Boj proti rakovině rakovinou a fenomén Coca-colonizace

Byznys 101 / 16. 2. 2021 / Tomáš Hajzler

Pojďme na další příklad přelakovávání skutečnosti na jiné barvy. Dnes ne na zeleno, ale na růžovo (Pinkwashing – tvrzení, že firma bojuje proti rakovině a/nebo podporuje sexuální menšiny viz zde – v dnešním díle se zaměříme na boj proti rakovině).

„Růžové lakování“ ve vztahu k rakovině má své kořeny v roce 1985, kdy se v USA poprvé objevila myšlenka měsíce koncentrovaného „boje“ proti rakovině prsu a podpory nemocných žen. Symbolem tzv. Breast Cancer Awareness Month (měsíce za vědomí o rakovině prsu) se stala růžová stužka, ale hlavně samotná růžová barva. Proto se v Americe říjnu někde říká „Pinktober“. Pinkwashing je termín, který se vžil pro zneužívání tématu boje proti rakovině k firemnímu marketingu nebo k odvádění pozornosti od jiných nepříjemných témat (Říjen jako měsíc boje proti rakovině prsu vytvořila firma AstraZeneca, která podniká ve farmaceutickém průmyslu a specializuje se na onkologické léky. V té době byla dceřinou společností Imperial Chemical Industries, která vyráběla mimo jiné i karcinogenní insekticidy a pesticidy).

Na „Pinktoberu“ je celosvětově snad nejviditelnější výrobce kosmetiky Avon, který je již přes čtvrtstoletí (jak sami říkají) na křížové výpravě proti rakovině prsu. Každý říjen pořádá „Pochod za zdravá prsa“ se zapojením celebrit, médií, masovým prodejem triček (z průmyslově vyráběné bavlny s obsahem pesticidů, tj. též karcinogenní) a s vypouštěním tisíců balónků (zde). Problematičnost složení průmyslově vyráběné kosmetiky se čím dál více dostává do povědomí veřejnosti. Příkladem za všechny je triclosan, který v roce 2014 Avon s velkou PR slávou vyškrtl ze seznamu svých ingrediencí (zde). Zajímavé je, že triclosan byl původně herbicid a až později našel uplatnění i v kosmetickém průmyslu. Otázkou tedy je, jak se karcinogenní herbicid mohl na seznam látek používaných firmou, která bojuje proti rakovině, vůbec dostat? Kosmetický průmysl dnes používá přes 12 tisíc ingrediencí. Jejich vliv na lidské zdraví tak, jak na nás ve skutečnosti působí, tj. v koktejlu s ostatními látkami, nemůže být nikdy otestován (zde).

Problematičnost složení průmyslově vyráběné kosmetiky se dostává do povědomí veřejnosti. Příkladem za všechny je triclosan, který v roce 2014 Avon s velkou PR slávou vyškrtl ze seznamu svých ingrediencí. Triclosan byl původně herbicid a až později našel uplatnění i v kosmetickém průmyslu. Kosmetický průmysl dnes používá přes 12 tisíc ingrediencí. Jejich vliv na lidské zdraví tak, jak na nás ve skutečnosti působí, tj. v koktejlu s ostatními látkami, nemůže být nikdy otestován.

Zde je to, co o společenské zodpovědnosti píše Avon na svých stránkách: „Avon se zavázal učinit planetu krásnější. Dělá to prostřednictvím svých produktů, svých lidí, ekologickou udržitelností a filantropie. Nabízíme milionům žen možnost si vydělat a podporujeme jejich zdraví a bezpečnost prostřednictvím naší křížové výpravy proti rakovině prsu a naší iniciativy proti domácímu násilí (zde).“

Pro běžného člověka skvěle znějící mise, které se dnes tleská – spousta žen získá díky Avonu příjem, takže pak může následně opustit případného násilnického manžela nebo se z azylového domu či z ulice vrátit zpět do života. Tečka.

Jenomže je to jen malý výsek reality – Dr. Jekyll. O panu Hydovi ani slovo.
Bernays, Lippmann i Goebbels také tleskají.

Coca-colonizace: dobré jídlo & dobrý život

Vždycky mě fascinovalo, když nám v zemi, kde roste ta nejlepší káva (třeba v Guatemale), servírovali Nescafé a v zemi pověstné nejlepším čajem (např. na Srí Lance) jsme dostali přes půl planety dovezený Lipton. Když jsme onehdy na motorkách přejížděli z Beninu do Toga, nabízeli nám všude (řádně prohřátou) Coca-Colu. Široko daleko nebyla žádná elektřina, pohybovali jsme se po prašných cestách prakticky mimo civilizaci, ale Coca-Colu měli všude. Tenkrát jsem pochopil, proč se globalizaci někdy říká také Coca-colonizace. Žasl jsem nespočetněkrát, kam se na této planetě Coca-Cole, Unileveru, Nestlé, P&G a dalším nadnárodním potravinářským gigantům už podařilo dostat.

Tým filmařů z německého kanálu Deutsche Welle se v jednom ze svých dokumentů zaměřil na praktiky Nestlé a Unileveru v těch nejchudších zemích světa:

Soustavný tlak na růst je totiž nutí hledat takové cesty k zisku, nad kterými dříve ohrnovali nos. Jednou z těch – z pohledu Evropana – velmi nezvyklých je podomní prodej jejich sortimentu těm nejchudším obyvatelům Keni nebo Brazílie. Najímají si místní prodejce, kteří fasují tašky na kolečkách plné jejich sušenek, tyčinek, bonbónů a dalšího nezdravého jídla a s nimi pak objíždějí obyvatele favel v Rio de Janeiru, kiberského mega-slumu na jihozápadě Nairobi a dalších podobných míst. Stejně jako třeba v komunistickém Československu před rokem 1989 tady mají tyto lákavě barevně zabalené, průmyslově zpracované potraviny z Evropy nádech čehosi vzácného a výjimečného. Kromě lákavých obalů a hojné reklamy v televizi a na billboardech mají tyto produkty vymazlený „bod blaha“, k jehož vysvětlení se brzy dostaneme. Firmy se v těchto místech prezentují jako laskaví ochránci lidí tam, kde nefunguje stát. Jak ale říká jeden z kritiků těchto praktik, Carlos Monteiro, profesor výživy a zdraví na univerzitě v São Paulu: „Tyto firmy prodávají masově nezdravé potraviny, a přitom se prezentují jako dobrodinci. Greenwashing na účet těch nejchudších ve společnosti.“ (zde).

A víte, co používá Nestlé jako svůj hlavní slogan? „Dobré jídlo. Dobrý život.“ V sekci „Dopad“ na jejich webu se dočtete: „Nestlé se dotýká životů miliard lidí každý den. Jsou tu farmáři, kteří pěstují naše ingredience, naši zákazníci a naše komunity, kde žijeme a pracujeme.“ (zde) Je hezké, že si to v Nestlé uvědomují. Rád bych připomněl Jamieho Olivera: „Zatímco vraždy jsou příčinou 0,8 % úmrtí, 60 % nemocí je důsledkem špatné výživy. O tom ale nikdo nemluví.“ (zde)

Možná je na čase o tom začít mluvit. Dovedete si představit, jak by se změnil svět, kdyby tyto obří firmy přešly z modelu nastavit a odrbat k modelu obohatit, ne vytěžit (zde)? Já ano.

__________________________________

PS1: Seriál vychází na tomto blogu každé úterý a vzniká úpravou textů z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. Jedním ze závěrů knihy je i nutnost znovu-vybudování sítě drobných místních podniků jako protiváhy nadvládě řetězců a obecně korporací. Globalizaci je nutné vyvážit lokalizací. I proto jsme spustili výzvu podpory drobných místních podniků. Souzníte-li, prosím, pomozte nám ji šířit. Díky!

PS2: Vzhledem ke COVIDU jsme přišli o možnosti financování projektu Zpátky k jídlu. Chcete-li nám pomoci, abychom v něm mohli pokračovat, přispějte nám prosím jakoukoli částkou na náš transparentní účet. Do poznámky napište „Zpátky k jídlu“. Jakmile se nám peníze sejdou a přežene se další vlna Covidu, tak pokračujeme. Díky.

Zde je přehled všech dílů seriálu:

Úvod:

1 – Firma jako stroj na peníze a moc
2 – Evoluce firmy Aneb nejsme stromy, ale housenky
3 – Evoluce firmy: Zelená a tyrkysová fáze

Historie:

4 – Tragédie místních podnikatelů
5 – Úvod do stručné historie korporace
6 – Základy korporace: Objev tržiště & tržních peněz
7 – Základy korporace: Povinnost používání centrálních měn & Ustavení oprávněného monopolu
8 – Cesta korporací k nadpozemským právům

Historie konzumu:

9 – Zrození konzumenta
10 – Plánované zastarávání
11 – Nakupování na dluh a designová revoluce 80.-90.let
12 – Historie konzumu – Využití strachu v reklamě
13 – Tleskali jsme ekonomice sdílení, dostali jsme středověkou korporaci na digitálních steroidech

Anatomie firmy: