Pohádka o Smolíčkovi aneb láhev rumu každému děcku

Byznys 101 / 6. 4. 2021 / Tomáš Hajzler

„Vali, jestli to bude pokračovat, tak vám to vezmu a prásknu s tím o zeď! Já si tím rodinu zničit nenechám!“ Přestože jsem podobně klidná povaha jako naše sousedka Katka, ta s těmi „výhodnými“ letenkami od Ryanairu (zde), a v jádru věřím, že se vždycky a na všem dá společně domluvit, najednou si připadám zahnaný do kouta a bezmocný. Důvodem mé zoufalé frustrace je iPod Touch, což je vlastně iPhone bez telefonování, tedy zařízení, které po připojení na wifi umožňuje přístup ke všem možným sociálním sítím, aplikacím apod. Děti nás přesvědčily, že to „opravdu potřebují“, a dokonce si na to samy ušetřily.

Jenže během pár měsíců, co s námi tahle věc sdílí společnou domácnost, jsme s dětmi měli několikanásobně víc konfliktů než za posledních dvanáct let dohromady. Prakticky denně myslím na Gordona Neufelda, Gabora Matého a jejich knihu Držte si své děti. Pozoruji, jak děti ta magická krabička přitahuje, jak kolem ní nedokážou projít jen tak, aniž by ji pohladily, aniž by se do ní podívaly. Vidím, jak proti ní nemám šanci a jak své děti doslova ztrácím. Zdá se mi, že si k té krabičce vytvořily vazbu silnější, než jakou měly doposud k většině lidí. Je mi opravdu úzko, když vidím, jak se moje děti mění v malé alkoholiky, kteří se nemohou dočkat, až si zase dají loka. Jako by je nic jiného nezajímalo! Jsou nervózní, roztěkané, agresivní a lžou(!). Sám bych tomu nikdy nevěřil, ale když si chvíli s tou věcí hrají, připadají mi pak fakticky jako opilé, a když se jim to snažíme vzít, mají do slova a do písmene abstinenční příznaky.

Je mi opravdu úzko, když vidím, jak se moje děti mění v malé alkoholiky, kteří se nemohou dočkat, až si zase dají loka. Když si chvíli s tou věcí hrají, připadají mi pak fakticky jako opilé, a když se jim to snažíme vzít, mají do slova a do písmene abstinenční příznaky.

Jak se to všechno semlelo? Mým dcerám je 15 a 11 let a době navzdory ani jedna nevlastní mobilní telefon. Máme k tomu dva důvody. Za prvé: já jsem donedávna používal jen starý tlačítkový mobil (tenhle) a Petra ho používá dodnes, oba spíše výjimečně. Doma telefonujeme z pevné linky. Za druhé: po tom, co jsme se o mobilních telefonech dozvěděli (např. zde), si nepřejeme, aby něco takového naše děti (dokud nebudou dospělé) používaly. Jsem v tom podobně militantní jako svého času Steve Jobs a další technologičtí miliardáři ze Silicon Valley, kteří své děti před těmito technologiemi bránili a brání podobně jako před pedofily. A tak – přestože Valérie je ve třídě jediná bez telefonu, a dokonce i Valentýna patří k menšině – po nás mobil nikdy nepožadovaly. Jenomže… i když nepoužíváme smartphony, sedíme doma velmi často u laptopů. Pracujeme na nich z domova i na cestách, takže nás holky od malička vidí před obrazovkou. A myslím si, že proto je to k obrazovkám také tak táhlo.

iPodu se holky ovšem začaly dožadovat pod vlivem kamarádů ve škole. Snapchat, Instagram a na začátku hlavně Musical.ly (dnes TikTok) jsou sociální sítě zaměřené především na děti. Frčí v tom snad všechny kamarádky našich holek, a tak ty naše musejí prostě taky. Nakonec nás proto přemluvily. O dětech a technologiích jsem toho přečetl víc, než bych si přál. Vnímal jsem ten zdvižený ukazovák všude okolo. Věděl jsem, že jejich záření má neblahý vliv na rozvíjející se lidský mozek, dočetl jsem se i to, že tyto krabičky jsou, vedle cukru dětskou obdobou alkoholu. Myslím, že jsem si na této situaci osahal své dva typické omyly: za prvé – že mne se to netýká a že naše děti jsou vůči tomu imunní. Za druhé – nemůže to být tak špatné a dá se to ohlídat, když se tomu nastaví hranice.

Mobilní telefon je, vedle cukru, dětskou obdobou alkoholu.

Celé to bylo jako z pohádky o Smolíčkovi, konkrétně z pasáže o Jeskyňkách. Původní dohoda byla, že se holky budou o iPod dělit. Vůbec jsme nečekali, jaké konflikty, jakou agresivitu a kolik slz to mezi nimi vyvolá. Stejnou „hračku“ si pořídila i Petra a před jednou z našich zimních cest (do Maroka) nás děti prosily, zda by ty jejich boje nešly vyřešit tak, že by Valentýna začala používat na cestě Pétin iPod. My jsme bohužel měkcí rodiče, a tak jsme neuměli odolávat donekonečna. Ubylo sice konfliktů, ale o to víc posílily příznaky závislosti. Obě holky si totiž založily účet na Musical.ly a stejně jako všechny jejich kamarádky začaly točit a sdílet videa. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že Musical. ly je jakýsi Facebook/YouTube pro holčičky, tj. to nejhorší ze sociálních sítí. Vlastně jsem nevěřil svým uším, když jsem poprvé zaslechl, jak se holky baví o tom, kolik lidí je sleduje nebo jim olajkovalo jejich videa. Fascinovaně jsem žasnul, kolik různých hlášení a pobídek k akci naskakovalo na jejich displeji, když tu krabičku náhodou někde nechaly ležet. Musical.ly naše děti informovalo mimo jiné o tomto:

kdo si zobrazil jejich profil
kdo právě živě vysílá
kdo ti dal srdíčko, tj. like/líbí se
kdo zveřejnil video
kdo tě sleduje
novinky od Musical.ly
nové komentáře
natáčení duetu
označení ve videu
komentování komentářů
a pravděpodobně ještě o ledasčem dalším, o čem nevím…

Valérie nasbírala od ledna do července 2018 celkem 316 fanoušků, nahrála sto padesát videí a dostala 4 390 srdíček. Sama dala neuvěřitelných 14 275 srdíček. To je 14 275 kapek vysoce závislostního dopaminu.

Velmi rychle nám došlo, že se nám Jeskyňky zabydlely doma a že je jen a jen na nás, abychom naše Smolíčky ochránili. Začali jsme tím, že jsme se rozhodli omezovat čas, kdy mohou děti iPod používat. Hlavní pravidlo bylo, že to nesmí být první věc ráno a že po šesté večer je to vypnuté. Jenomže příznaky závislosti (nejvíc neschopnost projít kolem iPodu bez toho, že by se „napily“) sílily, a tak jsme čas zužovali dál. V Maroku jsme experimentálně vyhlásili „den na přání“, abychom otestovali, co se stane, když holky budou moct samy rozhodovat, co se bude dělat. Musím říct, že nic moc – iPod nepustily celý den z rukou.

A tak jsme se postupně dostali na začátek tohoto příběhu – k mému pocitu, že jsem zahnaný do kouta a že už nevím, co si počít. Připadalo mi, že jsme své děti ztratili, že je nezajímá nic než ta destička a že se nám mění a odcizují před očima. „Jsem vyčerpaná z toho, dělat nonstop gestapačku,“ prohlašovala v jednom období opakovaně Péťa. Zoufali jsme si nad tím, jak jsme v tom sami. Nulová zodpovědnost, která by šla za firmami Apple nebo Musical.ly. Nulový zájem ze strany vlády nebo školy. Neřeší to prakticky ani nikdo z rodičů okolo nás. Většina je rezignovaná, smířená nebo naprosto neinformovaná. „Taková je doba,“ říkají. Někteří jezdí se svými dětmi do psychologických poraden, kde se psychologové škrábou na hlavě a krčí rameny: „Vaše dítě je závislé na mobilu. Je to epidemie. Nevíme si s tím rady.“

Většina rodičů je se závislostmi svých dětí na mobilech a internetu rezignovaná, smířená nebo naprosto neinformovaná. „Taková je doba,“ říkají. Někteří jezdí se svými dětmi do psychologických poraden, kde se psychologové škrábou na hlavě a krčí rameny: „Vaše dítě je závislé na mobilu. Je to epidemie. Nevíme si s tím rady.“

Byl jsem připravený to rozbít o zeď a nebyla v tom ani píď nadsázky. Potom jsme zjistili, že Musical.ly se může používat od dvanácti let. Naší Valentýně bylo osm. „V naší rodině nelžeme a tohle je lež. Podvod. To neděláme,“ pronesl jsem rezolutně. Valentýna mě rozplakala tím, jak dospěle to celé pojala – natočila pro své fanoušky video na rozloučenou, zrušila si účet a iPod vrátila Pétě. Mimochodem, dostalo mě, kolik jsem na Musical.ly – a na dalších sociálních sítích – viděl malých holčiček. Společně jsme se dohodli, že iPod se bude používat půl hodiny denně s tím, že na stole bude budík a jakmile zazvoní, destičky se nekompromisně vypnou. I tento systém vyžaduje nadále „gestapáka“, který celou dobu hlídá a nepustí dovnitř ani prstíček ani jedné jeskyňky, neboť děti si prostě od své závislosti nedokážou pomoct. A tak dělají všechno možné, jen aby získaly víc času. I po tom všem platí, že naše pravidla ohledně iPodu fungují jen tehdy, pokud nad holkami stojí někdo se stopkami a karabáčem.

Všiml jsem si, že závislost (na mobilu) se prohlubuje s rostoucí samotou. Kdykoliv jsou naše holky s kamarády, s rodinou, prostě s lidmi, ideálně venku, na iPod si ani nevzpomenou. Jenomže mnohem častěji jsou samy, tj. ve dvou, a navíc v interiéru. Mobily jsou tak další „Hlava XXII“, laciná náhražka mezilidského kontaktu a pofidérní náplast na samotu, kterou dnešní děti v moderních mikro-rodinách epidemicky trpí. Kdybychom se nebáli pustit je ven, kdybychom si byli blízcí s našimi sousedy a společně s nimi pomohli dětem zformovat smečku, závislost na mobilu by nebyla takový problém a technologické korporace by nás ani zdaleka neměly tak moc v hrsti, jako nás mají dnes. Tím jsem si jistý.

Všiml jsem si, že závislost (na mobilu) se prohlubuje s rostoucí samotou. Kdykoliv jsou naše holky s kamarády, s rodinou, prostě s lidmi, ideálně venku, na iPod si ani nevzpomenou.

Aby to však s těmi iPody nebylo pouze temné… Přes všechny zmiňované obtíže mě překvapilo, jak moc se holky za půl roku soužití s iPodem zlepšily v angličtině, jak se naučily stříhat videa a obecně komunikovat v online světě. Většina písniček, na které se na Musical.ly/TikToku točí videa, jsou v angličtině a každé video znamená několik hodin práce, několik hodin zkušeností. Dovednosti se tak do určité míry rozvíjejí exponenciálně. Z toho je zřejmé, že nic není jen černé nebo jen bílé. Konkrétně u mobilních technologií platí, že možnosti jsou fenomenální. Jenomže, jak se pokusím vysvětlit v následujících dílech seriálu, jsou navrhovány tak, abychom na nich byli maximálně závislí. A to je problém tak obřích rozměrů, že dokonale zastiňuje převážnou část přínosů všech těchto technologií.

__________________________________

PS: Seriál vychází na tomto blogu každé úterý a vzniká úpravou textů z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. Jedním ze závěrů knihy je i nutnost znovu-vybudování sítě drobných místních podniků jako protiváhy nadvládě řetězců a obecně korporací. Globalizaci je nutné vyvážit lokalizací. I proto jsme spustili výzvu podpory drobných místních podniků. Souzníte-li, prosím, pomozte nám ji šířit. Díky!

PS2: Vzhledem ke COVIDU jsme přišli o možnosti financování projektu Zpátky k jídlu. Chcete-li nám pomoci, abychom v něm mohli pokračovat, přispějte nám prosím jakoukoli částkou na náš transparentní účet. Do poznámky napište „Zpátky k jídlu“. Jakmile se nám peníze sejdou a přežene se další vlna Covidu, tak pokračujeme. Díky.

Zde je přehled všech dílů seriálu:

Úvod:

1 – Firma jako stroj na peníze a moc
2 – Evoluce firmy Aneb nejsme stromy, ale housenky
3 – Evoluce firmy: Zelená a tyrkysová fáze

Historie:

4 – Tragédie místních podnikatelů
5 – Úvod do stručné historie korporace
6 – Základy korporace: Objev tržiště & tržních peněz
7 – Základy korporace: Povinnost používání centrálních měn & Ustavení oprávněného monopolu
8 – Cesta korporací k nadpozemským právům

Historie konzumu:

9 – Zrození konzumenta
10 – Plánované zastarávání
11 – Nakupování na dluh a designová revoluce 80.-90.let
12 – Historie konzumu – Využití strachu v reklamě
13 – Tleskali jsme ekonomice sdílení, dostali jsme středověkou korporaci na digitálních steroidech

Anatomie firmy: