Anatomie moderní firmy – Fenomén práce na hovno & kapučínoví manažeři

Tímto dílem končí část seriálu Byznys 101 věnovaná anatomii firmy (Díl 14. – 23.). Pokud seriál čtete, možná se shodneme, že podtrženo, sečteno: Fenomén „práce na hovno“.

Letos zesnulý britský antropolog David Graeber si všiml, že v našem systému existuje velký díl práce, kterou kdyby někdo zrušil, tak si toho buď skoro nikdo nevšimne, nebo se naopak ještě mnozí zaradují. Mezi nejčastěji citovanými příklady se objevují různí korporátní prodejci po telefonu, exekutoři, lobbisté, manažeři manažerů, administrátoři administrátorů, kontroloři všemožných vyhlášek…

Graeber tuto práci pojmenoval termínem „bullshit jobs“ (viz esej: „Práce na hovno„, případně Tomáš Sedláček „Ekonomie pro popelku„) a píše o ní toto:

„Když jsem jednou přemýšlel o neustálém narůstání administrativních povinností na britských katedrách, dopracoval jsem se k tomu, že tak nějak by mohlo vypadat peklo. Bylo by to společenství jednotlivců, kteří by trávili většinu svého času prováděním úkonů, jež nemají rádi a v nichž nijak zvlášť nevynikají. Jako kdyby vás najali, protože umíte skvěle vyrábět skříně, ale pak byste zjistili, že máte většinu času trávit smažením ryb. A přitom by smažit ryby ani nebylo třeba – už proto, že by se časem každému přejedli. Jenomže v truhlářské dílně mají všichni zaměstnanci vztek, že musí dělat to, co je nebaví a co jim nejde, a hlídají se navzájem, aby náhodou někdo netrávil víc času vyráběním skříní a nezanedbával svůj podíl odpovědnosti za smažení, takže se všude dál kupí nekonečné hromady zbytečně a špatně usmažených ryb a nikdo už pořádně nedělá nic jiného. – Tento příklad podle mého názoru docela přesně vystihuje dynamiku morálky naší ekonomiky.“

Dnešní firmy jsou jedním z podobenství pekla. Jsou to společenství jednotlivců, kteří tráví většinu svého času prováděním úkonů, jež nemají rádi a v nichž nijak zvlášť nevynikají.

Až 9 z 10 lidí dnes jejich “práce” netěší a až 50% lidí připouští, že jejich práce nemá žádný skutečný smysl. 
Ilustrace výše znázorňuje typickou firmu z pohledu “angažovanosti zaměstnanců”. Ze sta pracovníků typické firmy práce těší 16% lidí. 15% ji nesnáší tak, že ji dokonce bojkotují. 69% je to, co dělají jedno. 

Graeber si všiml také toho, že čím méně je něčí práce druhým lidem prospěšná, tím více je obvykle honorována, a že toto pravidlo platí i naopak. Vím, že opět zobecňuji, tedy čest výjimkám, ale vezměte si, kolik si vydělají burzovní makléři, manažeři v nadnárodních korporacích, exekutoři, specialisté na PR a lobbisté, jak se odměňuje v bankovnictví, pojišťovnictví, marketingu nebo v reklamě, a porovnejte si to s tím, jakou odměnu dostávají za svou práci zdravotníci, učitelé, zemědělci, řidiči, pekaři, nakladatelé, prodavači nebo lidé z neziskovek, kteří se za nás ostatní věnují opomíjeným problémům společnosti. Graeber k tomu ve svém eseji říká: „V naší společnosti zřejmě existuje obecné pravidlo, že čím zjevněji prospívá něčí práce jiným lidem, tím méně za ni dostane zaplaceno.“

V naší společnosti platí následující pravidlo: Čím méně je něčí práce druhým lidem prospěšná, tím více je obvykle honorována a naopak.

Práce bývala zdrojem smyslu pro toho, kdo ji vykonával, a tomu, komu sloužila, přinášela užitek. Byl to vlastně takový vzájemný barter: smysl, radost a obživa za užitek. 37 % britských zaměstnanců však považuje své zaměstnání za zcela zbytečné. Pouze polovina vidí ve své práci smysl (zdroj). Podobné procento se nedokáže nijak identifikovat s posláním své organizace. Jak by mohlo, když posláním je vydělat peníze pro vlastníky, že ano? Víme, že 8–9 lidí z deseti jejich práce netěší, nebaví nebo k ní nemají žádný vztah (zdroj). Práce na hovno na pomyslném žebříčku moderních normóz zkrátka stojí hodně vysoko.

Česká antropoložka Kateřina Varhaník Wildová popisuje v knize Kapitoly z dospělé ekonomie problematiku zbytečné práce na příkladu reklamního letáku. V Česku se jich za rok roznesou skoro 4 miliardy, každý člověk jich dostane v průměru 400 kusů, tj. 15 kg. Projděte se ovšem po běžném sídlišti a spočítejte počet poštovních schránek, na kterých je samolepka, jíž se snaží její majitel těmto nechtěným tiskovinám ubránit. Představte si přitom, kolik lidí se na tom celém podílí: někdo to musí vymýšlet, navrhovat, fotit, připravovat v počítači, psát texty, kontrolovat a schvalovat, objednávat papír, barvy a podklady k tisku, připravovat tisk, tisknout, kontrolovat tiskaře, rozvážet a roznášet to lidem a ty distributory zase kontrolovat. Někdo to nejspíš počítá a strategicky propočítává, vypracovává hlášení, hlášení prezentuje, vyhodnocuje a odsouhlasuje a tak dále. Armády pracovníků, kteří si musejí být na nějaké úrovni vědomi toho, že stále větší počet lidí proti tomu, co dělají, bojuje a oblepuje své schránky. V době klimatické krize už to není jenom trapné, ale spíš nemorální. Dovede někdo spočítat, kolik stromů je na to nutné každý rok pokácet? Kolik vody se kvůli tomu spotřebuje? Kolik CO2 a škodlivin vyprodukuje něco, o co valná většina lidí vůbec nestojí?

Představte si, že by tyto letáky od zítřka přestaly existovat…

Kampaň v londýnském metru #bullshitjobs

Zajímavým paradoxem je, že v komunismu patří placená práce jako zdroj obživy mezi základní lidská práva či dokonce povinnosti. Pamatuji si ze svého dětství, že každý, kdo mohl pracovat, musel být zaměstnaný. Každý musel mít v občance razítko zaměstnavatele, které se běžně kontrolovalo. A aby bylo práce dost pro všechny, vymýšlela se samozřejmě spousta té zbytečné. V kapitalismu bývá práce nutností a stále častěji také „štěstím“. Graeber se proto ve svém eseji dále zamýšlí nad tím, jak je možné, že tolik zbytečné práce vzniká i v systému, jehož cílem je maximalizace kapitálu. Vždyť nedává smysl platit tolik „zbytečných“ lidí:

„Působením nějaké podivné alchymie, kterou nikdo nedovede úplně vysvětlit, se počet placených posunovačů papíru viditelně stále rozrůstá a čím dál víc zaměstnanců zjišťuje, že oficiálně sice pracují čtyřicet nebo padesát hodin týdně, ale jejich skutečné pracovní vytížení se blíží oněm patnácti hodinám, které předpovídal Keynes. Zbytek času jim zabere organizování motivačních seminářů či účast na nich, aktualizování facebookových profilů nebo stahování filmů.“ David Graeber

Hlavní příčinou tvorby tolika pozic, jejichž podstatou je „přesouvání papírů“, je centralizace a naturel obřích žlutých organizací, které byrokratickou práci vyžadují.

Epidemie koronaviru v roce 2020 dokonale odkryla, která zaměstnání spadají do kategorie „bullshit jobs“. Nad tím se Graeber zamýšlí takto:

„Co by se stalo, kdyby se některá konkrétní skupina zaměstnanců zcela vytratila? Říkejte si, co chcete o zdravotních sestrách, popelářích nebo mechanicích, ale je evidentní, že kdyby zničehonic zmizeli v oblaku kouře, následky by byly okamžité a katastrofické. Svět bez učitelů či dělníků v docích by začal mít problémy velmi rychle, a dokonce i bez autorů sci-fi nebo muzikantů by se na světě žilo nepochybně hůř. Jenomže není vůbec tak jasné, jestli by lidstvo utrpělo, kdyby se vypařili všichni výkonní ředitelé soukromých investičních firem, lobbisté, PR výzkumníci, pojišťovací agenti, telemarketéři, exekutoři, právní poradci nebo dokonce bankéři. Hodně lidí má dokonce podezření, že by se svět jejich neexistencí zlepšil…“ David Graeber

Rutger Bregman ve své knize Utopia for realists popisuje dvě rozdílné stávky. K první došlo v únoru 1968 v New York City. Místní popeláři se tehdy rozhodli stávkovat, aby si vymohli lepší podmínky. Už po devíti dnech bylo město zavaleno odpadky a starosta musel požadavkům vyjít vstříc. Ke druhé stávce došlo v květnu 1970 v Irsku. Bankovní úředníci tam požadovali zvýšení mezd. Stávka trvala dlouhých šest měsíců, 85 % peněz nebylo v té době k dispozici, přesto na irskou společnost neměla žádný zničující vliv. Bregman se na těchto dvou extrémech snaží poukázat na to, kde skutečně ve společnosti vzniká hodnota – viz to, co můžeme pozorovat velmi názorně během letošní pandemie COVID-19. Zatímco bez některých povolání by se naše společnost rozložila, u mnohých je vidět, že jsou zcela zbytečné.

Během letošní pandemie máme fenomenální možnost pozorovat to, jak bychom bez některých povolání nebyli schopni existovat, zatímco mnohé jsou buď zbytečné nebo často dokonce destruktivní.

Graeber se ptá, co to o naší společnosti vypovídá. Jak to, že vytváří jen mizivou poptávku po básnících nebo hudebnících, ale má nenasytný hlad po ekonomech a specialistech na firemní právo? Zde jsou tři hlavní důvody:

A) Aby mohla finanční ekonomika růst, je třeba vytvářet nové a nové zpeněžitelné potřeby a tužby. A tak se „inovuje“ pro inovace, vymýšlejí se další a další zbytečné šmejdy, které jeden druhému následně prodáváme. A výroba každého dalšího zbytečného šmejdu, který obratem zastarává, aby se mohl prodat další, s sebou dokola přináší bobtnající horu nové Popelčiny práce.

B) V situaci, kdy zhruba jedno procento obyvatel ovládá většinu dostupného bohatství, onen už zmiňovaný volný trh odráží na prvním místě to, co je podstatné právě pro tuto skupinu osob, ne to, co by si přálo zbylých 99 % lidí.

C) Mimochodem nepoměr v odměňování je způsoben i tím, že práce prospěšná, užitečná je ve své podstatě smysluplná, a tedy sama o sobě motivující. Čím méně je práce užitečná nebo dokonce škodlivá, tím více člověk ztrácí vnitřní motivaci, a aby tu práci vůbec někdo vykonával, je třeba ho stimulovat zvenčí. Důvod, proč je zbytečná práce tak přeplacená, je prozaický: za učitelský plat by ji nikdo nedělal.

Kapučínoví manažeři

Protože práce je dnes pro většinu lidí zaměstnáním a protože se na tento přístup k práci připravujeme mnohdy už od tří let, stávají se z nás „zaměstnanci“ = lidé, kterým nevadí dělat prakticky cokoliv výměnou za mzdu a vidinu povýšení, lidé, kteří nechtějí u práce nějak moc samostatně přemýšlet a rozhodovat o tom, jak k úkolům přistupovat. Místo toho naopak požadují, aby je někdo vedl a rozhodoval za ně. Lidé, kteří potřebují a hledají si šéfa.

Monika Divišová, zakladatelka firmy Wellnessia, zabývající se zdravím ve firmách, mi říkala (zde), že zaměstnanci z korporací, podobně jako třeba často i bývalí vrcholoví sportovci, se podobají neopeřeným ptáčatům, která předčasně vypadla z hnízda, a pokud se mají „naučit samostatně létat“ mimo tradiční mocenské hierarchie (tj. začít pracovat samostatněji a přemýšlet ne jako zaměstnanci, ale jako podnikatelé), je třeba hodně času, trpělivosti a tréninku.

Když jsem já vypadl z korporátního hnízda, netušil jsem, že mě bude stát osm let pokusů a omylů, než „mi doroste peří a budu schopen samostatně létat“. Dnes mi to připadá logické… dvanáct let tvrdého tréninku na základce a na střední v poslušnosti a nevybočování muselo udělat své. Další léta na vysoké a nakonec osm let v korporacích mě zákonitě přetvořilo v kapučínového manažera, což je termín, který vystihuje manažerské snahy okázale demonstrovat, že se zásadní měrou podílí na chodu něčeho důležitého, zatímco ve skutečnosti ve většině případů jenom víří prach. Kapučínový manažer znamená to, co cappuccino pro tradičního pijáka černé kávy na způsob ristretta – na povrchu spousta pěny a pod ní málo účinné látky. Prakticky to znamená, že takový zaměstnanec (ať už se jeho role nazývá „manažer“ nebo jinak) dělá řadu činností bez ohledu na to, zda je vůbec někdo potřebuje – v trvalé oblibě jsou především impozantní powerpointové prezentace, procesní mapy, směrnice, stohy e-mailů (v kopii co možná největšímu množství lidí) a vysedávání na všemožných poradách tak, aby byl vidět a mohl tam prezentovat sebe a svou práci.

Na Východě a vlastně donedávna i na Západě existovala tradice mistrů a žáků, která byla jakousi přirozenou hierarchií dávající věcem řád. Moje osobní zkušenost s těmito předčasně vypadlými ptáčaty (tj. včetně sebe samého) je taková, že ego je z korporátního fungování natolik přifouklé a natolik odtržené od reality, že se většina považuje za mistry. Ovšem nejsou to takoví ti pokorní, moudří mistři, jaké známe z východních učení. Jsou to mistři řádně namachrovaní, kteří mají pocit, že by měli ostatní poučit. Ale že by se oni sami měli učit? To ne… (viz např. Samí mistři. Ale kde jsou žáci?).