Anatomie moderní firmy – Ekonomičtí sportovci aneb Proč dnes vlastně firma existuje

Prvních 13 dílů seriálu se věnovalo historii firmy. Od tohoto dílu pojďme na to, jak firma funguje uvnitř.
Studenti medicíny proleží léta ve studiu anatomie. Pokud chceme porozumět organizacím a konkrétně firmám jako základním stavebním kamenům našeho ekonomického/společenského systému tak, abychom mohli naše systémy upgradovat na vyšší úroveň, potřebujeme udělat to samé. Medici studují tělo, my firmu. Pojďme si projít základy anatomie moderní (žluto–oranžové) firmy.

Zbyněk Frolík patří k nejúspěšnějším (rozuměj nejbohatším) porevolučním českým podnikatelům a zároveň k těm, kteří k majetku nepřišli díky konexím z dob komunismu či nějakým tunelem tak, jak to bylo na východ od Aše v 90. letech běžné. Proslavil se tím, že na zelené louce, přesněji řečeno ve starém kravíně, vybudoval světově renomovanou výrobu nemocničních lůžek Linet. Z Linetu se časem stáhl a místo výroby postelí pro nemocnice začal skupovat a přeprodávat jiné firmy. Část vydělaných peněz následně štědře rozdával. 

Běžný uživatel služeb Googlu neví, že Google už od října 2015 není Google, ale Alphabet. Podobně jako Zbyněk Frolík vyměnil lůžka za nákup/prodej firem, tak podnikáním Googlu už dávno není internet, ale kšeftování s firmami. Alphabet dnes kupuje až jednu firmu týdně. Jejich mottem už není legendární „Don’t be evil.“ („Nebuď zlý.“), ale „Do the right thing.“ („Dělej správnou věc.“) – což v případě veřejně obchodovatelné korporace znamená jediné – maximalizuj zisk pro akcionáře (a škody, které tvé podnikání působí, přenášej na druhé). Mimochodem mottem Linetu je: „Být předmětem touhy, ne pouze volby.“ Myslím, že Edward Bernays nebo Dr. Rapaille by nad tím museli uznale pokývat hlavou. Vzpomínáte? Osvědčená formulka 20. století: zmanipulovat touhy, aby lidi kupovali i to, co nepotřebují. 

Běžný uživatel služeb Googlu neví, že Google už od října 2015 není Google, ale Alphabet. Podnikáním Googlu už dávno není internet, ale kšeftování s firmami. Alphabet dnes kupuje až jednu firmu týdně. Jejich mottem už není legendární „Don’t be evil.“ („Nebuď zlý.“), ale „Do the right thing.“ („Dělej správnou věc.“)

Kšeftování s firmami je dnes mezi velko-podnikateli a korporacemi velmi oblíbeným sportem. Tak se například stalo, že deset největších firem vlastní ve Spojených státech prakticky všechny značky, které prodávají americké supermarkety. A proto třeba také Facebook vlastní Instagram, WhatsApp a x dalších komunikačních platforem, které ještě nedávno byly nezávislé. Korporace jsou ze své podstaty velmi silné ve vydělávání peněz, ale slabé v tom, jak s penězi naložit. Skupování firem je: a) dobrá investice (aneb jak vydělat ještě víc), b) způsob, jak se elegantně zbavit konkurence, c) způsob, jak získat body u burzovních makléřů a v žebříčcích nejbohatších firem, nejbohatších podnikatelů, nejlépe placených manažerů atp. 

Korporace jsou ze své podstaty velmi silné ve vydělávání peněz, ale slabé v tom, jak s penězi naložit.

Ptal jsem se Zbyňka Frolíka na jedné přednášce na důvod toho, proč i on z výroby postelí přesedlal na přeprodej firem. Zajímalo mě, jak takový člověk vnímá svou motivaci. Bez zaváhání mi tehdy odpověděl: „Považuji se za ekonomického sportovce.“

Myslím, že trefil hřebíček na hlavičku. Funguje to stejně jako u těch velkých firem. Na jedné straně hromada volných peněz a na druhé globální tržiště firem, firmiček a projektů na prodej. Hlavní motivací těch, kteří na tomto tržišti nakupují, není nějaké vnitřní naplnění z tvorby a užitku, z řešení nějakého společenského problému nebo ze snižování dopadů důsledků podnikání na okolní prostředí. Podobně jako během let odsezených ve škole, je to především vnější „dopaminový rajc“, který přichází z poskočení na žebříčku. Tentokrát už to ovšem není pořadí žáků podle prospěchu nebo podle času naměřeného na oválu, ale podle nahromaděného majetku. Umístění v soutěži se zkrátka poměřuje žebříčky. Kromě nejbohatších Čechů, Evropanů nebo nejbohatších lidí světa tu máme žebříčky nejziskovějších firem, nejlepších zaměstnavatelů, nejzodpovědnějších firem nebo největších filantropů. Snaha o co nejlepší postavení v žebříčcích není radost, je to permanentní kolotoč radovánek. Je to stejný rajc, jaký zažívá člověk závislý na heroinu nebo na automatech. Opojná závislost. 

Hlavním dokladem společenského postavení bývalo dlouho vlastnictví okázalých majetků. Až s rozšířením žebříčků nejbohatších lidí či firem se začala okázalá spotřeba oddělovat od vydělávání peněz a mnoha bohatým lidem začalo  umístění v některém z těchto žebříčků stačit. Jak prohlásil jeden z největších světových boháčů své doby, texaský naftařský magnát H. L. Hunt: „Peníze jsou jen způsob, jak poměřovat skóre. Je to hra, na čem záleží.“

Hlavní motivací těch, kteří nakupují a prodávají firmy není nějaké vnitřní naplnění z tvorby a užitku, z řešení nějakého společenského problému nebo ze snižování dopadů důsledků podnikání na okolní prostředí. Podobně jako během let odsezených ve škole, je to především vnější „dopaminový rajc“, který přichází z poskočení na žebříčku.

Tito „ekonomičtí sportovci“ jsou lidé jako my. Mnozí z nich vyrostli v „péči“ vystresovaných (duchem i fyzicky) nepřítomných rodičů. I jim jejich dětství zanechalo šrámy na celý život. I oni si často odseděli svá léta v povinné škole. Obyčejní lidé kvůli traumatům z dětství v dospělosti třeba kouří, opíjí se, padají do workoholismu nebo vysedávají u Facebooku. Petr Kellner, Andrej Babiš, Radovan Vítek, Daniel Křetínský a další „naši miliardáři“ (jak tyto lidi familiárně nazýváme) kšeftují s firmami. Firma je jejich lahví bourbonu nebo lajnou kokainu. 

Věda nás upozorňuje na to, že na moci a penězích vzniká naprosto stejná závislost jako třeba na heroinu nebo na amfetaminu a že existují lidé, kteří mají k závislostem sklony, někteří až chorobné. V mnohém je píchání si heroinu a hromadění peněz stejné, v jednom podstatném se ovšem liší: závislost na moci a penězích je dnes nejenom společensky tolerovaná, ale dokonce i podporovaná a vyzdvihovaná. O miliardářích nemluvíme jako o narkomanech, nelitujeme je, ani nezakládáme neziskovky, abychom jim od jejich pekla ulevili. Naopak. Tleskáme jim, fotíme se s nimi, zveme je do televizních show, toužíme žít jako oni, s vděčností se jim klaníme za jejich štědré dary a chodíme na kulturní a sportovní akce, které sponzorují. 

„Ekonomický sport“ je disciplínou doby. 

Dobré umístění ve vybraném žebříčku je smyslem současného převažujícího (jazykem integrální teorie oranžového) podnikatelského smýšlení.

__________________________________

PS: Seriál vychází na tomto blogu každé úterý a vzniká z připravované knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. Kniha vyjde na podzim 2020. Chcete-li se o ní dozvědět jako první, nechte na sebe email zde a my vám napíšeme, až bude v prodeji. Jedním ze závěrů knihy je i nutnost znovu-vybudování sítě drobných místních podniků jako protiváhy nadvládě řetězců a obecně korporací. Globalizaci je nutné vyvážit lokalizací. I proto jsme spustili výzvu podpory drobných místních podniků. Souzníte-li, prosím, pomozte nám jí šířit. Díky!

Zde jsou předchozí díly seriálu:

Úvod:

1 – Firma jako stroj na peníze a moc
2 – Evoluce firmy Aneb nejsme stromy, ale housenky
3 – Evoluce firmy: Zelená a tyrkysová fáze

Historie:

4 – Tragédie místních podnikatelů
5 – Úvod do stručné historie korporace
6 – Základy korporace: Objev tržiště & tržních peněz
7 – Základy korporace: Povinnost používání centrálních měn & Ustavení oprávněného monopolu
8 – Cesta korporací k nadpozemským právům

Historie konzumu:

9 – Zrození konzumenta
10 – Plánované zastarávání
11 – Nakupování na dluh a designová revoluce 80.-90.let
12 – Historie konzumu – Využití strachu v reklamě
13 – Tleskali jsme ekonomice sdílení, dostali jsme středověkou korporaci na digitálních steroidech

Anatomie firmy:

14 – Anatomie moderní firmy – Ekonomičtí sportovci aneb Proč dnes vlastně firma existuje

Tomáš Hajzler: FB, IG, Li, YT
Knihy k tématu reformy podnikání: zde