„NASTAVIT a ODRBAT“ nebo „OBOHATIT a ne VYTĚŽIT“?

Byznys 101 / 22. 12. 2020 / Tomáš Hajzler

Jak už bylo v tomto seriálu řečeno, v ekonomickému modelu, který stojí na centrálních měnách obsahujících úrok, je nutné, aby firma a s ní celý systém trvale rostl. Proto je třeba neustále „těžit hodnotu“. Tomuto podnikatelskému modelu se někdy lidově říká „nastavit a odrbat“.

„Nastavování“ znamená, že se původní ingredience „nastaví“ něčím levnějším tak, aby byl produkt buď stejně objemný či ideálně ještě objemnější a výrobce/prodejce tak mohl udržet či lépe zvýšit zisk. Uplatňuje se v potravinářství, ve stavebnictví, ale i při výrobě nábytku, oděvů a prakticky jakéhokoliv spotřebního zboží. V nábytkářství se dřevo nahrazuje lepenými pilinami nebo plastem, ve stavebnictví se místo přirozených přírodních materiálů a procesů používá stavební chemie a všelijaká urychlovadla.

V ekonomickému modelu, který stojí na centrálních měnách obsahujících úrok, je nutné, aby firma a s ní celý systém trvale rostl. Proto je třeba neustále „těžit hodnotu“.

Snad nejlépe pozorovatelný je fenomén nastavování v potravinářství. Jídlo představuje čím dál častěji pro většinu lidí pohledný, průmyslově zpracovaný, plastový a levný balíček s lákavým názvem. Mikro-písmo na obalech skoro nikdo nečte a zákony upřednostňují růst a zisk firem před zdravím lidí. Rozhodující je nízká cena, vymazlená chuť a především vzhled. A tak se například meruňková marmeláda dělá z jablek, uzeniny z mouky a rozemletých kůží, kostí a chrupavek, jenom se všechno musí doplnit baterií dochucovadel, ovoňovadel a dobarvovadel tak, aby to vypadalo a chutnalo co nejvíce podle názvu, nikoliv podle skutečného složení. Možností, čím potraviny nastavit, aby to bylo co nejlevnější při zachování iluze chuti a vzhledu, je díky objevům v potravinářské chemii nespočet.

Výše jeden z příkladů složení dnešních potravin (v tomto případě populární vlašský salát).

Výše dva příklady toho, jak je dnes – v době rozmachu modelu „nastavit a odrbat“ třeba zdůrazňovat něco, co dříve bývalo naprosto normální, a to, že se jedná… o párky z masa, kafe ze skutečného kafe, marmeládu z ovoce,… že je to prostě vzácná neošizená výjimka. I když, jak bohužel víme, často se jedná jen o další marketingový slogan, který nemá se skutečností nic společného.

Jedním z oblíbených nastavovadel je ve střední Evropě pšeničná mouka, s čímž souvisí i rekordní nárůst počtu případů celiakie (nesnášenlivost lepku), intolerance (tzn. lepek vám nedělá dobře) a alergie na lepek (projevující se záchvaty; ta je méně častá). Na to, proč se tyto problémy v dnešní době čím dál razantněji projevují, jsem se zeptal Martina Hutaře, spoluzakladatele firmy Probio.

Zde je jeho odpověď:

„Má to více důvodů. Zaprvé se pšenice šlechtí na maximum lepku, neboť čím větší obsah lepku, tím větší možnosti při průmyslovém zpracování. Jenomže čím přešlechtěnější pšenice, tím je náchylnější na různé choroby, tím více pesticidů, průmyslových hnojiv, regulátorů růstu a desikantů je třeba používat. To zaprvé. Navíc když zvýšíme obsah lepku v obilnině, je to na úkor některé z užitečných nutričních látek. Výzkumy prokazují nejen u obilovin, ale i u ovoce, zeleniny apod., že produkty před 80 lety obsahovaly daleko více nutričních látek než nyní. Důvodem je chemizace, způsob pěstování, jednostranné šlechtění apod. Zadruhé pšeničná mouka je právě jednou z nejčastějších levných přísad, kterou se dnes průmyslové potraviny nastavují. Lepek tak dnes najdete, podobně jako cukr, tam, kde byste ho v minulosti nenašli ani náhodou – v kečupech, polévkách, ve zmrzlině, v uzeninách, v čokoládě nebo v bonbonech… Třetí důvod je prozaický – děti s celiakií v minulosti prostě nepřežily. Další faktor je, že se v podstatě ze 100 % k vaření, pečení, nastavování používají bílé mouky, takže lepek se bez přítomnosti vlákniny, minerálů, vitamínů a spousty dalších látek, které se nacházejí v celém zrnu, stává agresivní vůči našemu organismu. O tom svědčí studie – od začátku konzumace bílé mouky někdy v 18. století začal výskyt cukrovky. Neméně důležitým faktem je, že jsme konzumovali daleko pestřejší stravu, více druhů obilovin atp.“

Zdroj: Rozhovor s Martinem Hutařem, červen 2018

Tolik stručně k nastavování. Pojďme na odrbávání.

„Odrbat a vytěžit!“ aneb Fenomén Walmartu

„Tady byla masna, tady papírnictví, potraviny, textil, kavárna, pekárna… ti všichni zavřeli.“ Je podzim 2018 a my stojíme s mým bratrancem Petrem na Novém náměstí v České Třebové, ve východočeském městě se zhruba patnácti tisíci obyvatel, kde jsme společně prožívali dětství. Petr mi ukazuje, jak se z centra města stalo centrum duchů, kam už není důvod chodit, protože je tam, jak bratránek poznamenal, „mrtvo“. „Všichni jsou teď v Tescu, Kauflandu nebo v Bille. Tam to žije,“ dodal posmutněle.

Centrum České Třebové je jen jedním z mnoha míst dokreslujících trend, který jsem v úvodu této kapitoly nazval „tragédií drobných místních podnikatelů“. Jako by se historie v naší části světa opakovala. Malé, nezávislé prodejny, které se zkraje 90. let minulého století po padesáti letech začaly znovu objevovat, zanikají ve druhé dekádě 21. století rekordním tempem znovu (zde). A to bylo před covidem.

Nejedno české náměstí dnes vypadá jako po krachu. Tam, kde byly dřív masny, papírnictví, potraviny, textil, kavárny, pekárny,… jsou dnes vietnamské obchody s veteší, bazary a krámy vše za 40,-, zastavárny, sázkové kanceláře, lékárny, sem tam nějaká pobočka banky. Mnohá centra jsou centry duchů, kam už není důvod chodit, neboť všichni jsou teď v Tescu, Kauflandu nebo v Bille na okraji města.

Supermarket, tj. síť obřích samoobslužných prodejen na okrajích měst, do kterých se jezdí autem a kde lze koupit celý sortiment základních potřeb, je americký vynález. První supermarket tak, jak ho dnes známe, vznikl v newyorském Queensu v roce 1930. Oproti nám v postkomunistické Evropě jsou tedy Američané v evoluci prodeje(n) zhruba šedesát let napřed. Chceme-li se podívat do naší (pravděpodobné) budoucnosti maloobchodu, považuji za užitečné navštívit právě Ameriku.

Králem supermarketů je tam už nějakou dobu Walmart. Podle příjmů je králem dokonce globálně (zde). Pro tuto bezprecedentní ekonomickou (a následně i politickou) moc a veškeré jevy, které s ní souvisejí, se vžil termín „fenomén Walmartu“.

Králem supermarketů je Walmart. Pro jeho bezprecedentní ekonomickou (a následně i politickou) moc a veškeré jevy, které s ní souvisejí, se vžil termín „fenomén Walmartu“. Právě na Walmartu je možné pochopit dnešní převažující podnikatelský model nejlépe.

Typicky to funguje takto: Walmart otevře svůj supermarket na malém či středně velkém městě a nastaví ceny tak, aby se dostal pod úroveň místních nezávislých obchodníků, z nichž většina dříve či později zkrachuje. Walmart tak pomalu zlikviduje konkurenci. Tím si zajistí maximum možných zákazníků a také velmi levné pracovní síly (s kolapsem konkurence ve městě klesá i počet pracovních míst). Na mnoha místech se tak Walmart stává hlavním a často prakticky jediným zaměstnavatelem, čehož samozřejmě využívá k tomu, aby si diktoval podmínky. Velká část zaměstnanců Walmartu tak pracuje za minimální mzdu, bez zdravotního pojištění, které jim dotuje státní program (zde). V důsledku toho kupní síla města klesá, až se to celé dostane do bodu, kdy už se ve Walmartu utrácí tak málo, že se firmě nevyplatí supermarket dále provozovat. Je to stejně logické jako při těžbě v dolech. Když se důl vytěží, těžební společnost ho zavře. Stává se, že Walmart město vytěží během 15–20 let.

Jak už bylo v tomto seriálu řečeno, korporace funguje ze své podstaty jako gigantický vysavač, a právě Walmart je toho dokonalým příkladem: jeho jednotlivé obchody dokážou vysát hodnotu z místa, kde působí, často až tak, že po čase musejí zavřít a z dané lokality odejít. Není výjimkou, že za sebou nechávají spoušť – zničenou infrastrukturu, zchudlé obyvatelstvo, zpřetrhané vztahy. Často se stává, že po odchodu Walmartu je nejbližší obchod s potravinami další půl hodiny jízdy autem, ve městě chybí lékárna, zůstává pouze Dollar tree (obchod s veteší, kde je každá položka za dolar) a McDonald’s, který, jak známo, dobrému životu příliš neprospívá.

Jak už bylo řečeno, korporace funguje ze své podstaty jako gigantický vysavač, a právě Walmart je toho dokonalým příkladem: jeho jednotlivé obchody dokážou vysát hodnotu z místa, kde působí, často až tak, že po čase musejí zavřít a z dané lokality odejít. Není výjimkou, že za sebou nechávají spoušť – zničenou infrastrukturu, zchudlé obyvatelstvo, zpřetrhané vztahy.

Walmart monopolizuje nové území cenami, které jsou nezřídka nižší než náklady, takže místní obchodníci proti němu nemají mnoho šancí. Jakmile se tímto způsobem odstraní konkurence a místní obyvatelé se stanou na Walmartu závislí, firma zvedne ceny na ziskovou úroveň. Na každá dvě pracovní místa vytvořená ve Walmartu (zde) ztratí místní komunita místa tři (zde). Nově vytvořená pracovní místa jsou přitom zpravidla hůř placená (zde). Řada zaměstnanců Walmartu s dětmi žije pod hranicí chudoby, takže mají nárok na sociální příspěvky, například na obědy ve škole.

Když se někomu v podnikání daří (rozuměj roste a vydělává), ostatní ho zpravidla kopírují. Tuto strategii proto zkopíroval třeba i další americký podnikatelský gigant Amazon, podle tržní hodnoty druhá největší firma světa. Amazon je jedním z největších zaměstnavatelů lidí zařazených do americké státní podpory SNAP (zde). Například v Arizoně je každý třetí zaměstnanec Amazonu na státní podpoře. Je běžné, že zaměstnanci Amazonu spí ve stanech nebo v autech (zde, zde). Americký senátor Bernie Sanders poukazuje na to, že velká část hodnoty megafirem s touto strategií přichází ze státních daní, tedy od obyčejných lidí – nebýt totiž státní podpory, Walmart, Amazon a další podobné firmy by neměly zaměstnance (nebo by jim musely dát mzdu, ze které by dokázali vyžít). 70 % zaměstnanců Walmartu do jednoho roku odchází a na základě průzkumu samotného Walmartu je důvodem jejich odchodu právě neadekvátní plat a nízké uznání práce. Navzdory kampani „Kupuj americké výrobky“ nakupuje Walmart 85 % svého zboží v zámoří.

Zatím největší vlna rušení obchodů proběhla zkraje roku 2016, kdy Walmart během krátké doby zavřel 269 obchodů, z toho přes 150 právě v malých amerických městech (zde). Města, pro která se Walmart stal během jeho působení většinou centrem jejich infrastruktury, se to přitom dozvěděla někdy i týden dva před uzavřením, zaměstnanci často jen několik hodin, zákazníci mnohdy až po zavření. „Když jste se s někým chtěli vidět, stačilo přijet do Walmartu. Walmart byl jako domov, jako kostel,“ vysvětlují obyvatelé Winnsboro v Jižní Karolíně, nešťastní a rozhořčení, protože přišli o svůj „domov“. Více viz zde:

V nedalekém Walmart Super Centru v okrese McDowell v západní Virginii byl Walmart v době největší slávy bezkonkurenčně největším zaměstnavatelem se třemi sty zaměstnanci. Kromě rozbité infrastruktury přicházejí komunity rovněž o nezanedbatelné zdroje financování. Více viz zde:

Jak už jsem zmiňoval, u nás v Česku máme za Američany v maloobchodě sice šedesát let zpoždění, ale zato jsme tu měli nacismus, komunismus a divoký kapitalismus 90. let. Naše podnikatelská infrastruktura je proto i po letech velmi poničená. V maloobchodě (i když předpona malo- působí v tomto případě nepatřičně) tak Američany významně dotahujeme. Supermarkety a hypermarkety se na celkovém českém maloobchodním obratu podílejí už bezmála 80 %, což je nejvyšší podíl ve střední Evropě, se všemi zřejmými důsledky pro dobrý život (zde). Tyto řádky jsem psal ještě před COVIDEM, který velmi pravděpodobně způsobil největší vlnu zavírání drobných místních podniků od roku 1952. O dopadu řetězců na ekonomiku, lidské zdraví a přírodu více zde.

Na podnikatelském modelu Walmartu staví i valná většina hvězd českého podnikání: Alza, Mall.cz, Kiwi, Dr.Max, Airbank,… a samozřejmě i opěvované hvězdy covidového roku jako Rohlík.cz nebo Scuk.cz. Na stejném – „těžařském – modelu staví všechny nadnárodní korporace působící na našem území.

Martin Hutař mluví o „odrbávání“, Douglas Rushkoff o „vysávání“ (to od něj mám metaforu firmy jako vysavače), Anita Roddicková, zakladatelka firmy The Body Shop, mluvila o „vytěžování“ (zde).

Ať už tomuto podnikatelskému modelu budeme říkat jakkoliv, Walmartu, Amazonu a většině dalších to (zatím) evidentně funguje. Amazon a Walmart se dlouhodobě drží mezi nejbohatšími firmami planety. Zakladatel Amazonu Jeff Bezos vlastní tolik majetku jako 125 zemí světa dohromady a očekává se, že se stane prvním planetárním dolarovým bilionářem (zde).

„Nastavit a odrbat“ vs. „Obohatit, ne vytěžit“

Vraťme se zpět k firemní „rodině s pěti sourozenci“ (viz minulý díl) a k tomu, proč vlastně podnikáme. Stejně jako u jednotlivce, i v případě organizace se totiž od otázky Proč? odvíjí všechno následující. Pokud podnikáme proto, abychom obohatili jednoho z pěti sourozenců, protože chceme, aby byl ze všech nejsilnější a nejmocnější a jeho svobodu upřednostňujeme před svobodou ostatních, pak tento jeden sourozenec funguje jako otesánek, který musí jíst stále víc, aby mohl vůbec existovat, a naším podnikatelským modelem je proto „nastavit a odrbat“. Ostatní lidé a příroda jsou v tomto případě pro firmu „dolem“, ve kterém se těží zdroje a který je třeba vytěžit, co to jen půjde.

V operačním systému dnešní většinové společnosti je to všeobecně přijímaný model (oranžová fáze vývoje). Neuvědomujeme si skutečnou lidskou podstatu, nedokážeme si všimnout podobnosti s rodinou a vzít v potaz, jak se v tom celém žije ostatním zúčastněným lidem. Protěžovat jednoho ze sourozenců je samozřejmě možné. Kdo jste v takové rodině vyrostli, víte, jaké to je. Může to vést k závisti, nenávisti, domácímu násilí a nakonec k tomu, že se sourozenci v dospělosti úplně odcizí.

Anita Roddicková, zmiňovaná zakladatelka firmy The Body Shop, byla jedním z prvních novodobých podnikatelů, vlastně podnikatelek, kteří se rozhodli brát v potaz všechny zúčastněné. Za motto firmy si zvolila „obohatit, ne vytěžit“, s dodatkem, že „je to všechno v našich rukou“. Zde několik fotek z jednoho z jejich obchodů, kde tuto filozofii popisují:

Anita Roddicková dobře vnímala všech pět sourozenců a snažila se jim být „spravedlivým rodičem“. Připomeňme si, o jakých sourozencích mluvíme a co každý z nich potřebuje:

Vlastníci – Firma je celkově finančně zdravá a vlastníci dostávají férový podíl na úspěchu organizace.

Zaměstnanci – Mají možnost ve firmě vykonávat smysluplnou práci, pracovat stylem, který je jim vlastní, spolurozhodovat a celkově žít důstojný život. Vykonávání práce prospívá jejich psychickému i fyzickému zdraví.

Zákazník – Má při rozhodování o nákupu dostupné informace, není do nákupu tlačen, ani k němu manipulován. Produkt či služba prokazatelně zlepšuje kvalitu jeho života.

Komunita – Firma je aktivní součástí komunity v místě svého působení (včetně komunit v online prostoru). Součástí komunity je i celý řetězec dodavatelů a také stát.

Planeta – Firma navrhuje produkty tak, aby maximálně vydržely, byly opravitelné a znovu použitelné. Využívá obnovitelnou energii, trvale snižuje energetickou náročnost, spotřebu vody, výskyt toxických látek a produkci odpadu.

Více viz zde.

Pět sourozenců, pět potřeb. Příkladů ignorování všech kromě vlastníků je na každém kroku nespočet. Jedním z těch učebnicových je příběh novozélandské těžební společnosti Pike River. A to bude uber-temný příběh z dalekého Nového Zélandu, na který se můžete těšit po novém roce. Tento díl je totiž letos poslední.

Krásné Vánoce!

__________________________________

PS1: Vzhledem ke COVIDU jsme přišli o možnosti financování projektu Zpátky k jídlu. Chcete-li nám pomoci, abychom v něm mohli pokračovat, přispějte nám prosím jakoukoli částkou na náš transparentní účet. Do poznámky napište „Zpátky k jídlu“. Jakmile se nám peníze sejdou a přežene se další vlna Covidu, tak pokračujeme. Díky.

PS2: Seriál vychází na tomto blogu každé úterý a vzniká z připravované knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. Kniha vyjde do konce ledna. Chcete-li zprávu, až bude v prodeji, nechte na sebe e-mail zde a my vám napíšeme, až bude v prodeji. Jedním ze závěrů knihy je i nutnost znovu-vybudování sítě drobných místních podniků jako protiváhy nadvládě řetězců a obecně korporací. Globalizaci je nutné vyvážit lokalizací. I proto jsme spustili výzvu podpory drobných místních podniků. Souzníte-li, prosím, pomozte nám ji šířit. Díky!

Zde jsou předchozí díly seriálu:

Úvod:

1 – Firma jako stroj na peníze a moc
2 – Evoluce firmy Aneb nejsme stromy, ale housenky
3 – Evoluce firmy: Zelená a tyrkysová fáze

Historie:

4 – Tragédie místních podnikatelů
5 – Úvod do stručné historie korporace
6 – Základy korporace: Objev tržiště & tržních peněz
7 – Základy korporace: Povinnost používání centrálních měn & Ustavení oprávněného monopolu
8 – Cesta korporací k nadpozemským právům

Historie konzumu:

9 – Zrození konzumenta
10 – Plánované zastarávání
11 – Nakupování na dluh a designová revoluce 80.-90.let
12 – Historie konzumu – Využití strachu v reklamě
13 – Tleskali jsme ekonomice sdílení, dostali jsme středověkou korporaci na digitálních steroidech

Anatomie firmy: