Noam Chomsky: Americká vojenská eskalace proti Rusku by neměla vítězů

Po eseji s názvem „Zbrojařský průmysl vidí v konfliktu na Ukrajině příležitost, ne krizi“ přínášíme druhý důležitý text k pochopení kořenů invaze ruské armády na Ukrajinu. Tentokrát se jedná o rozhovor s Noamem Chomskym, jedním z nejvlivnějších intelektuálů současnosti.

V originále publikováno 1. března 2022, na serveru Truthout, autor: C. J. Polychroniou

Ruská invaze na Ukrajinu byla pro velkou část světa překvapením. Jedná se o nevyprovokovaný a neopodstatněný útok, který se do análů historie zapíše jako jeden z velkých válečných zločinů 21. století, tvrdí Noam Chomsky v exkluzivním interview pro zpravodajský server Truthnout. Politické faktory, jako jsou například ty, které citoval ruský prezident Vladimír Putin, nemohou být použity jako argumenty pro ospravedlnění invaze na území suverénního státu. Tváří v tvář této strašné invazi se však USA musí vydat cestou urgentního diplomatického řešení, nikoliv vojenské eskalace, protože ta by znamenala „rozsudek smrti pro celé lidstvo a výsledek, který by neměl vítězů“, říká Chomsky.

Noam Chomsky je po celém světě považován za jednoho z nejvýznamnějších žijících intelektuálů. Formát jeho intelektu je srovnáván se jmény jako Galileo, Newton a Descartes, jelikož jeho práce má nesmírný vliv na celou řadu vědeckých a akademických bádání, včetně oborů lingvistiky, logiky a matematiky, informatiky, psychologie, mediálních studií, filozofie, politik a mezinárodních záležitostí. Je autorem přibližně 150 knih a nositelem desítek prestižních ocenění, včetně australské ceny za mír Sydney Peace Prize a japonské Kyoto Prize (ekvivalent Nobelovy ceny), a tuctů čestných doktorátů udělených předními světovými univerzitami. Chomsky je emeritním profesorem Massachusettského technologického institutu a v současnosti působí ve zvláštní funkci laureátního profesora na Arizonské univerzitě. 

C. J. Polychroniou: Noame, ruská invaze na Ukrajinu byla pro většinu lidí překvapením a otřesy, které způsobila, se projevují po celém světě. Přesto tu byla řada náznaků napovídajících, že Putina stále více znepokojují snahy NATO o rozšíření na západ a přístup Washingtonu, který odmítal brát vážně jeho požadavky ohledně Ukrajiny a bezpečnostní „červené linie“. Proč se podle Vás rozhodl pro invazi právě nyní?

Noam Chomsky: Než se začnu zabývat odpovědí na tuto otázku, měli bychom si objasnit naprosto nesporná fakta. Tím nejzásadnějším je, že ruská invaze na Ukrajinu je válečným zločinem nejhrubšího zrna a řadí se tak po bok podobných tragédií, jako byla mezi jinými příklady třeba invaze Američanů v Iráku nebo invaze do Polska, na níž se v září 1939 spolupodíleli Hitler a Stalin. Lidé vždy hledají důvody, vysvětlení, ale zde není možné žádné odůvodnění, žádné, ani částečné ospravedlnění.

Vraťme se ovšem zpět k otázce. Objevuje se celá řada velmi sebevědomých analýz uvažování a důvodů Vladimíra Putina. Obvykle se nesou v tom duchu, že je zmítán paranoidními přeludy, že jedná sám, obklopen patolízalskými dvořany podobného typu, které zde v USA známe v podobě republikánských pochlebovačů dolézajících si do Mar-a-Lago pro požehnání Vůdce.

Tato záplava invektiv by mohla být pravdivá, ale mohli bychom se zamyslet také nad jinými možnostmi. Možná Putin myslí skutečně vážně to, co on a jeho společníci už roky jasně a zřetelně říkají. Je například možné (zde),, že „vzhledem k tomu, že hlavním požadavkem Putina je ujištění, že NATO nepřijme žádné další členy, zejména pak ne Ukrajinu nebo Gruzii, neexistoval by zde žádný důvod pro stávající krizi, pokud by se aliance po skončení studené války nezačala rozšiřovat nebo pokud by toto rozšiřování probíhalo v rámci budování bezpečnostních struktur v Evropě, které by počítaly i s Ruskem“. Toto jsou slova Jacka Matlocka, někdejšího velvyslance USA v Rusku, jednoho z mála skutečných odborníků na Rusko v americkém diplomatickém sboru. Napsal je jen krátce před započetím invaze. V závěru pak uvedl, že daná krize „může být snadno vyřešena použitím zdravého rozumu… Podle veškerých standardů odpovídajících zdravému rozumu je v zájmu Spojených států usilovat o mír, ne o konflikt. Pokusy oddělit Ukrajinu od vlivu Ruska – což je neskrývaným cílem těch, kteří agitovali ve prospěch různých‚ barevných revolucí‘ – jsou záměry nejen pošetilé, ale také nebezpečné. Copak jsme skutečně tak brzy mohli zapomenout na lekci, kterou nám uštědřila kubánská krize?“

Možnosti, které po invazi zůstávají, jsou neradostné. Nejschůdnější je podpora diplomatických řešení, která ještě přicházejí v úvahu.

Matlock není zdaleka jediný. V podstatě stejné závěry zde ,o příčinách zmiňují memoáry šéfa CIA Williama Burnse, dalšího z hrstky skutečných odborníků na Rusko. Byť trochu opožděně, ovšem stále častěji, je posledních dnech citován dokonce ještě vyhraněnější postoj diplomata George Kennana. Ten podporuje i exministr obrany William Perry a mimo diplomatické kruhy také věhlasný odborník na mezinárodní vztahy John Mearsheimer zde s řadou dalších osobností, které rozhodně nestojí mimo mainstream.

Nic z toho není nijak zastíráno. Interní dokumenty zde oficiálních míst USA, odhalené serverem WikiLeaks, ukazují, že lehkovážná nabídka Bushe mladšího, aby se Ukrajina připojila k NATO, vyvolala okamžitou ostrou reakci Ruska ve formě varování, že taková eskalace vojenské hrozby nemůže být tolerována. To je zcela pochopitelné.

Mimochodem bychom si mohli povšimnout podivného stavu, kdy „levice“ podle všeho často právě „levici“ obviňuje z nedostatečně skeptického přístupu k „linii Kremlu“.

Faktem je, že upřímně řečeno netušíme, proč toto rozhodnutí padlo ani zda k němu dospěl jen sám Putin nebo ruská Rada bezpečnosti, v níž hraje vedoucí roli. Je zde ovšem pár věcí, které víme se značnou mírou jistoty. Mezi ně patří záznamy, které detailně prostudovala řada z výše citovaných odborníků, kteří zastávali v rámci systému plánování významné pozice. Stručně řečeno, tato krize je výsledkem přístupu Spojených států, které po 25 let pohrdavě odmítaly obavy Ruska v otázkách jeho bezpečnosti, zejména ohledně jasně definovaných červených linií: Gruzie a obzvláště Ukrajiny.

Je zde celá řada dobrých důvodů domnívat se, že celou tuto tragédii bylo možné až do poslední chvíle odvrátit. Probírali jsme je již dříve, opakovaně. Ohledně toho, proč Putin zavelel ke spuštění této zločinné agrese právě nyní, můžeme pouze spekulovat. Bezprostřední pozadí není nijak složité rozklíčovat – vyhýbáme se tomu, není to však nijak zakrýváno ani rozporováno.

Je pochopitelné, že ti, kteří jsou mezi oběťmi tohoto zločinu, mohou snahy o rozbor důvodů či hypotetických možností jeho odvrácení vnímat jako nepřijatelnou kratochvíli. Je to sice pochopitelné, ovšem mylné. Pokud chceme na tuto tragédii reagovat způsoby, které pomohou jejím obětem a odvrátí možná ještě horší katastrofy hrozivě se tyčící na obzoru, je moudré a nezbytné zjistit co nejvíce dokážeme o tom, co zde bylo špatně a jak to bylo možné napravit. Heroická gesta mohou být působivá. Na druhou stranu nejsou skutečně užitečná.

Podobně jako už několikrát mi na mysli vytanula lekce, které se mi dostalo už dávno. Na sklonku 60. let 20. století jsem se v Evropě zúčastnil setkání s několika představiteli Národní fronty osvobození Jižního Vietnamu (v hantýrce USA „Vietcongu“). Bylo to v krátkém údobí prudkého vzdoru proti strašlivým zločinům, kterých se Spojené státy v Indočíně dopouštěly. Někteří mladí lidé byli rozlícení natolik, že za jedinou odpovídající reakci na tato zvěrstva považovali také násilí – ničení majetku, bombové útoky. Cokoliv umírněnějšího pro ně znamenalo spoluvinu na oněch strašlivých vojenských zločinech. Vietnamci se však na tuto věc dívali zcela odlišně. Byli jednoznačně proti podobným činům. Přišli s vlastní představou efektivní formy protestů – hrstka žen v tichosti se modlících u hrobů amerických vojáků zabitých ve Vietnamu. Nezajímalo je to, co tolik v amerických odpůrcích války rozdmýchávalo morální potřebu reakce. Chtěli jednoduše přežít.

Je to stejná lekce, jakou sem přinášejí v té či oné podobě oběti strašlivého utrpení z oblastí globálního jihu, hlavního cíle imperialistického násilí. Je to ponaučení, kterým bychom se měli řídit a uzpůsobit ji příslušným okolnostem. Dnes to znamená snažit se porozumět tomu, proč k této tragédii došlo, co jsme mohli udělat pro její odvrácení a jak tato ponaučení využít v budoucnu.

Tato otázka je palčivá. Není čas zde tuto kriticky důležitou otázku podrobněji rozebírat, ale faktem zůstává, že zas a znovu bývá reakcí na skutečnou či domnělou krizi sáhnout spíše po zbraních než olivových ratolestech. Je to téměř reflex a následky bývají obecně strašlivé – pro tradiční oběti. Vždy stojí za to usilovat o pochopení, myslet krok či dva dopředu a zabývat se pravděpodobnými následky toho, co uděláme nebo neuděláme. To jsou samozřejmě otřepané pravdy, ale přesto stojí za to je opakovat, protože na ně tak snadno zapomínáme v dobách, kdy jsme rozohněni spravedlivým hněvem.

Samozřejmě je pravda, že USA i jejich spojenci porušují mezinárodní právo bez mrknutí oka, což ovšem ani přinejmenším neomlouvá Putinovy zločiny.

Možnosti, které po invazi zůstávají, jsou neradostné. Nejschůdnější je podpora diplomatických řešení, která ještě přicházejí v úvahu v naději na dosažení výsledku, který nebude příliš vzdálen tomu, jenž byl pravděpodobně reálný ještě před několika málo dny: ustanovení Ukrajiny neutrálním územím po vzoru Rakouska, s určitou formou federalizace podobné té v Bělorusku. Docílit takového stavu bude dnes již mnohem obtížnější. Bude rovněž nutné ponechat Putinovi nějaký prostor na ústup, protože jinak budou výsledky ještě katastrofálnější jak pro Ukrajinu, tak pro všechny ostatní, včetně možného naplnění těch nejčernějších scénářů.

To vše bude na hony vzdáleno jakékoliv spravedlnosti. Ostatně kdy v minulosti mezinárodní záležitosti poznaly nějaké vítězství spravedlnosti? Je skutečně nezbytné znova si zopakovat výčet zvěrstev minulosti?

Ať už se nám to líbí či nikoliv, naše možnosti se nyní omezují na nevábný výsledek, který Putina za jeho agresivní zločin spíše odmění, než potrestá – nebo na velmi reálnou hrozbu války znamenající konec lidstva. Může být vzrušující dokázat zahnat medvěda do kouta, ale on z něj v zoufalství může zaútočit o to zuřivěji. Sotva moudrý přístup.

Mezitím bychom měli každopádně dělat všechno, co je v našich silách, abychom poskytovali smysluplnou pomoc těm, kteří udatně brání svou vlast proti krutým agresorům, a také tisícům Rusů, kteří mají odvahu veřejně se postavit proti zločinům páchaným jejich státem, navzdory tomu, že se tak vystavují velkému nebezpečí, což je příkladem a ponaučením pro nás všechny.

Také bychom měli hledat způsoby, jak pomoct mnohem širší vrstvě obětí – všemu živému na planetě. Tato katastrofa vypukla v době, kdy by všechny mocnosti, všichni z nás, měli společně pracovat na tom, abychom se vypořádali se strašlivou pohromou, kterou je ničení životního prostředí, s pohromou, která si už vyžádala nespočet obětí a další budou brzy následovat, pokud rychle nepodnikneme zásadní kroky. Coby potvrzení evidentních faktů Mezivládní panel pro změnu klimatu (zde) nedávno vydal nejnovější a dosud zdaleka nejhrozivější hodnocení situace, která se nedá označit jinak než jako cesta k záhubě.

Namísto řešení těchto problémů pomocí nezbytných opatření je buď pozdržujeme, nebo dokonce obracíme o 180 stupňů s tím, jak nutně potřebnými zdroji mrháme na ničení. Svět se ocitá v situaci, kdy se naše spotřeba fosilních paliv, včetně uhlí, toho nejsnadněji dostupného a zároveň nejnebezpečnějšího, bude spíše navyšovat.

Ani sám ďábel by nedokázal přijít s grotesknější shodou okolností. Tuto situaci nelze ignorovat. Počítá se každá vteřina.

Ruská invaze představuje jasné poručení článku 2 (odst. 4) Charty OSN, který zakazuje použití síly proti územní celistvosti jiného státu. Přesto Putin hledal způsoby právního ospravedlnění invaze ve svém projevu ze 24. února a Rusko uvádí Kosovo, Irák, Libyi a Sýrii jako důkazy toho, že Spojené státy americké a jejich spojenci opakovaně porušovali mezinárodní právo. Můžete komentovat tyto Putinovy snahy o právní ospravedlnění invaze na Ukrajinu a situaci v oblasti mezinárodního práva v době po skončení studené války?

O Putinových snahách jakkoliv právně ospravedlnit tuto agresi není co říct. Je to zcela bezpředmětné.

Samozřejmě je pravda, že USA i jejich spojenci porušují mezinárodní právo bez mrknutí oka, což ovšem ani přinejmenším neomlouvá Putinovy zločiny. Kosovo, Irák i Libye však mají přímý dopad na konflikt na Ukrajině.

Invaze v Iráku byla učebnicovým příkladem typu zločinů, za které byli v Norimberku souzeni a věšeni nacisté, tedy čiré nevyprovokované agrese. Byl to políček Rusku.

Přímé soupeření by pro lidstvo znamenalo rozsudek smrti pro celé lidstvo a výsledek, který by neměl vítězů. Stojíme na další klíčové křižovatce dějin.

V případě Kosova byla agrese ze strany NATO (v podstatě agrese USA) označena jako „ilegální, avšak ospravedlnitelná“ (například ji takto posoudila Mezinárodní komise pro Kosovo pod vedením předsedy Richarda Goldstonea) na základě argumentů, že cílem bombardování bylo ukončit válečná zvěrstva. Takové prohlášení ovšem vyžadovalo obrácení skutečné časové posloupnosti. Přesvědčivé důkazy vypovídají, že vlna zvěrstev se tu prohnala následkem invaze, což mohlo být a bylo předpovídáno a očekáváno. Dále zde byly možnosti diplomatického řešení (zde), [ale] jako obvykle byly ignorovány a namísto nich bylo zvoleno násilí.

Vysoce postavení činitelé USA potvrzují, že především bombardování ruského spojence Srbska – bez předchozího varování – odradilo ruské snahy o spolupráci s USA na nějaké formě nastolení řádu v Evropě po skončení studené války. Tento odklon jen dále prohloubila invaze v Iráku a bombardování Libye poté, co Rusko souhlasilo, že nebude vetovat rezoluci Rady bezpečnosti OSN, kterou NATO obratem porušilo.

Události mají své následky, ať se kdo snaží skrýt fakta sebehlouběji v systému doktrín.

Situace ohledně mezinárodního práva se v období po skončení studené války nezměnila ani co do formulací, natož co do činů. Prezident Clinton se výslovně vyjádřil, že Spojené státy nemají v úmyslu se jím řídit. Clintonova doktrína prohlašuje, že USA si ponechává právo jednat „v případě nutnosti unilaterálně“, včetně „unilaterálního užití vojenské síly“ k obraně klíčových zájmů, jako je například „zajištění neomezovaného přístupu ke klíčovým trhům, zásobám energie a strategickým zdrojům“. Stejný přístup zastávali jeho nástupci i všichni ti, kdo jsou schopni porušovat tyto zákony beztrestně.

Tím neříkám, že by mezinárodní právo bylo zbytečné. Má řadu užití a v jistých ohledech představuje účelný standard.

Cílem ruské invaze se zdá být sesazení vlády prezidenta Zelenského a dosadit zde jinou, proruskou. Nicméně, bez ohledu na to, co se stane, čeká Ukrajinu neradostná budoucnost kvůli jejímu rozhodnutí stát se figurkou v geostrategických hrách Washingtonu. Nakolik je v tomto kontextu pravděpodobné, že hospodářské sankce přimějí Rusko změnit jeho postoj k Ukrajině? Nebo jsou snad tyto sankce namířeny na větší cíl, například narušit moc Putina v jeho vlastní zemi a vazby Ruska na země jako jsou Kuba, Venezuela, a možná dokonce i vztahy s Čínou?

Ukrajina možná neučinila ta nejuváženější rozhodnutí, ale rozhodně neměla na výběr z takových možností, které mají k dispozici imperiální státy. Jsem přesvědčený, že sankce vženou Rusko do ještě užšího pouta závislosti na Číně. Pokud nedojde k dramatické změně směrování, bude Rusko i nadále kleptokracií závislou na ropě, tedy státem spoléhajícím na příjmy ze suroviny, jejíž spotřebu je nutné do budoucna drasticky omezit, jinak to znamená konec nás všech. Není jasné, jestli finanční systém Ruska (zde) dokáže ustát drtivý zásah, ať už v podobě sankcí nebo jiných prostředků. To je jen o důvod víc ponechat zde otevřený prostor pro ústup, byť s nelibostí.

Západní vlády, mainstreamové opoziční strany, včetně labouristické strany ve Velké Británii, a korporátní média, ti všichni se pustili do šovinistické štvavé kampaně namířené proti Rusku. Jejím terčem nejsou pouze ruští oligarchové, ale i hudebníci, dirigenti, zpěváci. Dokonce i majitelé fotbalových klubů, jako je například Roman Abramovič, vlastník Chelsea FC. Rusku byla po invazi zakázána účast na letošním ročníku Eurovize. To je stejná reakce, jakou korporátní média a mezinárodní komunita obecně předvedla vůči USA po invazi a následném ničení v Iráku, že?

Takováto jízlivá poznámka je zde zcela na místě. Mohli bychom jistě v tomto duchu pokračovat.

Myslíte, že tato invaze nastolí novou éru soupeření mezi Ruskem (možná ve spojení s Čínou) a Západem?

Těžko říct, co bude, až se usadí prach – a můžeme jen doufat, že se to z metafory nezmění v realitu. Prozatím se Čína drží stranou a pravděpodobně se pokusí zrealizovat svůj rozsáhlý plán ekonomické integrace velké části světa do svého rostoucího globálního systému. Před pouhými pár týdny úspěšně začlenila do své iniciativy Nové Hedvábné stezky Argentinu (zde), zatímco sleduje, jak se její rivalové navzájem masakrují.

Jak jsme si už řekli, přímé soupeření by znamenalo rozsudek smrti pro celé lidstvo a výsledek, který by neměl vítězů. Stojíme na další klíčové křižovatce dějin. Nelze to popřít. Nelze to ignorovat.

V tomto videu jsou příčiny a řešení války na Ukrajině shrnuty polopaticky:

Foto: Dvě stovky amerických vojáků převelených k 7. výcvikové armádní jednotce v německém Grafenwöhru přistály 1. března 2022 v Norimberku. KARL-JOSEF HILDENBRAND / DPA (AUTOR KARL-JOSEF HILDENBRAND / PICTURE ALLIANCE VIA GETTY IMAGES)

K pochopení tématu konfliktu na Ukrajině doplňujeme 8.12.’22 pohled Jeffreyho Sachse: 

Pokud souzníte s našimi aktivitami a snahami navrátit do podnikání v Česku etiku, prosím, podpořte nás přes darujme.