Evoluční – tyrkysové organizace

Mám tu dnes pátý, poslední díl seriálu o vývoji toho, jak se my lidé organizujeme z knihy Budoucnost organizací. V prvním díle najdete „červené„ (dnešní gangy a mafie), v druhém „žluté“ (církve, armády a školy), ve třetím „oranžové“ (korporace), minule to byly „zelené“ (Zappos, Semco, Southwest a u další firmy, které dnes obdivujeme kvůli jejich výjimečné kultuře) a dnes tyrkysové.

„Ten největší průlom jedenadvacátého století nepřinese technologie, ale rozšíření koncepce toho, co znamená být člověkem.“  John Naisbitt

Tato fáze lidské evoluce odpovídá Maslowově seberealizační úrovni. Bývá označována jako autentická, integrální nebo Tyrkysová. V Maslowově pyramidě potřeb je poslední (přestože Maslow později naznačoval přítomnost další fáze sebepřekonání), ale jiní odborníci a myslitelé se značnou mírou jistoty prokázali, že tady naše evoluce nekončí. Maslow i ostatní autoři se každopádně shodují, v tom, že posun od Zelené na Tyrkysovou úroveň je v rámci lidské pouti obzvláště významný – dokonce natolik významný, že Graves a po něm William Torbert i ostatní označují všechny úrovně po Zelenou jako uvažování „prvního stupně“ a všechny další fáze počínající Tyrkysovou jako uvažování „druhého stupně“. Všechny fáze „prvního stupně“ považují svůj pohled na svět za jediný správný a všichni ostatní žijí v nebezpečném bludu. Lidé, kteří se dostanou na Tyrkysovou úroveň, dokážou poprvé skutečně přijmout, že způsob lidského uvažování prochází procesem evoluce, v němž tendence směřují ke stále složitějším a rafinovanějším způsobům vnímání světa (proto také pro tuto fázi používám označení Evoluční).

Zkrocení obav ega

Ke každému posunu dochází, když jsme schopni dosáhnout výše položeného bodu, který nám umožní pozorovat svět ze širšího pohledu. Jako ryba, která poprvé vidí vodu, když vyskočí nad hladinu a získá tak nový pohled na svůj svět, musíme se i my pro získání nového pohledu na svět odpoutat od reality, v níž jsme byli předtím ponořeni. Přechod ke Konformnímu – Žlutému pohledu například přichází, když si člověk na Impulzivní – Červené úrovni internalizuje pravidla, která mu umožní oprostit se od potřeby impulzivně uspokojovat své potřeby, a přechod k Aspiračnímu – Oranžovému pohledu přichází s distancováním od Žlutých skupinových norem. K přechodu k Evolučnímu – Tyrkysovému vnímání dochází, když se naučíme oprostit se od svého ega. Tím, že se na své ego  podíváme s odstupem, dokážeme najednou rozeznat, jak jeho obavy, ambice a touhy často ovládají náš život. Můžeme se naučit minimalizovat svoji potřebu mít věci pod kontrolou, vypadat dobře a zapadnout mezi ostatní. Naše ego už není naší nedílnou součástí a my nedovolíme jeho obavám reflexivně řídit naše životy. V průběhu tohoto procesu si vytváříme prostor pro naslouchání dalším, hlubším částem našeho já.

Strach je ten nejlacinější pokoj. Rád bych tě viděl přebývat v lepších podmínkách. Háfiz

Co nahrazuje strach? Schopnost věřit v hojnost života. Všechny tradiční filozofie postulují jednu hlubokou pravdu, že jsou dva základní způsoby života – ze strachu a nedostatku, nebo z důvěry a hojnosti. V Evoluční – Tyrkysové fázi tuto propast překonáváme a učíme se snižovat naši potřebu ovládat události i lidi. Začínáme věřit v to, že i když se stane něco neočekávaného nebo když uděláme chyby, tak všechno dobře dopadne, a pokud to dobře nedopadne, dal nám tím život příležitost učit se a růst.

Vlastní ponětí o tom, co je správné, jako vnitřní kompas

Když jsme pevně svázáni se svým egem, nutí nás rozhodovat se podle vnějších faktorů: co si o nás budou myslet ostatní nebo jakých výsledků je možné dosáhnout. Z Impulzivního – Červeného pohledu na svět je dobré takové rozhodnutí, které mi přinese, co chci. Z Konformního – Žlutého hlediska posuzujeme rozhodnutí podle toho, do jaké míry odpovídají společenským normám. Rozhodnutí, jež neodpovídají tomu, co naše rodina, náboženství nebo společenská třída považuje za správné, v nás vyvolávají pocity viny a studu. Aspirační – Oranžový přístup využívá jako měřítka pro rozhodování efektivitu a úspěch. V Pluralitním – Zeleném prostředí jsou záležitosti posuzovány podle kritérií sounáležitosti a harmonie.

Na Tyrkysové úrovni přestává být ego konstantou a stává se spíše proměnnou. William Torbert

Na Evoluční – Tyrkysové úrovni přecházíme od vnějších k vnitřním měřítkům pro rozhodování. Začínáme se řídit podle vlastního vnitřního kompasu: cítím uvnitř, že je toto rozhodnutí správné? Jednám podle svého přesvědčení? Je to v souladu s tím, kým jsem povolán se stát? Bude to sloužit světu? Osvobozeni od obav ega jsme schopni přijímat rozhodnutí, která se nám mohou zdát riskantní, jelikož jsme nezvážili všechny možné následky, ale která jsou v souladu s naším vnitřním přesvědčením. Vyvíjí se u nás určitý cit pro situace, které nám nepřipadají správné, situace, které si žádají, abychom se ozvali nebo něco udělali, přestože to může znamenat, že při tom budeme muset čelit odporu a zdánlivě malé šanci na úspěch, ale kvůli vlastnímu přesvědčení nemůžeme jednat jinak.

Uznání, úspěch, bohatství a pocit sounáležitosti jsou považovány za příjemné zážitky, ale zároveň si uvědomujeme, že jde o lákavé pasti pro ego. Na rozdíl od předchozích fází se tady logika obrací: nehledáme uznání, úspěch, bohatství a pocit sounáležitosti, které nám mají zajistit dobrý život. Snažíme se žít život dobře a výsledkem mohou být uznání, úspěch, bohatství a láska.

Život jako cesta růstu

V předchozích fázích nás honba za láskou, uznáním a úspěchem formuje natolik, že pomalu, ale jistě dospějeme do bodu, kde slovy básnířky May Sartonové „nosíme tváře ostatních lidí“. V Tyrkysové fázi naše cesta směřuje k vnitřnímu a vlastnímu chápání toho, co je správné, a tím také k tomu, abychom se zamýšleli nad tím, kdo skutečně jsme a co je naším životním posláním. Za cíl pro život si už nedáváme jen dosažení úspěchu nebo lásky, ale stavu, v němž budeme tím nejpravějším vyjádřením sebe samých, abychom dokázali žít podle toho, kdo skutečně jsme, využít svého potenciálu, věnovat se svému poslání a sloužit lidstvu i světu. V Tyrkysové fázi je život cestou osobního a kolektivního růstu do naší pravé povahy.

Je to jako převratná revoluce v době, která nám říká, že se můžeme stát čímkoliv, stačí, když se o to budeme snažit. S Tyrkysovým přístupem se namísto urputné snahy nastavovat si pro život cíle, které budou určovat, jakým směrem se budeme ubírat, učíme nechat život plynout, naslouchat mu a umožnit, aby nám ukázal, jak chce, abychom ho žili. Parker Palmer, spisovatel, učitel a aktivista, tento pohled na život a poslání krásně popisuje ve své knize Let Your Life Speak:

Za skutečným poznáním vlastního poslání stojí pravda, kterou naše ego nechce slyšet, protože to ohrožuje jeho území: každý má život, jenž se liší od „já“ každodenního vědomí, život, jenž se snaží žít prostřednictvím toho „já“, které je jeho nádobou…
Rozeznat mezi nimi rozdíly vyžaduje čas a zkušenosti, abychom byli schopni ucítit, že pod povrchem zážitků, které nazývám svým životem, se odehrává hlubší a opravdovější život, jenž čeká na to, až si ho povšimneme.

Mnoho lidí přecházejících na tuto úroveň se začne věnovat činnostem jako medi- tace, bojová umění, jóga, nebo třeba jen procházky v přírodě, které je dovedou na klidná místa, kde uslyší svůj vnitřní hlas a jeho rady. Lidé, kteří žijí na základě tohoto pohledu na svět, dosahují hlubší úrovně vnímání vlastního poslání a jsou schopni se mu beze strachu věnovat. Mají své ego pod kontrolou, a tak se neobávají selhání, ale spíše toho, že to nezkusí. Lidi na Tyrkysové úrovni Clare Graves s oblibou popisoval frází „člověk, který má ambice, ale není ambiciózní“.

Tito lidé jsou poháněni svojí snahou o růst směrem ke své skutečné povaze a práci na svém poslání, takže ostatním, kteří svět vnímají z pohledu předchozích fází, se může zdát, že nemají trpělivost s těmi, kteří je omezují v osobním růstu, nebo se situacemi, jež nejsou v souladu s jejich životními cíli.

Čas mi sám sebou stát se dal mnoho míst jsem navštívila život rozpustil mě a protřepal a já tváře cizích lidí nosila. May Sartonová

Stavění na silných stránkách

Když si pro svůj život vytyčíme cíle, které nejsou v souladu s povahou našeho nejhlubšího já, když nosíme tváře cizích lidí, nestavíme na základech silných stránek svého já. Nevyhnutelně tak zjistíme, že na zvolené cíle nestačíme, a investujeme množství energie do snah o překonání svých nedostatků nebo začneme vinit sebe či ostatní z toho, že nejsme tím, kým si myslíme, že bychom měli být.

Posuzování a odsuzování vyměňujeme za soucit a uznání.

Když svůj život vnímáme jako cestu růstu k naší skutečné povaze, můžeme se na vlastní meze dívat realističtěji a smířit se s tím, co vidíme. Život po nás nechce, abychom se stali čímkoliv, co v nás přirozeně není. Také se méně zaměřujeme na to, co je špatného nebo nedostatečného na situacích nebo lidech kolem nás, a všímáme si více toho dobrého, krásy a potenciálu. Posuzování a odsuzování vyměňujeme za soucit a uznání. Psychologové mluví o posunu od modelu nedostatků k modelu předností. Pomalu se tento posun začíná projevovat v různých oborech, od managementu po vzdělávání, od psychologie po zdravotnictví, a je založen na předpokladu, že jako lidské bytosti nejsme problém, jenž čeká na vyřešení, ale potenciál, který čeká na využití.

Kultivované řešení nesnází

Když člověk vnímá život jako cestu plnou objevů, naučí se nedostatky, chyby, nesnáze a překážky řešit kultivovaněji. Začne chápat tu hlubokou spirituální pravdu, že chyby jako takové neexistují, jsou tu pouze různé zážitky, které nám ukazují další stránky světa i nás samotných. V předchozích fázích jsou životní překážky (nemoc, špatný šéf, potíže v manželství) vnímány jako bodnutí do zad. Naší reakcí na ně je hněv, stud nebo obviňování a tyto pocity nás vzdalují od jiných i od našeho vlastního já.

Když jsme pokorní, přijímáme, že nejsme schopni řídit svět kolem nás. (…) Přijímáme, že prohry jsou součástí života. Nebojíme se nesnází nebo utrpení. Ty přinášejí poučení, nový růst, novou naději a nový život. Dennis Bakke

V Tyrkysové fázi pohlížíme na překážky jako na způsob, kterým nás život učí o nás samotných a o světě. Jsme připraveni oprostit se od hněvu, studu a obviňování, které jsou sice užitečnými obrannými štíty pro naše ego, ale špatnými učiteli pro naši duši. Přijímáme možnost, že jsme měli svůj podíl na vzniku onoho problému, a snažíme se zjistit, jak bychom se z toho mohli poučit a tím se rozvíjet. V předchozích fázích často sami sebe přesvědčujeme, že všechno je v pořádku, až do chvíle, kdy problém naroste do takových rozměrů, že nám vybouchne do tváře a změnu v našem životě nám vnutí. V Tyrkysové fázi děláme postupné, malé úpravy s tím, jak se učíme a rosteme díky problémům, na které narážíme. Změna na osobní úrovni je v předchozích fázích vnímána jako hrozba, ale od té Evoluční – Tyrkysové se z ní stávají vítané chvíle napětí na cestě k osobnímu růstu.

Moudrost přesahující racionalitu

V rámci Oranžového modelu je královnou racionalita, jež vládne všemu ve jménu dosažení optimálního výsledku. Jakýkoliv zdroj poznatků, který nevychází z faktů a logického uvažování, je „iracionální“, a musí být tedy vyřazen. Ironií je, že právě úzký vztah Oranžového modelu k výsledkům často zamlžuje schopnost vidět realitu jasně. V záplavě informací, jež nám mají pomáhat při složitých rozhodnutích, se nám často ztratí informace, které jsou v rozporu s naším pohledem na svět nebo s budoucností, jakou si naše ego naplánovalo. Často byla varování naprosto jasná, ale lidé příslušná vodítka přehlédli (nebo se neodvážili na ně upozornit). Tyrkysový přístup, který není natolik orientovaný na výsledky, dokáže mnohem lépe přijímat nepříjemné pravdy a fakta. Racionální uvažování v rámci této úrovně tedy může přesněji využívat data.

Za hranicí faktů a čísel využívá uvažování na této úrovni mnohem širšího souboru zdrojů, jež napomáhají v rozhodování. Oranžový moderní vědecký pohled se vyhýbá emocím, které by mohly zamlžit  schopnost racionálního myšlení, zatímco Zelený  přístup často zachází do opačného extrému  a odmítá jakékoliv analytické přístupy využívající levou hemisféru našeho mozku a rozhoduje se výhradně na základě pocitů pravé hemisféry. Tyrkysový přístup ochotně využívá všechny oblasti vědění. Analytický přístup nabízí užitečné poznatky, ale v emocích je také jistá moudrost, pokud se naučíme bádat nad jejich významem: Proč jsem rozzlobený, proč mám strach, proč jsem nadšený? Co to vypovídá o mně nebo o vznikající situaci?

Intuice je posvátný dar, racionální mysl je věrný sluha. Vytvořili jsme společnost, která ctí sluhu a zapomněla na svůj dar. Albert Einstein

Moudro můžeme nalézt i v intuici. Intuice je ve spojení s tou složitou, nejasnou, paradoxní, nelineární stránkou reality. Podvědomě si spojujeme různé věci způsobem, jakým to naše racionální mysl nedokáže. Intuice je sval, který můžeme cvičit stejně jako logické uvažování. Když se naučíme věnovat pozornost své intuici, využívat ji, hledat v ní pravdu a rady, které může nabízet, začneme dostávat více intuitivních odpovědí.

Mnozí lidé věří, že odpovědi můžeme hledat i v mnohem hlouběji uložených zdrojích. Různé tradiční přístupy k moudrosti a transpersonální psychologie se domnívají, že když otázku přímo nepoložíme, ale budeme ji žít, hojnost vesmíru nám nabídne vodítka k odpovědi v podobě neočekávaných událostí nebo ve slovech a obrazech, které k nám budou přicházet v našich snech a při meditaci. Neobyčejné stavy vědomí – meditativní stavy, stavy rozjímání, vize, flow, vrcholné zážitky – jsou dosažitelné na všech úrovních způsobu uvažování, ale od Tyrkysové fáze dál se lidé často věnují jejich procvičování, aby prohloubili svou zkušenost s těmito stavy a získali přístup k celému spektru stavů lidské mysli.

Dalším kognitivním průlomem je schopnost vyvozovat závěry tváří v tvář paradoxům, tedy přenést se přes pouhé buď/anebo ke složitějšímu jak-tak. Nádech a výdech nabízejí jasnou ukázku tohoto rozdílu. Při uvažování založeném na přístupu buď/anebo vidíme nádech a výdech jako protiklady. Při uvažování vycházejícího z přístupu jak-tak je vidíme jako dvě součásti jedné věci, které se navzájem potřebují: čím více se nadechneme, tím více můžeme vydechnout. Pochopit podstatu paradoxu u nádechu a výdechu je snadné, ale u jiných složitějších životních paradoxů je to obtížnější a my je můžeme začít správně chápat teprve tehdy, pokud dosáhneme Tyrkysové úrovně uvažování: svoboda a odpovědnost, samota a komunita, zaměření na sebe a na ostatní.

Díky tomu všemu – racionalitě bez obav, moudrosti pramenící z emocí, intuice, událostí i paradoxů – je Evoluční – Tyrkysový model schopen skoku od racionálně-reduktivního pohledu na svět Oranžové fáze a postmoderního pojetí světa Zelené fáze ke skutečně holistickému přístupu k vědění.

Snaha o celost

Disidentifikace s naším egem je dalším krokem osvobození na lidské cestě. Ale disidentifikace s sebou přináší oddělení a lidé fungující na této úrovni často pociťují, do jaké míry jsme připustili, aby toto oddělení roztříštilo naše životy, a jakou cenu jsme za to museli zaplatit. Dovolili jsme našemu aktivnímu egu, aby překřičelo tichý hlas naší duše, naše kultura oslavuje mysl, ale zanedbává tělo, maskulinní projevy hodnotíme výše než femininní, přišli jsme o komunitní sounáležitost i vrozené spojení s přírodou.

Dovolili jsme našemu aktivnímu egu, aby překřičelo tichý hlas naší duše, naše kultura oslavuje mysl, ale zanedbává tělo, maskulinní projevy hodnotíme výše než femininní, přišli jsme o komunitní sounáležitost i vrozené spojení s přírodou.

S Tyrkysovou fází přichází hluboká touha po celosti, po propojení mezi egem a hlubšími částmi našeho já, po jednotě mysli, těla i ducha, po pěstování naší femininní i maskulinní součásti zároveň, po harmonických vztazích s ostatními a po nápravě narušených vztahů s našimi životy i životním prostředím. S posunem k Tyrkysové fázi často přichází také otevření vůči transcendentnu a duchovnu a hluboký pocit, že na určité úrovni jsme všichni propojeni a součástí jednoho velkého celku. Po mnoha postupných krocích disidentifikace, při kterých jsme se naučili být zcela nezávislí a věrní sami sobě, nám dochází, že jsme paradoxně nedílnou součástí všeho kolem nás.

Tato touha po celosti je v rozporu s oddělením, které (byť nevědomě) podporuje většina pracovišť tím, že klade příliš velký důraz na ego a racio a odstraňuje všechny emoce a duchovno. Rozděluje lidi podle toho, v jakých odděleních pracují, podle jejich postavení, původu, výkonnosti, odděluje osobní a pracovní život, odděluje organizaci od její konkurence a ekosystému, na němž je závislá. Toto oddělení prozrazuje i slovník, který v organizacích užíváme: často mluvíme o „rovnováze mezi životem a prací“, což ukazuje, jak málo života zůstane v naší práci, když se musíme oddělit od tolika věcí, na nichž skutečně záleží. Pro lidi, kteří přecházejí na Tyrkysovou úroveň, je toto oddělení v práci tak bolestné, že raději organizace opouštějí a volí si nějakou formu živnostnické činnosti, což jim umožňuje vytvořit si příznivější kontext, v němž mohou najít vyšší míru celosti jak v sobě samých, tak s jinými.

Celost ve vztahu k ostatním

V Evoluční – Tyrkysové fázi se přeneseme přes protiklady odsuzování a tolerance. Pokud s někým nesouhlasíme, tak podle vzorců předchozích fází své oponenty často odsuzujeme, protože se domníváme, že my máme pravdu, a oni se tedy musejí mýlit. Naším úkolem je přesvědčit je, poučit je, napravit je nebo je zavrhnout. Případně můžeme ve jménu tolerance, ideálu Zelené fáze, naše rozdíly přejít a tvrdit, že všechny názory jsou si rovny. V Tyrkysové fázi můžeme tuto polaritu překonat a dospět k vyšší úrovni pravdy, která nevynáší soudy. Můžeme prozkoumat svůj názor a zjistit, že obsahuje vyšší podíl pravdy, a přesto přijmout lidi s jiným názorem jako bytosti, které jsou stejně hodnotné jako my sami.

V prostředí, které lidi neodsuzuje, se vytvářejí vzájemné vztahy na zcela nové úrovni. Naše naslouchání se už neomezuje na shromažďování informací, abychom mohli ostatní lépe přesvědčit, poučit nebo napravit. Můžeme vytvořit společný prostor, ve kterém nebudeme odsuzováni a kde hlubší naslouchání ostatním pomůže nalézt jejich hlas a pravdu, stejně jako oni v tom pomohou zase nám. V Oranžové fázi jsme se osvobodili od útisku a svazujících norem Žlutých komunit. Nyní máme příležitost naše komunity přestavět na nových základech prostředí, kde díky vzájemnému naslouchání dosáhneme vlastní individuality a celosti.

Celost v životě a vztahu k přírodě

Paradoxně i zde platí, že čím více se učíme být jedinečným individuem, tím více si uvědomujeme, že jsme pouze jedním z projevů něčeho mnohem většího, pro- pojené sítě života a vědomí. Toto uvědomění může přinášet nadšení, ale také bolest, protože zároveň pochopíme, do jaké míry byly poškozeny naše vztahy s životem a přírodou. Tyto vztahy se snažíme napravit, ne z pozice morálního závazku, ale kvůli vnitřnímu uvědomění faktu, že nejsme samostatnou částí, nýbrž součástí přírody. Konečně nám dochází, jak bláhový a arogantní je lidský postoj, který nás staví nad ostatní život, a snažíme se najít si opravdovější a pokornější místo ve světě. Často je pro nás obnova našeho vztahu s životem a přírodou impulzem k jednoduššímu životu, méně zatíženému majetkem, který jsme považovali za nezbytný, dokud jsme si neuvědomili, že bohatství nespočítá ve věcech, jež vlastníme, ale ve vztazích, které živí naši duši.