Renesance otrocké práce II: Důstojná mzda & mzdoví otroci

Právo na důstojný život

Vraťme se teď ještě ke koncepci tzv. důstojné mzdy, tedy takové, která by člověku stačila na důstojný život. Z pohledu jednotlivce je to důležitý parametr dobrého života v moderní společnosti (neboť nedůstojná mzda vážně narušuje pocit bezpečí), z pohledu zaměstnance je to jedno za základních práv a z pohledu (zelené nebo tyrkysové) firmy zase základní závazek.

V Česku vznikla tzv. Platforma pro důstojnou mzdu, která naši společnost v dubnu 2019 překvapila prohlášením, že „polovina obyvatel Česka za svoji práci nedostává mzdu, ze které je možné žít plnohodnotný život“ (zde). Zpráva jako by se vymykala z proudu všech ostatních statistik o zaměstnanosti, průměrné mzdě či počtu lidí ohrožených chudobou, které na počátku roku 2019 oplývaly optimismem.

Nyní si vyjasníme pojmy. Termín důstojná mzda padl už výše v části věnované vizím společnosti H&M ohledně jejích mezd, z nichž bude možné žít. Vedle podstatně známějšího „životního minima“, což je právní termín v oblasti státní sociální podpory a společensky uznaná a zákonem stanovená minimální hranice peněžních příjmů občana, pod níž nastává stav hmotné nouze, je důstojná mzda (v originále living wage, tedy doslova mzda k žití) příjem za běžnou pracovní dobu, tedy max. 48 hodin za týden, nutný k zabezpečení základních potřeb zaměstnance a jeho rodiny, který mu umožní žít důstojně a také se aktivně zapojovat do občanského života. Požadavek důstojné mzdy vychází z Všeobecné deklarace lidských práv, konkrétně z článku 23 odstavce 3, který uvádí: „Každý pracující má právo na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí odpovídající lidské důstojnosti a která by byla doplněna, kdyby toho bylo třeba, jinými prostředky sociální ochrany.“ (zde).

„Každý pracující má právo na spravedlivou a uspokojivou odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí odpovídající lidské důstojnosti a která by byla doplněna, kdyby toho bylo třeba, jinými prostředky sociální ochrany.“ Všeobecná deklarace lidských práv, článek 23, odstavec 3

Členové platformy spočítali, že pokud má člověk v Česku žít v roce 2019 důstojný život, potřebuje minimální příjem 30 tisíc hrubého (V roce 2019 v Česku konkrétně 31 463 Kč hrubého měsíčně a v Praze 36 850 Kč hrubého měsíčně zde). Koncept je v našich končinách nový a zdá se, že především výše mzdy bude ještě předmětem ostrých diskusí. Já jsem za každou podobnou diskusi vděčný. Určitě si totiž ze školy pamatujete, co to je průměr, a že tedy ty nejpoužívanější ekonomické kategorie, jako jsou „průměrná zaměstnanost“ a „průměrná mzda“ vlastně vůbec nic neříkají, protože se smíchá hromada minimálních mezd s platy bankovních manažerů, z čehož vznikne částka, kterou ve skutečnosti na výplatní pásce prakticky nikdo nenajde. Stejně tak se z procent zaměstnanosti nedozvíme, jaké procento je práce, která člověka naplňuje, druhým prospívá a přispívá tak k pocitu dobrého života. Díky proto za koncepci „mzdy k žití“ a všechny další kategorie, které mnohem přesněji popisují, na čem v lidském životě (ne v byznyse) opravdu záleží.

V politice oblíbené slogany jako „průměrná zaměstnanost“ a „průměrná mzda“ vůbec nic neříkají, protože smíchají hromadu minimálních mezd s platy bankovních manažerů, z čehož vznikne částka, kterou ve skutečnosti na výplatní pásce prakticky nikdo nenajde.

Mzdoví otroci. A není to i váš případ?

Podle Global Slavery Index bylo v roce 2018 v Česku 31 tisíc lidí v otrocké práci (na Slovensku 16 tisíc), v celé EU 1,3 milionu lidí (zde). Kromě těchto lidí, kterým někdo zabavil doklady a nutí je k prostituci, případně do další nelidské, nebezpečné a nedůstojné práce, je však v Evropě rostoucí počet lidí, které otroky sice nenazýváme, ale přesto definici otroctví naplňují. Jsou to ti, kteří se ocitli v dluhové pasti, ti, kterým hrozí, že přijdou o střechu nad hlavou, ti, kteří ze mzdy sebe a svoji rodinu buď neuživí nebo jen velmi obtížně, a patří sem také ti, kteří pracují v nezdravých a nedůstojných podmínkách, jimž se podvolují pouze proto, že zoufale potřebují mzdu. V angličtině se pro takového člověka vžil termín wage slave (mzdový otrok). Jako ve všem, existuje i v případě otrocké práce černá, bílá a mezi nimi nespočet odstínů šedi.

„Mzdoví otroci“ ti, kteří se ocitli v dluhové pasti, ti, kterým hrozí, že přijdou o střechu nad hlavou, ti, kteří ze mzdy sebe a svoji rodinu buď neuživí nebo jen velmi obtížně, a patří sem také ti, kteří pracují v nezdravých a nedůstojných podmínkách, jimž se podvolují pouze proto, že zoufale potřebují mzdu.

Pokud byste se chtěli zamyslet nad tím, jak otrocká či jak svobodná je vaše práce, zkuste tento postup: nejprve si připomeneme pojmy. Otrocká práce je ta, kterou vykonáváte z donucení, pod hrozbou, že přijdete o to, z čeho čerpáte základní jistoty – ať už je to váš život, možnost být s vašimi blízkými –, nebo že přijdete o střechu nad hlavou. Svobodná práce na opačné straně celé škály je ta, kterou byste si zvolili, i kdyby vůbec nešlo o peníze. A teď se sami sebe zeptejte: Co byste dělali, kdyby vám nešlo o peníze? Co z toho, co dnes děláte, byste dělali dál, co možná a co byste přestali dělat? Jakou míru mzdového otroctví tedy v životě máte? (Skoro) nula? Nebo víc než polovinu?

Co byste dělali, kdyby vám nešlo o peníze? Co z toho, co dnes děláte, byste dělali dál, co možná a co byste přestali dělat? Jakou míru mzdového otroctví tedy v životě máte? (Skoro) nula? Nebo víc než polovinu?

Ve svém okolí pozoruji u rodin s dětmi až příliš často následující scénář: oba rodiče malých dětí musejí celý rok od pondělí do pátku dojíždět ze svého domova někam do zaměstnání, kde vykonávají nějakou práci do velké míry bez vyššího smyslu a zájmu výměnou za mzdu, jen aby zaplatili hypotéku, náklady na auto, dětem kroužky, jednou za rok nějakou dovolenou a další nevyhnutelnosti života v dnešní společnosti. Často pracují ve směnném provozu nebo vstávají dřív a chodí spát později, než by potřebovali, jsou chronicky nevyspalí, a tedy podráždění. Jejich schopnost zvládat konflikty se snižuje, stejně tak jako jejich imunita. „Podle svého“ žijí víceméně pouze o víkendu, o svátcích a během dovolené. Děti jsou pro ně častěji zdrojem stresu než radosti. Je potřeba je totiž rozvážet denně do školek, škol a na kroužky, bývají často nemocné a je pro ně třeba hledat hlídání. Širší rodina je nezřídka daleko, zaneprázdněná nebo jsou v ní rozbité vztahy. Sousedé jsou převážně cizí lidé. Kamarádi také daleko. Zvýšený stres přichází o prázdninách, kdy jsou „státní hlídací služby“ často zcela zavřené nebo mají omezenou, nedostačující kapacitu. Moje rodné město plné výrobních závodů je i v tomto ohledu velmi ilustrativní laboratoří.

„Nejlepší zaměstnanci jsou ti s hypotékou…“ HR mantra

O tom všem už jsem psal, ale teď to nabírá nové souvislosti. Z těch, kdo spadli do tohoto bludného kruhu vydělávání na život, by jen málokdo připustil, že by se i na něj mohla vztahovat definice otroctví. Přečtěte si ji však ještě jednou a možná změníte názor. Jako v mnoha jiných případech se i zde samozřejmě markantně liší pohled lidí a firem. Zatímco pro lidskou společnost je chudnoucí populace stále větší problém (roste kriminalita, nemocnost, klesá kvalita života ve většině parametrů, klesá schopnost a ochota zapojovat se do věcí veřejných…), pro firmy jsou nižší mzdy (alespoň dočasnou) příležitostí snížit náklady, zvýšit zisk a naplnit tak svůj hlavní cíl. Jak se říká v korporátních HR kruzích: „Nejlepší zaměstnanci jsou ti s hypotékou…“

__________________________________

Tomáš Hajzler: LinkTree, FB, IG, Li, YT, Zprávy ze života, Knihy
Zdroj: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti