Zázračná zabijácká tabletka

Minulým dílem jsme ukončili část seriálu věnovanou tomu, jak navrhnout produkt nebo službu tak, abychom si na ně utvořili závislost. Postoupíme však dál, tentokrát k tématu látek a technologií, které se dostanou na trh třeba desítky let před tím, než se podaří prokázat jejich často destruktivní dopad na lidské zdraví a přírodu. Jedním z učebnicových příkladů je tzv. DES, tedy diethylstilbestrol, synteticky připravený pohlavní hormon estrogen, který byl ve své době pokládán za téměř zázračný lék. Já jsem se narodil v roce 1971, moje manželka Péťa v roce 1973. Právě tehdy se těhotným ženám na obou stranách železné opony masově předepisovala vychvalovaná pilulka, která DES obsahovala, a tak je určitá pravděpodobnost, že s ní máme i my dva jistou osobní zkušenost.

Lék vyvinuli vědci na oxfordské univerzitě v roce 1938 a v roce 1941 se ve Spojených státech začal užívat pro zmírnění příznaků menopauzy. Zjistilo se, že tento umělý estrogen je několikanásobně účinnější než ten přirozený, a tak netrvalo dlouho a vyráběl se ve více než dvou stovkách farmaceutických firem po celém světě. Lékaři ho předepisovali jako součást antikoncepce, pro zastavení laktace a jako prevenci otěhotnění po nechráněném styku. Věřilo se, že působí preventivně proti potratům, a tak ho nastávající maminky braly běžně celé těhotenství, podobně jako vitamíny. DES dělal divy nejen u žen, ale také třeba u krav, a tak byl až do roku 1979 přidáván do krmiva 80–95 % amerického dobytka. Reklamní plakát z 50. let společnosti Grant Chemical na lék s obchodním názvem desPLEX uvádí: „… desPLEX předchází potratu a předčasnému porodu; znamená větší a silnější děti; žádné zažívací potíže ani nepříjemné vedlejší účinky s desPLEXem při vysokých nebo malých dávkách.“

Zázračný lék začal ztrácet na lesku po roce 1970. Tři lékaři z jedné nemocnice v americkém Massachusetts si v té době všimli nezvykle vysokého množství vzácné rakoviny vagíny, která se obvykle objevovala až po menopauze. Uběhlo ještě několik let, než se potvrdilo, že proklamované požehnání je ve skutečnosti prokletím. Jednou z pacientek byla Margaret Lee Braunová, která tímto typem poševní rakoviny onemocněla, když jí bylo pouhých devatenáct let. Počátkem 80. let založila DES Cancer Network a sepsala knihu příběhů lidí, kteří v souvislosti s užíváním DES onemocněli (zde). Díky ní se podařilo situaci minimálně v USA alespoň částečně zmapovat. (Mimochodem, všimli jste si, jak často se lidstvo o něčem dozvědělo jenom proto, že nějaký obyčejný člověk našel odvahu a začal o tom mluvit?)

Podle dnešních odhadů bylo ve Spojených státech vystaveno účinkům DES ještě před narozením pět, možná deset milionů lidí. Dopátrat se ovšem počtu všech, kdo v důsledku DES onemocněli nádorem dělohy, vaječníků, pochvy, prsou, prostaty nebo varlat, není bohužel možné. Na světovém trhu bylo svého času více než dvě stě produktů s obsahem DES a málokterá žena si vybaví, co přesně tehdy brala. V Československu se DES předepisoval v letech 1958–1976. Evropská komise odhaduje, že ovlivnil okolo šedesáti tisíc našich těhotenství. Nikdo, komu je dnes přes čtyřicet, si nemůže být jistý, že se s DES nesetkal, i když moje ani Pétina maminka si nic takového nevybavují. Kolik případů rakoviny v Československu přičíst na jeho účet, je samozřejmě nezjistitelné (zde).

Příběh zázračné pilulky, u níž trvalo okolo čtyř desetiletí, tj. dvě lidské generace, než se zjistilo, že zabíjí, není vlastně nijak výjimečný. Tak to totiž v byznyse chodí. Objeví se nová zázračná ingredience, technologie či produkt a pustí se do výroby dřív, než se zjistí, jak vlastně na člověka, lidskou společnost a přírodu do všech důsledků působí. Takových příkladů zprvu zázračných objevů, jako byl DES, u kterých se ovšem po čase zjistilo, že jsou toxické, je nespočet – DDT, olovo v benzínu nebo barvách, ftaláty, dioxiny, Facebook, cigarety… (Psal jsem o tom v roce 2014 např. zde).

Jeden by si myslel, že když se zjistí, že je něco toxické, okamžitě se to přestane používat. Ve světě, kde by byl nejvyšší hodnotou dobrý život na Zemi, by tomu tak bylo. Ale v systému, kde jsou na piedestalu peníze, růst a svoboda podnikání, to tak není. Příkladem za všechny mohou být třeba poslední zmiňované cigarety. Brzy to bude sto let, co lidé vědí, že kouření zabije každého druhého člověka (zde). Tabákovému průmyslu se však celou tu dobu daří nebezpečí relativizovat, odvádět pozornost a přenášet zodpovědnost na druhé, takže celá branže prosperuje dál, prodej průmyslově vyráběných cigaret je stále legální a ve velké části světa vlastně i stále šik.

Totéž se daří Monsantu/Bayeru s jejich toxickým herbicidem, fosilnímu průmyslu s relativizací jeho vlivu na globální oteplování a změny klimatu nebo automobilovému průmyslu s výfukovými emisemi.

Jak to velké firmy dělají, že dokážou tak zdařile odvádět pozornost od destruktivních důsledků svého podnikání? Používají k tomu mimo jiné tzv. strategii čtyř psů. Na tu se těšte příště.

__________________________________

Tomáš Hajzler: LinkTree, FB, IG, Li, YT, Zprávy ze života, Knihy
Zdroj: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti, časopis Respekt