říjnové zprávy IPCC o tom, že život tak, jak ho známe de facto skončil? Ženy, mladé ženy a děti nás burcují – Greta Thunberg, Fridays For Future – Praha a další, zatímco muži dál „dělají byznys“, hádají se o politice, případně zakládají nové politické strany, hájí „ekonomiku svého státu“,… a tak dál?
Druhé video je experiment, který testuje, jak se lidé zachovají v situaci očividného nebezpečí za předpokladu, že ostatní nebezpeční ignorují. Přestože je to v holandštině, podívejte se na to, neboť je to oči-otevírající. Pokud to nechcete sledovat, pod videem je popis toho, co se v experimentu děje.
Představte si zasedací místnost. Ne takovou tu designovou, známou z dnešních technologických firem, ale tu, jakou jste už určitě někdy viděli v tradičních firmách či v úředních budovách.
Podlahu zakrývá tmavomodrý zátěžový koberec, ze stropu se prostorem rozlévá studené zářivkové osvětlení, stěny jsou bez oken, natřené na žlutozeleno. Uprostřed místnosti stojí v řadě pět černých kovových, polstrovaných kancelářských židlí a stolek je zakrytý bílým ubrusem. U stěny jsou vyrovnány čtyři karafy s vodou a tác se skleničkami. Nad nimi visí několik černobílých fotografií – snad snaha rozbít tu chladnost, která k takovým prostorům patří.
Do místnosti přichází slečna, a poté ještě jedna, nejspíš hosteska, aby slečně předala desky s jakýmsi dotazníkem. Cosi si k tomu říkají. Divák začíná mít pocit, že se ocitnul na nějakém pracovním pohovoru, jehož prvním krokem je nejspíš vyplnění dotazníku.
Slečna s deskami v rukách si odloží batůžek, posadí se a začne lejstro vyplňovat. Uběhne chvilka, když tu zpod protějších dveří začne do místnosti pomalinku pronikat kouř. Slečna ještě chvíli píše, ale viditelně váhá. Zvedá hlavu, zbystří, stoupne si a kvapně se jde podívat na místo, odkud jde kouř. Chvíli ho pozoruje, pak se ale v mžiku otočí, odhodí desky a utíká pryč.
Střih do jiné místnosti.
V ní sedí psycholožka Irmgard Adriaans společně s moderátorem nizozemského televizního kanálu RTL5 Manuelem Venderbosem. Společně se rozhodli provést sociologický experiment, jehož cílem je otestovat, jak reagují lidé na nebezpečí. Rázem je tedy jasné, že nejsme na pohovoru, ale v místnosti, kde se testuje fungování lidí ve skupině. Někomu se jistě vybaví Zimbardův vězeňský experiment, Milgramovo testování poslušnosti nebo Ashovy testy s čárkou. Ano, toto je něco podobného. Je jasné, že při podobných výzkumech je místnost prošpikovaná skrytými kamerami tak, aby výzkumníkům neunikl jediný detail toho, co se bude dít. To stejné platí i v tomto případě.
„Přirozená lidská reakce,“ prohlásí Irmgard poté, co první účastnice výzkumu zahodí desky a bere do zaječích. „Člověk v ohrožení buď uteče, nebo bojuje. Taková je naše přirozenost,“ dodává psycholožka.
Experiment pokračuje. Tak jako v počítačové hře, o level výš. Účastník už není jeden, obsazených je všech pět židlí. Háček je nyní v tom, že čtyři účastníci jsou herci, kteří mají za úkol vyplňovat dotazník, ať se okolo bude dít cokoliv. Ano, testuje se totiž chování jediného člověka v místnosti, který je přesvědčený o tom, že přišel vyplnit dotazník.
Další kolo experimentu začíná. Pět lidí v řadě pilně vyplňuje kolonky. Samozřejmě, že čtyři jen na oko, jeden doopravdy. Moderátor bere vysílačku a kolegům v další místnosti zahlásí: „Pusťte kouř!“ S Irmgard pak fascinovaně sledují mimiku, pohyby těla a další chování toho jednoho nicnetušícího účastníka, který se ocitl ve stavu evidentního nebezpečí. Je jasné, že někde musí hořet.
Co se stane dál?
Kouře si všimne každý „testovaný“ účastník téměř hned, pak ale dojde ke zlomovému okamžiku. Jedinec se zarazí a rozhlédne po ostatních. Jak ale víme, ti mají za úkol psát a nehnout brvou. Jedinec pak chvíli svádí dokonalý vnitřní boj: rozhlíží se doprava doleva, tvář rudá jako rak, koulí očima. Je evidentní, že kdyby „mohl“, začne křičet nebo prostě uteče. Pak ale ve většině případů svěsí hlavu a pokračuje ve vyplňování dotazníku. Dělá to, co dělají ostatní, protože přece neztratí tvář. Mezitím kouř houstne a do toho se spouští i akustický alarm. Ale skupina lidí stále sedí na židlích, vyplňují dotazníky v místnosti, ve které se skoro nedá dýchat a musí být jasné, že v budově hoří.
Představte si, že i v této situaci vydrží někteří účastníci až půl hodiny (ano, čtete správně) jen proto, aby se neztrapnili, nepřipadali si hloupě nebo proto, že se jednoduše spolehli na to, že se o případné řešení nebezpečí postará někdo jiný. Kdyby byli v místnosti sami, jako v prvním experimentu, neváhají a utečou nebo začnou požár hasit.
Co tím chci říct? Že čas, kdy jsme se mohli spolehnout na „své lídry“, v obecné rovině, dávno skončil. Je třeba dělat, co dělá Milion chvilek pro demokracii, Greta Thunberg, Extinction Rebelion, k čemu vyzývají vědci v Manifestu 2000 slov v čase klimatických změn, využít sílu petic á la Avaaz, co děláme se Slušnou firmou (manifest)…
Obecně jsem přesvědčený, že čas kdy si každý mohl hrát na svém písečku dávno skončil. Je třeba se propojovat, spojit síly tak, abychom zastavili to, co se na nás valí a vybudovali svět, ve kterém bude možné žít. A když už byla zmínka o Gretě, tak třeba tak, jak o tom mluví zde:
